Zadání semináře
Vyberte si jedno ze zadání:Vypracování
Pršelo, jako ostatně tou dobou téměř každý den. Husté proudy vody bičovaly vedrem týranou zem, zatékajíc do vrásčitých spár způsobených nedostatkem vláhy. Chnumova beraní tvař se zkřivila v něčem, co by se při troše dobré vůle dalo nazývat úsměvem. Nevypadalo to dobře, ale země se uzdraví. Cyklus roku se nikdy nevychýlil ze zaběhnutého tempa. Takové to vždycky bylo a on si byl jist, že i vždycky bude. Nepřišel ale proto, aby na tento odvěký pořádek dohlížel. Kdepak, měl jinou práci. Obrátil se k Nilu; k vodnímu kolosu, který už se dávno vylil ze svých břehů, aby tomuto kraji přinesl život. Sklonil se a opatrně nabral něco hlíny: posvátné hlíny, která obsahovala stejnou životní energii, jež jednou dá vzrůst mnoha klasům obilí. To ovšem nebyl osud této hlíny, kdepak. Pro ni měl naplánovaného něco úplně jiného.
Vrátil se ke své ženě Heqet. K ní a především ke svému hrnčířskému kruhu. Ten vyhlížel obyčejně, úplně stejně jako nástroj každého hrnčíře, ale k všednosti měl daleko. Beze slova se usadil a položil na něj beztvarou hroudu hlíny. Chvíli se nic nedělo, jenže pak se kruh bez jakékoli viditelné pobídky sám začal otáčet. Zpočátku pouze pomalu, jakoby nesměle, ale brzy nabral závratné rychlosti.
Chnum do hlíny ponořil ruce a nechal ji, aby k němu promlouvala. Netvaroval ji, ne v pravém smyslu toho slova. Každá hlína v sobě měla stopu vlastní vůle, jakýsi vnitřní předobraz, kterým si přála se stát. On byl pouze nástroj, jenž jim měl vytouženou podobu věnoval. Hlína pod jeho rukama nabírala tvaru a Heqet tomu procesu tiše přihlížela. Ne, její čas ještě nenastal. Hrubé obrysy nestačily.
Přestože se kruh točil dokola, tvar, který vznikal, se nedal popsat jako kruhovitý. Už teď bylo možno spatřit trup, nohy (ačkoli od sebe ještě nebyly oddělené) a hlavu. S každou uběhlou sekundou se tento tvar zastřoval a za pár okamžiků už oba hleděli na lidské tělo. Pořád to ještě byla pouhá hlína, ale detaily byly vyvedeny s přesností, která by zahanbila každého sochaře. Chnumova práce tímto skončila. Poodstoupil tedy od téměř hotového díla a pokynul své ženě, aby se postarala o to nejdůležitější: o to, co činilo člověka člověkem.
Heqet přistoupila k soše, změřila si ji od hlavy k patě a poté k ní poklekla. Přiložila rty na ty její, načež zhluboka vydechla. V tu chvíli se hlína rázem proměnila v maso. Malý človíček otevřel oči a rozplakal se. Oba bohové na sebe s uspokojením pohlédli. Nastal čas jej umístit do matčina lůna.
