Soutěže 1011
Výuka 899
Semináře 339
Zmijozel

Autor: Erich Černodymov
Práce odevzdána: 12. 6. 2011 23:31
Předmět: Dějiny čar a kouzel, 1. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Prošli jsme mnoho epoch, nahlédli do mnoha příběhů... To všechno velmi zběžně. Proto si v eseji vyberte nějakou událost, kterou jsme probrali a sepište mi z ní příběh. Můžete se stát hlavním hrdinou, můžete být tichým pozorovatelem... Držte se faktů z výkladu, ale zbytek si můžete domyslet. To celé minimálně na 9 palců.

A nezapomeňte si udělat ještě test!

Vypracování

Dobrý večer,

zasílám esej. Omlouvám se za rozsah, po psaní diplomov práce už asi neumím psát stručně :-)

ŠAMAN

Muž stál na břehu řeky. Byla noc, jen vodě se lesklo světlo ubývajícího měsíce. Vše bylo ponořeno do ticha. Děsivého, nepřátelského ticha smrti.
Muž sevřel v ruce rukojeť kamenného nože. I s ním se cítil zoufale bezbranný před tmou okolního lesa. Stříbrné světlo ozařovalo jen nejbližší stromy. Za nimi pak nebylo nic než čiročirá nicota.
Najednou vše potemnělo. Měsíc, poslední spojenec, který na světě muži zbýval, byl pohlcen mračny. Muž k němu vzhlédl, ale neviděl nic než lehce prosvítající obrysy mraků. Hráz černého lesa mohutněla a přibližovala se k němu.
Mezi stromy zahlédl koutkem oka pohyb. Vzápětí zas další, jinde, a zase jen koutkem oka. Ať se snažil dívat do tmy jakkoliv, vždy to zahlédl jen koutkem oka.
Pomalu se snažil ustupovat k vodě, i když moc dobře věděl, že je to zbytečné. Už to o něm ví, a přibližuje se to spolu s hvozdem. Neviděl to očima, nevěděl, co to je, ale cítil to. To něco, co se tam míhalo mezi temnými borovicemi. Nebylo to zvíře, nebyl to ani člověk. Bylo to něco jiného. Cizího. Nepřátelského. Dívalo se to na něj a vyčkávalo, zatímco tma se k němu přibližovala.
Už byla na pár stop daleko. A nezastavovala se. Muž instinktivně natáhl nůž před sebe, ale nevěděl, ze které strany přijde útok. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Periferie jeho vidění byla najednou plná pohybu, ale přímo stále neviděl nic. Tma už byla na stopu daleko, na dotek.
A pak uviděl tu tvář.

***

Mladý šaman se výkřikem se probudil. Prudce vstal a mžoural do tmy. Před očima viděl stále tu tvář. Chvíli mu trvalo, než popadl dech. Tvář ze snu se pomalu rozplynula. Přehodil přes sebe kožešinový oděv a vyšel ven.
Z okolních stanů, sešitých z hrubých kůží, už vylézali lovci se zbraněmi v rukou, vyburcovaní jeho výkřikem. Trvalo pár chvil, než je šaman uklidnil s tím, že se nic neděje, aspoň ne zatím. Tábor lovců tu stál první noc, a nikdo neměl klidné spaní. Byla to krásná mýtina u břehu řeky, ale neprostupný hvozd okolo znamenal nebezpečí pro nový tábor.
„Bojím se,“ vysvětloval šaman shromážděným lovcům, „že jsme si vybrali zlé místo. Zašli jsme příliš daleko do divočiny, kde před námi žádný člověk nebyl. Les o nás ví. Je nepřátelský. Nechce nás tu. Rozpalte strážní oheň vysoko!“
Znepokojení lovci se přesunuli k ohni. Už předtím se tu cítili nesví a šaman tomu nyní vůbec nepomohl. On sám si toho nevšímal, měl ještě moc práce. Rychle se vrátil do stanu, kde našel potmě svůj plášť, bubínek a jelení masku.
S tímto se ještě nesetkal. Tušil ale co má dělat, jeho dědeček mu o tom vypravoval. On to prý kdysi potkal také, ducha lesa, který nenávidí člověka. Nenávidí ho kvůli lovu, nenávidí ho ohni, nenávidí ho kvůli jeho samotné podstatě.
Strážní oheň už hořel mohutným plamenem a ozařoval okolí. Kolem byli shromáždění nejen lovci, ale i jejich rodiny. Všichni chtěli vidět, co se bude dít.
Šaman v plášti si nasadil jelení masku. Jelen je náš předek a náš patron, říkal si v duchu. Jelen je náš přítel a pomůže nám před zlem. Jsme jeho lid.
Vše ztichlo a šaman lehce uhodil paličkou do bubínku. Zvonivý zvuk letěl k lesu a vrátil se ozvěnou. Šaman udeřil do bubínku znovu a dal se do tichého zpěvu podivné písně v rytmu bubínku. Obcházel po kraji tábora, bubnoval a tiše prozpěvoval. Občas se zastavil a mluvil směrem k černé stěně hvozdu.
„Duchu lesa, opusť nás!“ zvolal a hodil na zem zvířecí kosti, „Duchu lesa, nepřekračuj kosti! Duchu lesa, zůstaň kde jsi a neškoď, nebo z tebe zbudou vybělené kosti!“
„Duchu lesa, opusť nás!“ zvolal o kus dál a hodil na zem kus masa, „Duchu lesa, nepřekračuj maso! Duchu lesa, zůstaň kde jsi a neškoď, nebo tě roztrháme jak to maso!“
„Duchu lesa, opusť nás!“ zvolal naposled a kápl na zem zvířecí krev, „Duchu lesa, nepřekračuj krev! Duchu lesa, zůstaň kde jsi a neškoď, nebo vypustíš krev!“
Pak zmlkl a díval se do černého lesa. Skoro čekal, že uvidí koutkem oka pohyb, ale nic se nedělo. Přesto nebyl klidný. Tolik let je šamanem kmenem, a dnes si poprvé nebyl jistý sám sebou.

***

Zbytek noci strávil v polospánku. Už věděl najisto, že obřad nepomohl. I když tu tvář už neviděl, dál cítil, jak to obchází okolo. Zastavilo se to u kostí, očichalo maso a ochutnalo krev. Překročit se to zatím neodvážilo, ale šaman věděl, že to nebude trvat dlouho. Bylo to rozzlobené. Dívalo se ze tmy a hledalo šamana. Ten si ale přikryl si tvář havraním křídlem, aby se před tím skryl. A tak jenom cítil přelétávat mysl bytosti z lesa nad táborem jako černý mrak sem a tam. Té noci neměl nikdo klidné spaní.

***

Když lovci vstali s prvními paprsky, uviděli, že šaman obchází ranní mlhou po obvodu tábora. S napjatý výrazem s díval do hvozdu, v jedné ruce svíral kopí a v druhé měl hrst popela, z níž postupně vysypával hranice tábora.
Když byl s prací hotov, nechal shromáždit lovce a promluvil k nim:
„Probudili jsme zlého ducha lesa. Skrývá se teď tam v hloubce hvozdu. Zatím se nás bojí, teď přes den, našeho ohně a našich zbraní. Ale když padne noc, tak zesílí. Už včera obcházel okolo a větřil kořist, všichni jsme to cítili. Moje ochrana pomohla jen dočasně... bojím se, že budu muset udělat něco víc.“
Nikdo nic neříkal, lovci jen mlčky upírali oči na znepokojenou tvář šamana a čekali, co řekne dál. Žádný nepochyboval o tom, co říká. Věděli, že šaman se mýlí jen málokdy. Měl to v krvi, už jeho praděd byl šamanem, stejně jako jeho děd a otec. A ti všichni dokázali už tolikrát, že si jelení masku zaslouží nosit. Jelen na ně pohlížel jako na své vyvolené děti. Léčili nemocné a zraněné, dokázali vést lovce vánicí a tmou, dokázali zaručit úspěch lovu a rozdělat oheň myšlenkou. A vždy, když jeden z nich zemřel, na jeho hrobě se po tři noci zjevoval měsíční jelen.
Šaman si protřel oči zrudlé nevyspáním a po krátké chvíli pokračoval:
„Nedokážu udržet hranici tábora věčně. Bojím se, že To je příliš silné. Časem ji překročí, stejně jako hladový medvěd se odváží přijít až k ohni. Co se stane pak, nevím. Ale bránit se, to by bylo pro nás zlé. Navíc, stejně bychom nemohli opustit tábor. Ne, nemůžeme zde jen čekat na smrt. Musím udělat něco víc. Musím jít do lesa a vyhledat To.“
Lovci překvapením zašuměli, ale šaman pokračoval:
„Musím na lov. Budu lovit tu bytost a ona bude lovit mne. Nemůže to být jinak, nemůžeme tu s ním žít dohromady.“
Šaman se otočil k lesu a pevně v ruce sevřel kopí. Přimhouřenýma očima se díval do temnoty mezi hustým porostem. Tiše pravil lovcům:
„Vyrazím co nejdřív. Vy na mě čekejte. Dejte mi dva dny a dvě noci, když se pak nevrátím, opusťte toto místo a dostaňte se odsud co nejdříve. Hranice tábora jsem zatím zajistil. Nenechávejte ale oheň vyhasnou a zbraně mějte připravené. A čekejte.“
S těmi slovy se otočil a vydal se do svého stanu. Zmlklí lovci se rozestupovali a znepokojeně ho sledovali, on se ale díval do země a nikoho nevnímal. Jeho mysl přemítala nad tím, co ho čeká. Tohle bude jeho pravá zkouška.
Ve stanu na chvíli zavřel oči a hluboce vydechoval. Stále vnímal okrajem mysli to tiché, zlé, vyčkávající vědomí v hvozdu. Pokoušel se vytlačit myšlenky na něj z hlavy, uklidnit se a soustředit. Z jedné tašky, zavěšené ve stanu, vytáhl malou hrst nějakých bylin. Mnul je v ruce, zatímco se díval nepřítomně do prázdna. Volal své předky, snažil se s nimi spojit. Jak by teď potřeboval jejich radu! Hvozd ale všechno zahaloval a jejich hlasy vnímal jen z velké dálky. Na tomto místě ještě lidé nikdy nebyli, žádný z nich tu nikdy neumřel a mrtví sem neznali cestu.
Šaman pochopil, že na tento úkol bude sám. Toto bude boj mezi ním a duchem lesa. Mezi člověkem a divočinou.
Vzal druhou tašku z jemné kůže s motivy jelenů. V ní měl už od rána připravené vše, co by mohl potřeboval. Na pás si zavěsil mohutný nůž s lesklou kamennou čepelí. Kdysi ji na cestách vyměnil s lovcem z jiného kmene, který potkali. Byla vzácná, takový kámen tu nikdy neviděli. Lesklý, černý jako noc a na ostří skoro průhledný. Byl pečlivě opracován a pevně zasazen v parohu. Druhou zbraní, kterou si vzal, bylo jeho kopí. Dlouhé, kostěné, se zasazenými čepelkami v hrotu. Smrtící zbraň. Vnikla zvířeti do těla malou, ale hlubokou ranou, aby pak vlastní vahou ránu prohlubovala, trhala vnitřnosti a způsobila mohutné krvácení. Jako poslední zbraň si vzal luk a zásobu šípů. Tohle byly zbraně, které mu měli pomoct přemoci bytost. Vyrobené lidskou rukou a vymyšlené rozumem byly esencí člověka. Způsoby, jak dokázat přemoci i největší zvíře, jak dát slabému tělu šanci.

***

Tiše, opatrně našlapoval. Nebyl jenom šamanem, byl jako každý muž především lovec. A tohle byl lov, kdy nemohl udělat chybu.
Byl v lese už dlouho, slunce už bylo dávno za zenitem. Postupoval čím dál hlouběji do srdce hvozdu. Věděl, že to tam někde čeká, a hledal vhodné místo, kde se s tím střetne. Jako každý lovec věděl, že jeho šance je v tom, najít správné místo, kde se střetne se zvířetem. Na otevřené pláni je zubr strašlivý tvor, ale když ho zaženeš do bažiny nebo úzké rokle, tak jeho síla nehraje roli. Tady to bude těžké, celý les je proti němu. Ta bytost, jak teď už zcela jasně cítil, je přímo provázaná s lesem. Ale nevzdával se a postupoval. Zatím měl čas, zatím měl možnost si vybrat místo boje.
Slunce se nachýlilo k obzoru a vzduch se zřetelně ochladil. Dnešní noc bude mrazivá.
A zrovna tehdy, když se začínaly stíny prodlužovat, šaman našel místo, které hledal. Malý palouček, z jedné strany krytý skálou, z ostatních husté křoviny. Nebylo to ideální, ale dávalo mu to šanci. Nic se tady k němu neočekávaně nepřiblíží, nic ho tu nepřekvapí.
Šaman se zadíval na rudou kouli slunce visícího nízko nad obzorem. Přišel čas zúčtování, přišel čas se odhalit lesu. Zhluboka se nadechl a sundal si z obličeje jelení masku, aby se ukázal hvozdu jako člověk.
Ucítil to okamžitě. Někde v temnotě, hluboko v lese se to probudilo. Větřilo jako hladové zvíře lačnící po krvi a hledalo ho to.
Šaman ale nečekal. Vytáhl křesadlo a mocný pohybem křísl. Vyletěla sprška jisker a dopadla do trávy. Bytost v lese zavyla, stejně jako vlk, který do kožichu chytí jiskry. Muž ucítil, jak černý mrak vědomí toho tvora letí směrem k němu. Křísl znova.
Zavrávoral, když ho zasáhl ten pohled z lesa. Pocit, že se to něj přímo dívá očima plnýma nenávisti. Ale zatím to tu nebylo. Cítil, jak se to žene lesem vstříc, skrz křoví a houštiny.
Zhluboka vydechoval a začal s ohnivým rituálem, jak ho to naučil jeho dědeček. Jen tak šaman rozdělá oheň bez křesadla a troudu. Vztáhl ruce k nebi a začal prozpěvovat hluboce píseň jelena. Musel cítit oheň kolem něj, cítit oheň ve skále, v kameni, ve kterém je skrytý. Jen koutkem mysli vnímal tvora, blížícího se k němu. Soustředil se na oheň.
Už to bylo docela blízko. Už slyšet dusot kopyt na zemi. Věděl, že vzápětí se objeví mezi stromy. Už to viděl v mysli docela jasně, už poznal, jaký si to na sebe vzalo tvar. Soustředil se na oheň.
Paloukem se roznesl zvířecí řev. V tu chvíli šaman zařval též a prudce otevřel oči. Vnitřní kruh stromů olízly jasné plameny, které chytili do žhavé pasti největšího kance, který kdy žil.
Velký, černý, s ježatými štětinami. Z tlamy mu čněly mohutné kly a malé černé oči žhnuly jako řezavé uhlíky.
Zvíře ale oheň nezastavil. I když mu hořely štětiny, dál se s běsovským výrazem v očích probíjelo ohněm na mýtinu.
Šaman chytl do ruky luk a natáhl ho. Zamířil, zklidnil ruku a když se kanec vynořil z plamenů, pustil tětivu. Šíp s drnčivým zvukem vyletěl a zasáhl zvíře do hlavy. Ozval se další nelidský řev.
Muž ale na nic nečekal a už natahoval další šíp. Věděl, že jeden nebude stačit. Byl proto připraven a když mu zraněné zvíře v bolesti ukázalo bok, nezaváhal. Šíp kanci pronikl hluboko do těla. Další řev.
Krvácející zvíře se řevem otočilo a zmizelo v plamenech.
Šaman sklonil natažený luk. Ucítil, jak se mu roztřásly ruce. Zároveň s tím, začaly ohně dohořívat. Muž těžce oddychoval. Vybojoval vítězství.
V ten okamžik to ucítil znova. Nebylo mrtvé! Nebylo zahnané! Bylo to teď raněné, rozzuřené zvíře, zaslepené vlastní krví. Napoprvé zaváhalo, zaskočené ohněm, napodruhé stejnou chybu neudělá. Dívalo se to něj z lesa a chystalo se to zaútočit.
Sevřel v ruce oštěp a mžoural mezi doutnající kmeny. Neviděl nic než poletující jiskry, rudě zářící do tmy. Pak si uvědomil, že dvě září mnohem víc a mnohem déle než obyčejné jiskry. Kolem nich se formovala silueta z černého stínu.
Ozvalo se ostré šumění trávy a větví, jak si mohutné zvířecí tělo razilo cestu křovím. Šaman se instinktivně nahnul s napraženým oštěpem, když se z křoví vynořil obrovský černý vlk s rudě zářícíma očima. Šaman věděl, že nesmí ustoupit, nesmí utíkat pryč jako zvíře. Když ukáže záda, zemře. Stejně jako jelen nemá šanci před vlkem utéct. Stejně jako jelen se musí postavit na odpor.
Zvíře malinko zpomalilo v běhu, když se nečekaně rozběhl proti němu. Ale zaváhání trvalo jen setinu vteřinu. Vzápětí se ozvalo strašlivé zavrčení a vlk skočil na šamana s rozevřenou tlamou. V ten stejný okamžik muž vší silou mrštil kopí s kamennou čepelí.
Obrovské vlčí tělo se ve skoku převalilo, když bylo zasaženo těžkým oštěpem. Řev a spousta krve. Zvíře těžce dopadlo na zem. V okamžiku zpět na všech čtyřech a napůl se plazilo do křoví. Tehdy šaman na chvilku zaváhal. Měl skočit a zvíře dorazit, ale neudělal to. Vzpamatoval se v okamžiku, kdy zvíře zmizelo ve tmě.
Najednou tam stál sám. Ohně dohořely a padla náhlá tma. Rozhostilo se ticho, úplné ticho, studené a nepřátelské. Šaman těžce oddechoval a zíral do tmy. Udělal chybu. Už to věděl. Nezabil to ani napodruhé a ono se to teď vrací. A teď už To ví, že to není lov, teď si To uvědomuje, že je to jejich vzájemný souboj o přežití.
V ten okamžik si šaman uvědomil, že už nemá oštěp, který zůstal trčet ve vlčím těle. Neměl už ani šípy. Jediná zbraň, co mu zbývala, byla kamenná dýka. A on si s hrůzou uvědomil, s jakou podobou bytosti bude bojovat teď. Na mysli mu vyvstal obraz z jeho snu.
Do ticha se ozněl zvířecký ryk. Šaman se s děsem v očích otočil a dal se na zběsilý útěk.
Utíkal jak nejrychleji mohl, hnán vlastním smrtelným strachem. Dýka v jeho ruce ho vůbec neuklidňovala, naopak mu ještě více zdůrazňovala jeho bezbrannost. Hnal se houštinami, na tváři a rukou poškrábaný ostrými větvemi. A celou dobu cítil temné vědomí, jak ho sleduje upřeným pohledem. Byl před ním jak na talíři a nemohl s tím nic dělat. Věděl, že ho to pronásleduje a brzy dostihne. Věděl, že nemá šanci, ale pud sebezáchovy ho nutil běžet dál.
Vběhl do potoka a běžel mělkým korytem, snad aby To nemohlo větřit jeho stopu, i když moc dobře věděl, že ho to vidí tak jako tak. Stále ještě neztrácel naději, jako tonoucí, který hledá záchranu v každé větvi u břehu.
Ztratil ji až o pár vteřin později, když se potok za skalnatým meandrem rozvolnil do širokého brodu. Šaman vykřikl a spadl do vody. S děsem začal ustupovat, pokoušejíc se vstát. Pár metrů od něj To stálo, ve své původní podobě, tak jako v jeho snu.
Napůl člověk, napůl vlk, hlava divočáka se zakroucenými rohy. Rudé oči zářily do tmy, z tlamy stoupala pára. Tiše To vrčelo a prohlíželo si šamana.
Tomu se konečně podařilo vstát. V napřažené třesoucí se ruce svíral dýku a pomalu ustupoval. Zvíře na něj hledělo. Na několik nekonečných vteřin byl naprostý klid. Jakoby se i Země přestala otáčet a celý svět se omezil na pohled ze zvířecích očí do očí člověka.
Pak to vyrazilo. Celá masa ohromného těla se dala do pohybu. Šamana srazila mocná tlapa takovou silou, že ho to odhodilo o několik metrů. Kožený oděv měl na hrudi roztržený a cítil, že krvácí. Ležel na zádech a na černém nebi viděl zář hvězd.
Tu vzápětí zakryl zlověstný stín. Zvíře se nahnulo skoro až k němu. Viděl kančí hlavu a cítil horký, smrdutý dech. Zvíře si naposledy prohlíželo nenáviděného vetřelce. Teď přijde smrtící úder.
Zvíře se natáhlo k údery kly. Šaman vykřikl.
V ten okamžik všechno zalilo stříbrné světlo jako za nejjasnějšího úplňku. Zvíře zaúpělo bolestí z náhlého oslnění. Šaman, doposud jako zázrakem svírající dýku v ruce, s onou silou člověka bojujícího o život vyskočil a zarazil dýku až po jílec do krku bestie. Dostal druhou šanci a tu propásnout nemínil. Vytrhl dýku a začal zuřivě bodat do ohromného těla. Tím koutkem mysli, která ještě byla při smyslech, věděl, že nesmí přestat ani na vteřinu, nesmí povolit nápor, jinak je mrtvý. V stříbrné záři bodal znovu a znovu. Zvíře dopadlo na zem, svíjelo a snažilo se dostat pryč. Šaman ale nepřestával bodat, zaslepený strachem, bolestí a zuřivostí. Ani když se otočilo, nepřestal a bodal To do zad. Nepřestal ani hodnou chvíli potom, co se bestie přestala hýbat a ryčet.
Pak už ale nemohl. Vyčerpáním pustil dýku a svalil se na ještě teplé tělo. Teprve teď se rozhlédl okolo, odkud jde ona stříbrná záře. Unavené oči nemusely hledat dlouho – na skalce v meandru potoka stál zářivý měsíční jelen.
Šaman se vyčerpaně usmál. On věděl, že ho jelen a jeho předci neopustí.

***
Tu noc se dokázal už jen odplazit dál od toho hrozného těla. Usnul, a zatímco spal, okolo procházel zářivý měsíční jelen a chránil ho.
Když se ráno probudil, jelen byl pryč, ale šaman věděl, že je stále nablízku a dohlíží na něj. Věděl, co má dělat. Navršil kolem obludného zvířete hranici a zapálil ji ohnivým kouzlem.
Věděl, co dělá. Spálí To ohněm a zlomí tím jeho moc. Lovci ve vesnici uvidí dým a pochopí, že jejich šaman vyhrál.
Už se nebudou bát, protože ůes už není jejich nepřítel. Teď už lesu nevládne bestie s kančí hlavou, teď už je les jejich domovem a vládne mu měsíční jelen, jejich otec. Už se nikdy nebudou bát noční tmy.