Soutěže 950
Výuka 861
Semináře 315
Nebelvír

Autor: Hekatea Centaurix
Práce odevzdána: 10. 12. 2017 19:02
Seminář: České Švýcarsko 4
Přednášející: Sally-Ann Olson

Zadání semináře

Vyberte si jednu z možností:

1) Nakreslete jeden ze zmiňovaných hrádků tak, jak mohl původně vypadat.

2) Ve výkladu jsem zmínila několik pověstí vážících se ke skalním hrádkům. Vyberte si jednu z nich a rozpracujte ji jako vyprávění / pohádku pro děti.

3) Skalních hrádků je v Českosaském Švýcarsku mnohem více. Najděte mi informace o některém z těch, jež nebyly zmíněny na semináři. Pokud se nevejdete do minimální délky, můžete se rozepsat o více hrádcích.

4) Napište báseň o přepadení obchodní karavany loupežníky.

5) Vyhledejte mi (= vymyslete si) zápisy z kroniky, týkající se běžného života na některém ze skalních hrádků.

Psací úkoly budou mít aspoň 4 palce, báseň 4 sloky po 4 verších.

Vypracování

Hezký den, madam,

nejvíce mě zaujaly pověsti o strašidelných přízrazích na hrádku Falkenštejn... a přinejmenším ta o psech a děvečce je přímo hororová!

S pozdravem
Heky

 

V dobách, kdy českou kotlinou otřásaly dozvuky husitských válek, se v okolí Sokolího hrádku usadili loupežníci a brousili si nejen zuby, ale především meče na obsazení samotného Falkenštejna, protože počítali s tím, že hradní pán, Beneš z Vartenberka, vyčerpaný boji proti husitům i nepřátelům kalicha už nebude mít dost sil ani vojáků, aby jim dlouho vzdoroval.

Beneš však loupežníky nemile překvapil, stejně jako odhodlanost hradní posádky – na jeho válečnický um i lstivé léčky zaplatili mnozí z banditů svým životem. Už se skoro chtěli vzdát a najít si snadnější kořist, když tu jim přišel do cesty švarný myslivec. Tradičnímu "peníze, nebo život" i jejich útoku s tasenými meči a kudlami se jen smál, a když loupežníci konečně popadli vyražený dech a sebrali se ze země, kam je panáček v kamizolce odmrštil jediným mávnutím paže, nabídl jim mnohem víc než jen svůj váček, vyzývavě se houpající u pasu.

Hrdlořezové si byli dobře vědomi černoty svých duší, a tedy ani chviličku nezaváhali nad cenou za Benešovu smrt. Jeden vedle druhého se ďáblovi upsali vlastní krví, a ještě než jejich křížky coby podpisy na pergamenu stihly zaschnout, už se před nimi ze země zvedl obří sloup dýmu a kouře, který je měl přenést skrz skálu přímo do srdce hrádku, do zad posádky, jež ve dne, v noci neúnavně hlídkovala na hradbách a udatně odrážela všechny jejich útoky.

Vůdce loupežníků vyskočil z kouře páchnoucího po síře dokonce přímo v Benešově ložnici. Hradní pán se vymrštil z postele s hbitostí rozzuřené kočky, takže ho ten lotr nemohl podříznout ve spánku, jak plánoval. Jediným plavným pohybem se dostal z přikrývek a sáhl po svém meči, odrážel jeden hrubý útok za druhým, dokonce vetřelci uštědřil i několik ošklivých šrámů, přesto však záhy, sám zle krvácející, stanul nahými zády proti oknu. Vědomí bezvýchodnosti jeho situace jej však na duchu nezlomilo, naopak, vlilo mu dost síly do žil, aby zlotřilce ťal hluboko do masa, tak hluboko, že v něm jeho zbraň zůstala vězet. Loupežník bolestí zavyl a skácel se k zemi, než však mohl Beneš jeho oslabení využít, rozlétly se dveře do komnaty a v nich stanuli lotrovi kumpáni – na nic nečekali, vrhli se na odzbrojeného Beneše a v příštím okamžiku už celý zkrvavený ležel na dlažbě pod oknem. Svým posledním dechem hradní pán celou bandu proklel coby prašivé psy.

Než se nad obzor vyhouplo ranní slunce, měli už bandité, notně oslabení nejen přestálým bojem, ale především pivem z hradních zásob, ve svém čele nového šéfa, o nic méně prohnilého než ten, který právě dodýchal ve změti svých vyhřezlých střev. 

Lapkové nijak nehleděli na hojnost hradních zásob, hned jak se udrželi na nohou, vyrazili rabovat do okolních vesnic, které jim nyní byly vydány napospas. Usídlení se na hrádku nijak nevylepšilo jejich chování, ba naopak, zdálo se, že řádí bezuzdněji než kdy dřív – brali si, co chtěli, vesničany naháněli jako zvěř a zacházeli s nimi mnohem hůř, bezdůvodně je mrzačili a týrali, jako by se chtěli dopustit každé myslitelné i nemyslitelné zvrácenosti, než jejich černé duše po právu i dle smlouvy propadnou peklu.

Zmučená těla mužů, žen i dětí shazovali z hradeb nebo je nechávali ležet v prachu cest jako výsměch pánům ze sousedních hrádků, tolik si byli jisti ochranou svého nového opevněného sídla i ďábla, jemuž se upsali.

Zděšení se šířilo po celém kraji, ovšem i královské oddíly, vyslané na pomoc proti té krvelačné zběři, se dlouho vracely s nepořízenou, až si jeden z vojáků všiml zle zřízené, ovšem stále ještě dýchající děvečky. slitoval se nad polomrtvým děvčetem a odvezl je na nejbližší hrádek k ranhojiči. Jakmile se dívka dokázala znovu postavit na nohy, pomohla svým zachráncům nalíčit past, a dokonce do ní lapky sama vlákala. Několika loupežníkům se však podařilo vyváznout, dokonce se jim podařilo i zmocnit se ubohého děvčete a krutě se mu pomstít. Když vojáci vítězně vpadli na zpustošený Sokolí hrádek a vypořádali se se zbylými lotry, naskytl se jim děsivý pohled na její tělo, rozřízlé pilou odshora dolů.

Její smrt zpečetila kletbu bývalého hradního pána – lapkové nikdy nedošli klidu, jejich duše se za temných nocí nadále prohání rozvalinami Falkenštejna, pronásledováni ďáblem, jemuž se zaprodali a který jim ani roky po jejich bídné smrti nedopřeje chvíli odpočinku.