Soutěže 994
Výuka 892
Semináře 339
Nebelvír

Autor: Aveline Collins
Práce odevzdána: 27. 1. 2018 20:06
Soutěž: Zimní příběh
Zadavatel soutěže: Oresta Vianueva

Zadání soutěže

U zimy a sněhu ještě zůstaneme. Jak už všichni víte, kromě podzimu miluji zimu a sníh. A také ráda čtu kvalitní díla. Jistě tušíte, už podle názvu, co bude tentokrát váš úkol.

Tušíte správně! Budete vymýšlet příběh, který se bude vztahovat k zimě. Rozhodně tam bude sníh! Zimu bez sněhu, aniž by pak sníh nebyl, nezkoušejte ani podstrčit!


Co se tam bude dít je čistě na vás. V tomhle nechávám volnou pisatelskou ruku. Musí to být ale zimní příběh.

 

Délku, prosím, v rozumné míře. Berte na vědomí, že hodnotím víc kvalitu než počet A4.

Vypracování

Dobrý den,

doufám, že se bude líbit. :)

 

***

 

Byl den stejný jako každý jiný, ale tento měl v sobě jisté kouzlo. Dalo by se snad i říct, že kouzelnou jiskru, aniž by se musel někdo snažit. A to všechno bylo způsobeno jedním svátečním dnem – Vánocemi. Konečně nastal den dlouho očekávaný den, kdy se každý těšil na dárky a společnou večeři s rodinou, kterou celý rok neviděl. Každý, až na jednu dívku, která Vánoce neměla ráda. Byla to snad jediná živá bytost na světě, která tento den ráda neměla. Nyní měla dívka 14 let, ale ještě před pár lety Vánoce milovala. Sníh, atmosféru, dárky, rodinu a všechno, co k tomu patří, ale to všechno bylo předtím, než se stala nehoda, která způsobila tu nenávist a nechuť.

 

Při autonehodě zahynula celá její rodina – starší bráška, maminka a tatínek. Jediná ona to přežila a to z důvodu, že v tom autě nebyla. Všechno si to vyčítala, protože kdyby ten den neutekla z domu ke kamarádce, která bydlela na druhé straně města, její rodina by pro ni nemusela jet a nikdy by se nic takového nestalo, ale teď už bylo pozdě něco měnit. Tohle už se vrátit nedalo. Mia seděla u okna a přemítala si vzpomínky, které si jako menší pamatovala. Byly to její první Vánoce, kdy zjistila, že dárky nenosí Santa Claus…

 

•••

*Flashback*

 

„A teď, zlatíčka, musíte jít do postýlky. Vánoce jsou už zítra a vy musíte být vyspaní,“ řekl otec dětem po večeři. Když byly děti v postelích a usnuli, otec a matkou si povídali dole v kuchyni, když sklízeli nádobí. „Jsem trochu nervózní ze zítřka. Přeci jen, Lucas už zná pravdu o Santovi. A bojím se, aby to zatím neprozradil Mie, víš, jak se vždycky těší.“

 

„Ano, já vím, ale nedělej si starosti, všechno bude v pořádku. Myslím, že Lucas by to sestře neudělal, aby jí pokazil ten zážitek a tu radost,“ odpověděla mu žena.

 

„To opravdu doufám...“

 

***

 

„Mami, tati! Vstávejte! Honem!“ Malá dívka skákala na posteli svých rodičů a křičela.

 

„Co tu děláš?“ zeptal se překvapeně otec a snažil se nesmát.

 

„Tati?! Ty jsi zapomněl? Dnes jsou Vánoce! V-Á-N-O-C-E!“ hláskovala písmenka a nadšeně výskala.

 

„Samozřejmě, že vím,“ usmál se na ni otec a vzal si dceru do náruče. „Tak pojď, princezno, půjdeme se podívat, jestli ti Santa Claus něco donesl.“

 

***

 

Mami, dívej!“ řekla Mia a ukázala na vánoční stromeček, který byl nádherně nazdobený do modrých a červených barev a s obrovskou hvězdou na vrcholku stromečku. „Santa Claus byl tady!“ zakřičela a rozběhla se ke stromečku, kde začala objímat všechny dárky, i ty, které pro ni nebyli.

 

„Ano, princezno, Santa tu byl. A donesl dárky pro tebe a Lucase. Kdepak je tvůj bratr?“ podívala se za sebe a všimla si svého syna za sebou. „Lucasi, pojď za námi.“

 

Místo, aby Lucas šel za svojí rodinou, naštvaně se podíval na své rodiče a naštvaně vykřikl: „Proč ji lžete?! Proč ji neřeknete pravdu! Pravdu, že Santa Claus neexistuje!“ Jakmile se to doslechla Mia, rozběhla se k matce a rozbrečela se. Nemohla uvěřit, že by to mohla být pravda, ale její bratr vždy mluvil pravdu a touto krutou pravdou přestala věřit na Santu. A nyní zanevřela i na celé Vánoce…

 

•••

 

Byl pomalu konec dne, když Mia seděla u okna a dívala se ven. Myslela na svoji rodinu a na to, jak to bylo fajn předtím. Začaly jí stékat slzy po tváři a i když se je snažila mrkáním zahnat, vůbec se jí to nedařilo. Nakonec se přestala snažit a nechala je volně stékat. Jelikož její rodina neměla nikoho – žádné tetičky, strýčky, prarodiče – Mia skončila v sirotčinci, kde se k ní hezky nechovali. Jediné, co měla ráda, byla její knížka, kterou kdysi dostala. Ráda v ní listovala a jen tak si ji prohlížela. I v tuto chvíli se rozhodla si knížku vzít, lehla si s ní na postel a začala otáčet stránky a dívat se na ilustrace, které v ní byly.

 

Zničehonic se zvedl vítr a Mia se prudce posadila na postel. Netušila, co se děje, okna se začala otevírat a dovnitř do pokoje začal padat sníh, až v pokoji bylo za chvíli bílo. Dívka se nechápavě dívala kolem sebe, když v dálce spatřila obří červený flek. „Co to…?“ nestačila dokončit větu, protože červený flek se blížil stále větší rychlostí k ní. Jako kdyby chtěl spadnout do jejího pokoje.

 

A než se stačila nadechnout, stál před ní starší muž v červeném obleku. Ihned poznala, kdo to mohl být. Santa Claus. Otevřela pusu v údivu a údivem se nemohla pohnout. Santa si ji prohlédl a vesele se na ni usmál. „Ty jsi Mia, viď?“ zeptal se ji a dívka přikývla. Nezmohla se ani na slovo. „Něco pro tebe mám, podej mi ruku,“ mluvil k ní, ale Mia byla jako v transu. Tohle nemohla být pravda, musel to být jen nějaký sen. A pokud to byl jen sen, nemusí se ničeho bát, že by se jí mohlo stát. Vždyť je to jen sen, uklidňovala se a podala muži svoji malou ručku.

 

Než se nadála, stála v jiné místnosti, přesněji ve svém bývalém domově a dívala se na sebe jako malou. Byl to ten den, kdy přestala věřit na Santu. „Víš, proč jsem tě sem vzal?“ zeptal se jí a Mia zavrtěla hlavou. „Tak jinak, víš, co se zde ten den stalo?“

 

Mia se odvážila promluvit: „Ano. Přestala jsem věřit… na tebe.“ Zahanbeně se podívala na své boty.

„Ano, přestala jsi věřit. A proto jsem tě sem vzal. Chci, abys zase začala věřit. Všemu. Chci, abys zase měla sny a něco si přála,“ promluvil Santa a usmál se.

 

„Jak mám v něco věřit nebo si něco přát, když nemůžu být se svojí rodinou?“ posmrkávala Mia a v očích se jí zaleskly slzy. „Chtěla bys svoji rodinu?“ zeptal se jí.

 

„Ani nevíš, jak moc Santo. Dala bych za to cokoliv na světě.“

 

„Víš, tohle obvykle nedělám, ale tebe sleduji od té chvíle, co jsi na mě zanevřela. Byla jsi jediný živý tvor, který si nic nepřál a Vánoce ani nijak neslavil. Nemohl jsem ti nosit dárky, protože ty jsi to nechtěla. A kdo jednou řekne, že nevěří na Santu, tak mu Santa dárky nosit nesmí. Ale dnes jsi myslela na tento den, kam jsem nás přenesl a rozhodl se pro tebe něco udělat,“ řekl a podíval se na Miu.

 

„A co?“ nedočkavě se zeptala.

 

„Vrátím čas tak, abys mohla být se svojí rodinou. Ovšem musíš mi slíbit, že změníš věci, které jsi předtím udělala špatně. Jinak se všechno vrátí tak, jak tomu bylo doteď a bude to ještě horší.“

 

„Mohla bych být se svojí rodinou?! Ano, prosím. Slibuji!“ vykřikla a rozbrečela se.

 

„V tom případě hodně štěstí!“

 

Santa luskl prsty a Mia se ocitla u vánočního stromečku a ukazovala na dárky. „Ano, princezno, Santa tu byl. A donesl dárky pro tebe a Lucase. Kdepak je tvůj bratr?“ řekla její matka a otočila se za sebe, kde stál Mii bratr. Mia nemohla uvěřit, že se to stalo. Vrátila se zpátky v čase a je se svojí rodinou. Místo, aby si šla všímat dárku, rozběhla se do náruče svému bratrovi, který se zatvářil překvapeně.

 

„Santa Claus opravdu existuje,“ zašeptala...