Soutěže 997
Výuka 898
Semináře 339
Nebelvír

Autor: Nebelbrach Mechacha
Práce odevzdána: 13. 2. 2018 09:18
Soutěž: Šachová reportáž
Zadavatel soutěže: Monny Whitecrow

Zadání soutěže

Nedávno jsme se tak procházela v knihovně a v jedné knize popisující mudlům některé kouzelnické zvláštnosti jsem narazila na věty, které popisují, co to vlastně jsou kouzelnické šachy.

 

"Hrají se stejně jako normální šachy až na to, že figury jsou živé, po šachovnici se posouvají na povel a někdy se svým hráčem diskutují. Je proto velkou výhodou, když hráč vlastní trvale stejnou sadu figurek, které jsou na něj zvyklé."

 

S manželem rádi hrajeme kouzelnické šachy při dlouhých zimních večerech, kdy jemu ředitelské povinnosti dovolí chvíli vydechnout a mně... no mně pokud dovolí povinnost dohlížet na různé pomocníky, vykonávající domácí práce... zkrátka pokud nám oběma povinnosti dovolí...

 

Sepište mi formou reportáže jeden takový náš zápas v kouzelnickém šachu.

 

Ať vaše vypracování není kratší 5ti palců a delší 20ti palců :)

 


Vypracování

Velká šachová událost

Dne 13. února 2018 se na půdě Školy čar a kouzel v Bradavicích uskutečnila dlouho očekávaná partie kouzelnických šachů mezi panem ředitelem prof. Matthew Whitecrowem a zaměstnankyní hradu Monny Whitecrowovou. Pikantnost této hry spočívá nejen v tom, že se utkali nadřízený s podřízenou, ale také v tom, že oba hráči jsou manželé, a že se tedy utkala nadřízená s podřízeným.

Před zahájením partie jsme se zeptali obou účastníků, proč se koná právě na půdě Školy čar a kouzel v Bradavicích. První odpověděl: „To se musíte zeptat manželky.“ Od ní jsme se dozvěděli: „Máme ne zcela spolehlivé domácí skřítky. Co já jsem se s nimi už natrápila! Jen co jsme se s manželem vzali a já jsem se nastěhovala do jeho, nyní našeho srubu na kraji lesa, uvědomila jsem si, že v něm musím udělat velké změny. Víte, manžel moc na úklid není – ale to tam nepište, přece jen je ředitel. Pořídil si proto jen dva skřítky na obdělávání zahrádky. Ihned jsem je samozřejmě zaměstnala uvnitř domu, ale jde jim to pomalu, a dokonce remcají, že nestíhají pracovat venku. Matt je skvělý chlap, to zase jo, ale když má nějakou starou věc, místo aby ji vyčistil, odnesl ji na půdu. Tam není k hnutí. Nemám kde věšet prádlo. Proto jsem se rozhodla využívat k tomu půdu školní, stejně na ni nikdo nechodí. Muž ale nechce, aby tam jeho spodky visely moc dlouho, tak na ně skřítci musejí foukat, aby rychleji schly. Jenže oni se vymlouvají, že musejí vařit, chystat dříví a podobně, foukání zanedbávají. Když na půdě nejsem, hned zmizí a nefoukají. Proto jsem rozho… navrhla a manžel souhlasil, že si šachy zahrajeme tam na půdě, abych měla skřítky pod dozorem.“

Před zahájením partie jsme se vypravili na půdu, abychom posoudili připravenost hřiště. Vše vonělo pracím práškem Médžal. Vlhkost vzduchu dosahovala devadesáti pěti procent, teplota překvapivě třiceti stupňů Celsia. Nechtělo se nám věřit, že z pěti stran nechráněná půda je v mrazivé zimě tak teplá, dali jsme se proto do pátrání s cílem vysvětlit tuto záhadu. Ukázalo se, že půdou vedou hradní komíny, které ji vyhřívají. Téměř celá místnost byla plná pověšených svršků a spodků; na ty druhé foukali dva skřítci. Hned u vchodu stál šachový stolek s figurkami rozestavenými v základním postavení. Ze dvou stran u něj stála pohodlná křesílka. Nastražili jsme uši a poslouchali, co si povídají čekající figurky. Lidi bychom samozřejmě neodposlouchávali.

„Bojím se, že brzy začneme hnít a plesnivět. V jiných domácnostech jsou figurky jen zaprášené, protože je nepoužívají, ale Whitecrowovi nás pořád dávají sem do toho nesnesitelného vlhka. Každý týden dvakrát,“ stěžoval si bílý král. „Máte pravdu, ctěný protivníku,“ odpověděla mu černá dáma, „musíme se odtud dostat co nejrychleji. Nevadilo by vám, pokud bych vás dnes matovala?“ „Co si to ta černá čúza dovoluje?“ zašeptala bílá královna, „já toho jejího zmatuju, to se bude divit!“ „Holubičko moje,“ odpověděl jí král, „dejme jí šanci, třeba přijde s nějakým zajímavým návrhem.“ „Znáte přece mat bláznů? Dva tahy a jdeme do krabice.“ „Kdybych matovala já,“ odpověděla jí bílá kolegyně, „stačily by tahy čtyři a šli bychom taky.“ „Já jsem rychlejší.“ „Ty jedna…“

„Dovolíte, dámy?“ zapojil se do hovoru černý král. „V kompozičním šachu existuje takový typ úlohy, kterému se říká pomocný mat. Jde o to, že se odhodí barvismus a oba protivníci spolupracují, aby k matu došlo. Jinými slovy matující i matovaný musí prokázat své možnosti a schopnost spolupráce. Zvláště pro matovaného to bývá obtížné, přece jen může utrpět jeho ješitnost, ale tím, že se matovat nechá, prokáže, jak je nad věcí a že je schopen oběti. A v našem sportu jsou oběti dosti zásadním prvkem.“ Pak se otočil ke své královně a pošeptal jí: „Uvidíš, že se nechá obelstít.“ „Ty jsi tak moudrý, miláčku,“ odpověděla mu. „Tak jo, souhlasíme,“ přikývli jejich bílí oponenti, vlastně nyní spojenci.

Ředitelský pár vešel na půdu. „Ty jsi měl bílé minule,“ říkala právě Monny, „foukejte,“ napomenula skřítky. „Jsem přece bílá vrána,“ usmál se ředitel, „a ty jsi můj poklad, šacíčko.“ Povzdechla: „Vždy mě ukecáš. Tak dobře, začni.“

Matthew zasedl k šachovnici, pohlédl na ni a zabručel si pro sebe: „Tak jaké zahájení bych dnes zkusil.“ „Něco netradičního,“ obrátil se na něj bílý král, „tím ji zmateš. Co třeba pěšcem na gé čtyři?“ „Máš pravdu, tak jsem ještě nikdy nezačal. Vyzkouším to.“

„Co to na mě šiješ?“ vykulila oči Monny. „Víš přece, že já nikdy nešiju. Úlohy v manželství máme rozděleny velmi přesně. Já se starám o zahradu, ty o prádlo. Přece bys na tom nechtěla něco měnit?“ „Jistěže nikoli. Takže nic nešiješ, to je dobře, já mám stehy natrénované. Jehlou se umím ohánět jako ty hůlkou. Takže jakpak bych zahájila já. Třeba…“ zamyslila se, „pěšec é sedm na é pět.“

„Líbí se mi na tobě, jak jsi tradiční,“ pochválil ji muž. „A teď je řada zase na mně. Myslím, že…“ Mezi figurkami zavládlo napětí. „Na vašem místě, ctěný pane řediteli,“ nahodila pukrle bílá dáma, „bych důkladně zvážila všechny okolnosti. Ten pěšec na gé čtyři je dosti slabý, nikdo ho nechrání. Samozřejmě hrozí, že bude napaden. Černé to však, nemluvě o jeho případném sebrání, bude stát tempo, které můžete zužitkovat při vývinu. Na druhé straně zvláště v koncovce bývá převaha i jen jednoho pěšce zcela zásadní. Pokud by se černým podařilo udržet si ji přes celou střední hru, mohli by využít této materiální výhody.“ „Pravda, pravda,“ řekl zamyšleně pan ředitel, „myslím, že…“

„Foukejte!“ přerušil ho manželčin výkřik. „Jako vždy, když uslyšeli slovo zahrada, přestali foukat a začali si chystat zahradnické náčiní. Neměl bys jim trochu domluvit?“ „Oni to myslí dobře.“ Vyrušený hráč se obrátil na skřítky: „Je zima, na zahradě teď není žádná práce. Pro dnešek foukejte.“

Když viděl, že ho poslechli, pohlédl opět na šachovnici. „To je ale věčnost!“ stěžovala si právě černá dáma, „ten je neuvěřitelně pomalý. Taková snadná pozice a jemu nedojde, jak je potřeba táhnout.“  „O toho pěšce bychom mohli přijít,“ vykřikl zároveň bílý král. Matthew vyhrkl: „Pěšec ef dvě na ef tři!“ Z šachovnice zavanul úlevný výdech.

„Nejsi nějak ve své kůži, miláčku. Dáma dé osm na há čtyři a Matt dostal mat.“

Pan ředitel chvíli nevěřícně koukal na šachovnici a pak prohlásil: „Za to může foukání. Dáme si novou partii. Ale teď si budeš skřítky hlídat sama.“

Z šachovnice se ozvaly zděšené výkřiky. Jen černá dáma volala: „Vyhráli jsme!“

O druhé partii vás budou naše noviny informovat, pokud se mi povede dostat se zpět na bradavičkou půdu, z níž mě pan Matthew Whitecrow vyhodil k jezeru se slovy: „Co se doma uvaří, to se doma sní, veřejnosti do toho nic není.“