Zadání domácího úkolu
Na délku minimálně 5 palců a max 10 palců napíšete povídku podle vlastního výběru. Může být i ze šuplíku, tedy z toho, co už máte chvíli napsané, jen to zatím nebylo kam dát a připadá vám, že to vypovídá o tom, co umíte. Nechci nic, co už jste publikovali jinde.
Jako druhý úkol napište krátké zamyšlení, proč si myslíte, že máte na to být spisovatelem. 1,5 palce.
Vypracování
- Úkol - Povídka
Kap. Kap kap. Melodicky dopadaly kapky deště na veliký černý deštník. Osoba pod deštníkem se podívala před sebe a s prázdným pohledem se přemístila na místo, kam by nejraději nikdy nevkročila.
……………………
Před čtrnácti lety
„Dědo?“
„Copak, prcku?“ otázal se postarší muž v košili s volnými světlými kalhotami, kterému seděla na klíně malá copatá holčička.
„Neříkej mi tak!“ zakabonila se a zatahala ho za rukáv košile. Nesnášela, když jí tak někdo říkal.
„Dobře… prcku,“ zasmál se na dívenku a jemně jí cvrnkl do nosu, „chceš, abych ti vyprávěl pohádku?“
„Ano, ano prosím!“ Vykřikla a běžela do postýlky. Děda přes ni přehodil peřinu a dal se do vyprávění.
……………………..
PRÁSK! Ozval se hlasitý zvuk a mladá čarodějka se ocitla na nevelkém hřbitově na okraji malinkatého města. Všichni přítomní pozvedli hlavy, a jakmile zjistili, kdo se k nim tak znenadání přidal, vydali se po rozbahněné pěšině k oné osobě. Čarodějky a kouzelníci v hustém dešti připomínali rozmazané šmouhy a pomalu nabírali jasnější obrysy.
„Upřímnou soustrast, slečno Whiteová,“ zastavila se před ní mohutná čarodějka a potřásla jí rukou, „vím, že jste si s dědečkem byli velmi blízcí.“
„Děkuji, moc si toho vážím,“ odvětila jmenovaná tichým hlasem.
Poté se u ní vystřídal nespočet dalších lidí, které vnímala jen jako matné obrazy. Jako poslední se u ní zastavila její matka.
„Zlatíčko, já …. Je mi to moc líto,“ sklopila hlavu a objala svou dceru. „Kdykoli za námi s tatínkem můžeš přijít a vzít s sebou i malou Izzy, rádi tě uvidíme,“ zašeptala a objala ji ještě pevněji. Takto cituplná většinou nebývala, a Zoe to přičítala jejímu zármutku. Přece jenom, byl to její otec.
,,Mami, mohla bych se s dědou rozloučit? Sama?“ zeptala se a doufala, že odpoví kladně. Po ničem jiném už dlouho netoužila.
,,Samozřejmě, broučku“ odvětila její matka a pustila ji. Naposledy na ni pohlédla a trochu smutně se usmála, než použila kouzlo Sonorus, aby ji všichni v hustém dešti slyšeli.
,,Prosím, všichni pozůstalí, jak rodina i přátelé, aby se dostavili do velkého stanu s občerstvením. Obřad proběhne, až dorazí kněz, to bude někdy do hodiny. Děkuji za pozornost.“
Zoe vždy svou matku obdivovala za to, že i v těžkých aspektech života zůstávala silná. Nikdy svou masku ‚všechno je v nejlepším pořádku‘ nesundávala. Až do teď. Teď v její masce byly zřetelně vidět trhliny a její sebevědomý úsměv už nebyl tak plný energie. A Zoe jí rozuměla, dokonce víc než to. Byla to její kopie, nejen vzhledově, ale i povahově. Udržovala si stejný odstup a chlad, který ale pomalu rozpouštěla její malá dcerka, Isabella. Nevěděla, jak jí vysvětlí, že za pradědou už nepojede, že už nikdy neuvidí jeho milou tvář. A to jen kvůli obyčejnému kousnutí trpaslíka. Kdo ale mohl tušit, že zrovna tento trpaslík měl v sobě pavoučí jed, který přenesl zrovna na něj. Na milovaného otce, manžela, dědu a pradědu.
……………….........
„Žila, kouzlila jedna malá čarodějka a jmenovala se Zoe“, začal.
„To jsem já, to jsem já!“ mávala rukama ve vzduchu holčička v postýlce.
„Ano, to jsi ty,“ potvrdil s úsměvem na rtech děda. „A jak ta čarodějka byla statečná! Bojovala se zlými upíry a vlkodlaky, nikdy se nevzdávala. Jednoho slunečného dne však potkala mladíka, asi ve stejném věku jako byla ona sama. Ten mladík ji okouzlil a brzy se do sebe zamilovali.“
„Ale dědo, to je nechutný!“ zašklebila se na něj jeho vnučka.
Děda se zasmál a dal jí velkou mlaskavou pusu na čelo. „Jen počkej, za chvíli na tvoje nápadníky budeme muset sesílat jednu kletbu za druhou, aby se vzpamatovali z tvojí krásy“, zazubil se na Zoe a ona zčervenala.
„A jak to pokračuje?“ nedočkavě se zeptala dívenka.
„O tom zase příště, ty naše netrpělivko“, odpověděl jí.
„Dobrou noc, dědo.“
„Dobrou, Zoe“ řekl, zhasl světla a neslyšně za sebou zavřel dveře.
……………………….
Mokro, které náhle zaplnilo Zoeniny oči, ji vytrhlo ze vzpomínek. To jsou slzy, uvědomila si. Já brečím. Ztuhlým krokem došla k dědově rakvi a nahnula se nad ní. Lehce pohnula zápěstím, zašeptala pár kouzelných slov a v rukou se jí objevila lilie. Tu měl děda nejraději. Vždycky, když k němu přijela na prázdniny, jí dal jednu na uvítanou. Stal se z toho každoroční zvyk.
I přes to že měla tváře celé poseté slanými potůčky slz, usmála se. V tom úsměvu byla všechna její bolest a utrpení z odchodu jejího nejbližšího, ale i příslib toho, že se pokusí pro svoje děti vytvořit stejně hezké, nebo alespoň podobné vzpomínky na dětství. Na něco, na co se upínala celý svůj život.
Ale jak se říká, všechno špatné je pro něco dobré, a tak položení lilie do hrobu jejího dědy jí otevřelo nové dveře, nové možnosti. Její pouto s dědou, které ani po jeho smrti nezmizelo, už ji tolik nesvazovalo. Po jejím vlastním rozloučení s dědou se najednou cítila lehoučká, jakoby z ramen shodila nějakou neviditelnou tíhu, a s nově nabytou energií se vydala vstříc zcela nepoznanému světu.
Světu svobody.
- Úkol – Důvod, proč mám na to stát se spisovatelkou
Jak jste již psala ve výkladu, je důležité mít fantasii. Bez té to opravdu nejde. A já ji mám, podle mého názoru, dostatek. A dále, když se chcete stát spisovatelem, je dobré nějaké ty knížky i přečíst, a já jich přečtu opravdu hodně a nikdy mě čtení nezačne nudit, takže to je další faktor, podle kterého (podle mě) mám na to stát se spisovatelkou. Navíc mám opravdu chuť příběh rozvinout, dostat se do něj a rozepsat se tak, že už nepůjde přestat, tady jde hlavně o motivaci opravdu napsat např. knihu, nebo nějakou povídku. A v neposlední řadě tu určitě figuruje promyšlení děje, postav. Tak vznikly třeba naprosto nudné knihy s dobrým nápadem a až někdo, kdo byl v psaní lepší, rozvinul příběh jaksepatří. Takže znovu, jak jste nám kladla na srdce, vše promyslet a nespěchat na to.
