Soutěže 950
Výuka 861
Semináře 315
Nebelvír

Autor: Nebelbrach Mechacha
Práce odevzdána: 28. 3. 2017 17:47
Soutěž: Konspirační teorie: Zhrzení mazlíčci
Zadavatel soutěže: Cerridwen Lowra Antares

Zadání soutěže

Někteří z nás se dobře nestarají o svá zvířata. Týrají je hlady, nechávají je ve špíně a ani je nepohladí. Nevím, jestli tak činí proto, že jsou to krutí kouzelníci, kteří by si zasloužili pověsit za kotníky do sklepení, nebo jestli na své zvířecí kamarády jednoduše zapomenou...

Tato zvířata pak utečou pryč. Co nejdále od těchto kouzelníků.

Mám konspirační teorii, že tito zhrzení a životem zklamaní tvorové se šikují na nějakém neznámém místě a až jich bude opravdu hodně, zaútočí na naší školu a pomstí se za všechna příkoří.

Po vás chci, abyste mi napsali povídku na téma: Zhrzení mazlíčci útočí

Chci vědět, kdo je povede, kolik jich bude, jak se budeme bránit a jak to všechno skončí.
Zda budete psát s nadsázkou nebo depresí, to nechám čistě na vás.

Kvalita je důležitější než kvantita, neunuďte mě.

Posílejte 5.0 - 30.0 palců

Vypracování

„Co je s tebou, proč se tváříš tak vztekle?“ „A proč ty ne? Určitě jsi taky utekla od své paničky, protože se o tebe nestarala.“ Dvě krysy na sebe pohlédly s porozuměním. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Blázníš? Jaképak jmenuješ? Jména… Jména jsou symbolem otroctví, zneužívání, nesvobody, utrpení, nestarání se o nás, potupy… Jména nám dali kouzelníci, kteří o nás nemají zájem, kterým jsme museli utéct. Kdo by používal jméno?“ „Pravda, když jsme jen dvě, tak…“ „Tak co?“ „Tak se navzájem nebudeme plést.“ „Kdybychom byly jen dvě, neměly bychom žádnou sílu. Nás jsou však desítky, a nejen krysy, ale také žáby, šneci a hafoňové. Netvař se jak čerstvě vyoraná myš, když jsi krysa. Víš, jak moc kouzelníků je nezodpovědných?“ „No jo, ale jak se od sebe odlišíme? Přece když zavolám: ‚Hej ty, kryso!‘ nebude nikdo vědět, zda volám na tebe něbo někoho jiného.“ „Na tom nezáleží. Jsme jeden kolektiv, jeden za všechny, všichni za jednoho. Individualismus je chybou, nikdo ještě ničeho nedosáhl sám. Je potřeba se sjednotit, dosáhnout jednoho kolektivního vědomí a v zájmu celku provést změny, které nás všechny osvobodí.“ „Ale koho, když vlastně nikdo z nás nebude existovat.“ „Budeme mít novou, vyšší existenci. Představ si to jako víko od kanálu. Samo o sobě není ničím, nemá žádný smysl. Ale když se stane součástí kanalizace, získá funkci, teda krýt díru, a v té chvíli se teprve stává víkem. Nezáleží ovšem na tom, kterým konkrétním víkem je, takových vík je spousta, ale na tom, že je víkem. Právě díky tomu začíná být, jinak jde jen o kus nepotřebného železa.“

První krysa se zamyslela. Takto o věci nikdy neuvažovala, teď se jí však zdály vývody kolegyně, již potkala na své cestě z hradu, zcela jistě pravdivé. Vycenila zuby, což byl krysí úsměv, a zeptala se: „Jenže my jsme jaksi stále jen dvě. Kde jsou teda všichni ti ostatní?“ „Pojď za mnou,“ vycenila zuby i její družka a vydala se směrem do hradu. Krysa vypadala překvapeně, ale nakonec se k ní přidala.

Opatrně se plížily, aby je nikdo neviděl. Lezly po schodech, spíše se drápaly, až se nakonec dostaly do druhého patra. Tam proklouzly dveřmi do Dívčí umývárny. Krysa zaťukala na zeď, zadala heslo, a před nimi se otevřel tunel. Vlezly dovnitř. Proběhly jím. Cítily větší a větší teplo. Pak se ocitly ve velké místnosti.

Byly v kuchyni. Kolem se hemžili domácí skřítci, dělali cosi na stolech, zřejmě vařili večeři. Krysám zamávali a dál si hleděli svého. Proběhly jim pod nohama a běžely do nejvzdálenějšího kouta. Tam byly dveře. „To je stará spižírna, už se nepoužívá. Tam máme své shromaždiště. Každý má občas službu, jde na hlídku, a pak sem přivádí nově uprchlé mazlíčky, jako já tebe.“ „A co ti skřítci, neprozradí nás?“ „Kdepak. Jsou na kouzelníky taky pěkně naštvaní. Pořád jim musí vařit, uklízet… No, to by jim nevadilo, ale chtěli by trochu uznání. A toho se jim nedostává. Samozřejmě jsou příliš poslušní na to, aby něco podnikli, ale mlčet, když se nikdo neptá, nepovažují za neposlušnost. A kdo by se jich ptal na mazlíčky, o které nestojí. Takže jsme tu v bezpečí. Pojď dále.“

Vešly. Ve spižírně bylo skoro plno, nicméně nově příchozí si všimla, že jednotliví mazlíčci jsou rozděleni podle druhů. Šneci lezli po sobě, hafoni si lízali srst, krysy se rafaly a žáby vytvořily pěveckou formaci nad rozlitým zbytkem omáčky a kuňkaly. Její průvodkyně se rozhlédla, vylezla na zteřelou nohu starého stolu a hlasitě vykřikla: „Přátelé, blíží se čas naší pomsty. Za všechna příkoří, jež nám kouzelníci způsobili, teď budou pykat. Náš plán je jasný: invaze do Bradavic! Zaplníme je, zamoříme a poničíme, co jen půjde, takže se hrad stane neobyvatelný. Zopakuji jeho hlavní body. Žáby se vrhnou na zásoby vody, prolezou potrubí včetně odpadního a ucpou je. Voda všude vyteče.“ „Kvá, není nás tolik!“ zazpívaly žáby. „Nevadí, začnete umývárnou a Uršula se k vám ráda přidá. Pokud to nelze udělat lépe, alespoň vyplavíte první dvě poschodí. To by mohlo stačit k promáčení základů, třeba se pak celá stavba zřítí. Šneci polezou po chodbách a všechny je zamažou svým slizem. Každý, kdo se pokusí po nich utíkat, uklouzne a spadne.“ „Co když spadne na nás?“ kulili oči šneci. „Nevadí, máte pevné domečky, ty vás ochrání. Naopak ten, kdo vás zavalí, bude mít velikou modřinu. My krysy budeme hryzat do zdí…“ „Zdi jsou kamenné, vylámeme si zoubky.“ „Pravda. Tak do všeho dřevěného a vůbec měkkého, to bude samozřejmě stačit. A hafoňové se zakousnou do lýtka každého kouzelníka, který by chtěl hrad bránit.“ „Když my jsme zvyklí útočit jen na mudly,“ ozval se štěkot, „máme v povaze být na kouzelníky milí.“ „I jeden z nejvýznamnějších kouzelníků, Albus Brumbál, přiznal: ‚Na celém světě neexistuje jediný čaroděj, v jehož žilách by nekolovala mudlovská krev.‘ Pamatujte na to a bijte mudly v nich!“

Podívala se po svém vojsku a dodala: „V Bradavicích se večeří. Za chvíli půjdou všichni spat. O to bude náš útok překvapivější. Než si uvědomí, co se děje, bude hrad náš. Jen odvahu, kupředu, zpátky ni krok, dobudeme našich práv.“ „Jakých?“ ptali se všichni. „Netoužíme po dobré stravě? Skřítci ji budou poskytovat nám. Netoužíme po pohlazení, podrbání? Skřítci nám je dopřejí.“ Novačka vykulila oči: „Myslela jsem, že nechtějí sloužit.“ „Právě naopak, ty trdlo, chtějí, jen by za to rádi uznání. A toho se jim od nás dostane! Právo je na naší straně, zákon je na naší straně, pravda je na naší straně, proto zvítězíme! Dejme si náš vítězný pokřik!“

Rozpoutala se vřava, v níž téměř každý pokřikoval: „Čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné,“ jen šneci skandovali: „Jedna noha dobrá, dvě nohy špatné.“ Krysa se po všech pyšně podívala. Pak zazněly hodiny, i zavelela: „Mazlíčci, vpřed! Za svaté nároky mazlíčků!“

Skřítci v kuchyni se věnovali umývání špinavého nádobí a příliš nevnímali, co se kolem děje. Jen jeden se podíval pod nohy a zvědavě se zeptal: „Tak už jdete? Mysleli jsme, že se zdržíte déle.“ „Nepotrvá to dlouho a budeme zpátky,“ dostalo se mu odpovědi. „Tak to jo,“ pokýval hlavou a dále dřel hadrem začouzenou pánev.

Každému komandu se dařilo jinak, podle úlohy, již v této invazi hráli. Žáby zůstaly v dívčí umývárně, pustily všechny kohoutky nadoraz a ucpaly odtoky. Uršula nad nimi létala a křičela: „To smím jen já, to smím jen já!“ Pak se otevřely dveře a vstoupila paní profesorka Lecter. Rozhlédla se. Všechno stichlo, byla slyšet jen tekoucí voda. Profesorčina ústa se roztáhla do úsměvu a pak zaskřehotala: „Žabičky moje nejdražší,“ a profesorčiny ruce se sepjaly, „vás tady ale je! Bylo vám teplo, viďte, určitě vám začala praskat kůžička na vašich zádíčkách. Jste takové roztomilé, takové zeleňoučké. Počkejte, něco pro vás mám. Vždycky s sebou nosím nějakou tu pochoutku pro hodné žabičky. Koukněte, mám tady mušky, utrhala jsem jim křidélka, aby vám neuletěly. Zobněte si, drahouškové, natáhněte jazýčky! A víte co? Ještě pro vás něco mám.“

Mezitím se hafoní smečka rozběhla po chodbě, když tu se přední řada zastavila tak prudce, že ti vzadu do ní vráželi a kutáleli se přes ni. Když se vřava zklidnila, pohlédli před sebe a uviděli velkého, majestátního hafoně. „Copak, copak, hrajete si na honěnou?“ štěkl. „To se mi líbí, že mám tak zdravé potomstvo.“ „Ty jsi…“ „Kdo jiný, Hafík. Už od těch dob, co mě Nebelbrach a Ywa našli v Zakázaném lese. Dali mi to jméno. Byl jsem tak ztracený, ale oni mě našli, hezky mě nakrmili, postarali se o mně a díky tomu jsem tu mohl založit svůj rod, k němuž náležíte. Ale víte co, v noci byste neměli běhat po chodbách, všechny tím rušíte. V noci se má spát.“

„Zrada, zrada, jsme zrazeny, všichni nás opustili!“ křičely krysy a utíkaly z hradu. Jen ta, která dala povel k útoku, zůstala. Běhala, aby sehnala dohromady své vojsko. Potkala žábu. „Kam skáčeš, moulo, nemáš být v umývárně?“ „Nejsem moula, ale Gamakich Tam jsme byly, potkaly jsme Velkou Žábu, dala nám celé jezero, co se jmenuje Hanibalovo. Bude nás tam chodit navštěvovat. Teď už musím, zpozdila jsem se, chytala jsem ještě nějaké hopsající mouchy.“ Důstojným krokem kolem prošel hafoň: „Já jdu na dvorek se vyvenčit před spaním. Hafík nás zatím ubytoval v učebně kryptozoologie, ale najde nám něco jiného.“

Krysa se nikdy nedozvěděla, že nejrychlejší šnek právě opustil spižírnu. Popadl ji totiž onen zvědavý skřítek a odnesl do kuchyně.

Na druhý den pan ředitel poobědval chutné vepřové s pepřovou omáčkou.