Soutěže 1916
Výuka 2202
Semináře 753
Havraspár

Autor: Madidess Leevian
Práce odevzdána: 16. 1. 2011 17:51
Předmět: Zvěromagie, 1. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Máme před sebou první závěrečnou esej.

Na této práci bude záviset hodně postup do vyššího ročníku..

 

V jedné hodině jste dostali za úkol dělat si zápisky ze svého pozorování Vašeho vybraného tvora..

A já po vás chci, aby jste tyto zápisky zpracovali do závěrečné eseje, mělo to jakýsi smysl. Aby to nebylo něco o ničem:)

Minimální délka 6 palců.

Děkuji:)


Vypracování

Kojotí doupě, kdesi v Severní Americe
Před kojotím doupětem sedí několik kojotů. Pět mláďat, dvě samičky a tři samečci, leží přes sebe na velké hromadě a pozorně poslouchají svou kojotí babičku, které je už úctyhodných 11 let. Kojot se totiž většinou dožívá tak 5 let, najdou se však i extrémy, kdy kojot měl i 15 let.
Ptáte se, kde mají mláďata své rodiče? Inu, obvykle to bývá tak, že kojoti žijí v párech, mimochodem, tyto páry jsou neměnné, kojoti si hledají partnery na celý život, nebo v menších smečkách. Matka se stará o mláďata, otec loví. Momentálně je však zima, potravy je málo a vzhledem k tomu, že součástí této rodinky je i zmíněná babička, která má už sice horší smysly a není tak rychlá a mrštná, jako dřív, ale přesto zvládne uhlídat mláďata, na lov se vydávají oba rodiče.
Nejmenší z kojotů, malý sameček s kožíškem zvláštní barvy, přijde ke své sestřičce a nenápadně ji kousne do ucha. Alespoň si myslí, že to bylo nenápadné, ale když mu to ona oplatí kousancem do ocásku, je přesvědčen o opaku. Už už to vypadá, že se strhne mela, jelikož se do kousání zapojí i další dvě mláďata, když v tom je starý kojot rozežene.
S povzdechnutím se podívá na velký měsíc na nebi a táhle zavyje, aby na sebe upoutala pozornost. Mláďata zmlknou a vykulí na svou babičku velké oči. Ta na ně vycení své zuby.
"Vrrr, achjo! Mám na vás dávat pozor, než se vaši rodiče vrátí. Už je docela pozdě a měli byste dávno spát, tak šup," řekne a s těmito slovy začne nahánět mláďata zpět do jejich doupěte. Jedna ze samiček se na ni však otočí a něco kníkne.
"Nechcete?" Stará si povzdechne. "A co s vámi mám teda dělat? Hm, možná bych vám mohla vyprávět něco o životě nás, kojotů... Chcete?" Mláďata zavrtí ocáskem a dávají najevo svůj souhlas.
"Tak dobře. Tak se tedy pohodlně uvelebte a poslouchejte," řekne a sama se uloží v pohodlné pozici. Dvě z mláďat k ní přiskočí a zaujmou místo po jejím boku, zbylá tři se schoulí do klubíčka a naskládají se vedle sebe do štrůdlu. A poslouchají...

"Ze svého ranného dětství si toho moc nepamatuju, vím jen to, že jsem se narodila někdy v květnu. Měla jsem 8 sourozenců sourozenců, to víte, je naprosto běžné, že kojoti mají 4 až 10 mláďat. Své sourozence jsem měla moc ráda," řekne, lehce štěkne a pokračuje.
"Svého otce si nepamatuji vůbec. Zatímco matka zůstává v doupěti s mláďaty, povinností otce je chodit na lov a to se stalo mému otci osudným. Pořád se totiž najdou lidé, kteří věří tomu, že jim chodíme na stáda s dobytkem!" Tentokrát stará samice navztekaně zavrčí.
"Copak oni neví, že by to pro nás byl příliš velký risk, že se živíme pouze malými savci a ptáky? Tito lidé náš druh zabíjejí pomocí zvláštních střílecích holí, na ty si musíte dávat pozor!" Nabádá mláďata. Jedno z klubíčkové trojce se trochu bojácně zvedne a rozklepaně se vydá ke své babičce, protože se bojí a přitiskne se k ní. Ta mu olízne hlavu.
"Ale tady jsme v bezpečí. Doufám. No, kde jsem to skončila? Ach ano, už vím. Otce tedy zabili lovci a tak se o nás matka musela starat sama. Dělali jsme jí hodně starostí a měla s námi hodně práce, ale když jsme byli starší, už jsme se o sebe dokázali lépe postarat. Ohlídali jsme se se sourozenci navzájem a bez problémů mohla jít lovit na delší dobu. A po dalším časovém úseku jsme už dokonce chodili na lovy s ní!" Babička se zasněně zahledí do dálky.
"Nikdy nezapomenu na svůj první lov! Sice jsem tehdy nic nechytila, jelikož moje kořist byla moc rychlá, ale stejně to stálo za to! Ostatně, tak se to většině mláďat při prvním lovu stává," vycení zuby na mláďata a přitáhne k sobě tlapou jedno ze štěňat. Pak se ale zarazí, nastraží uši. Velkýma očima se rozhlíží okolo sebe a zdá se, že něco slyší.
Najednou prudce vyskočí, mihne se okolo mláďat a skočí do křoví. láďata se po sobě vyděšeně podívají a shluknou se blíž k sobě. Pak si ale uvědomí, co se děje.
Jejich babička se totiž vrací a v zubech nase velkého mrtvého hlodavce.
"Hm, myslela jsem, že hlodavci se v tomto období schovávají," zabručí s plnou pusou a nese hlodavce do doupěte. Mláďata k ní přiskočí a dožadují se potravy.
"Kuš! Počkejte! Brzy se vrátí vaši rodiče se svou kořistí a teprve potom se jídlo bude dělit, aby každý dostal stejně. Zatím jej schovám," odstrčí tlapou malého kojota, který se jí pokouší sebrat hlodavce a položí jej na bezpečné místo. Potom se vrátí za mláďaty a pokračuje ve vyprávění.
"Všechno šlo jakžtakž bezproblémově, tedy až do poloviny ledna... V té době jsme žili, já a moje rodina, hodně na severu a zimy tam bývaly opravdu hodně kruté. Ten rok bylo velmi málo potravy a tak zimu nepřežili dva z mých sourozenců. Navíc se zase objevili lovci a tak jsme se museli vydat hledat nové místo, kde bychom mohli žít," povzdechne si babička, pak si ale všimne vyděšeného výrazu mláďat.
"Ale ne, vy se nemusíte bát! Vy jste v bezpečí, protože žijeme v dobríé oblasti. Tady je to chráněná rezervace, ničeho se nemusíme bát," řekne a štěkne, aby potvrdila svá slova. Mláďata se tedy upokojí a poslouchají dál.
"Zamířili jsme víc na jih a doufali, že najdeme nějaké vhodné místo, kde budeme žít... A povedlo se. Zanedlouho jsme našli malou rodinnou smečku. Byla šestičlenná, dva rodiče a čtyři mláďata. A jelikož my kojoti bez problémů můžeme žít i ve smečkách, naše rodina se k nim přidala. Ze dvou zesláblých smeček se nyní stala jedna velká rodina, čítající tři dospělé a jednáct mláďat. Všechna mláďata se ale o sebe už uměla postarat a chodit na lov, takže to šlo bez problémů, dospělí neměli tolik starostí a mohli nás už chvíli nechávat bez dozoru. Musím říct, že na tuto dobu, která trvala krásný jeden rok, vzpomínám moc ráda," povídá a vydá zvláštní hrdelní zvuk, který se nápadně podobá uchechtnutí.
"Kní?" podívá se na svou babičku jedno z mláďat, s otazníčky v očích.
"Proč? No, přece proto, že jsem tam potkala vašeho dědečka! Byl členem té druhé smečky," odvětí nejstarší a znovu na mládě vycení zuby.
"Nu, jak jsem říkala, takhle jsme v té velké rodinné smečce žili asi rok. Hráli jsme si, lovili, dováděli, poznávali okolí... Potom už jsme ale my, mláďata, zestrárla. Dvacet měsíců, to je běžný věk, kdy se z mláďat stávají dospělí jedinci, kteří opouštějí domov a vydávají se zakládat vlastní rodiny. A já a váš dědeček jsme nebyli nijak výjimečný případ," řekne a pro sebe se uchechtne.
"U kojotů je tomu tak, že se samci snaží nějak zaujmout samici, o kterou mají zájem. Většinou spolu vedou souboje a snaží se samici předvést svou sílu, aby o ně měla zájem, nezřídka se ale stává, že se samice rozhodne pro kojota, který prohrál. Já jsem však měla jasno a k ničemu takovému dojít nemuselo. S vaším dědečkem jsme si padli do oka a byla to takříkajíc láska na první zavytí, takže jsme se brzy rozhodli opustit rodiny a jít do světa na vlastní tlapky," štěkne a pak se vesele zazubí, když si všimne, že následující část zajímá hlavně mladé samičky. Dva z kojotů už totiž usnuli.
"Oba jsme byli dobrodružné a zvídavé povahy, stejně jako většina kojotů, no, to je naše přirozenost, takže jsme se rozhodli najít si své nové teritorium někde dál a začít budovat novou rodinu, úplně od základů... Našli jsme moc pěkné místo, kraj, který byl bohatý, bylo v něm hodně potravy a pitné vody, nikde žádní lidé, prostě nádherné místo! Vybudovali jsme si velkou noru..."

Babička se na chvíli odmlčí a se zastřeným výrazem se podívá k obloze.
"Je to už tak dávno," řekne si, spíše však pro sebe. Pak si uvědomí, že by měla pokračovat a podívá se na mláďata. Pohled na ně v ní vyvolá úsměv. Všechna mláďata už totiž usnula.
"Tak nic, no. Dovyprávím jim to příště," zamručí a uloží se ke spánku.