Soutěže 1004
Výuka 899
Semináře 339
Nebelvír

Autor: Nebelbrach Mechacha
Práce odevzdána: 4. 11. 2011 16:43
Soutěž: Deník Pobertů 3
Zadavatel soutěže: Belatris Nithelas Malrinová

Zadání soutěže

Další díl je tady! 
Z názvu je stále patrno, že je stále vyžadována forma deníku (která s sebou nese určitá pravidla, tak jako každá literární forma).

Třetí díl má tedy toto téma: první návštěva u Evansových

Můžete to pojmout jako návštěvu někoho z Pobertů, nebo všech... Můžete to zasadit do mladšího věku, nebo naopak do dospělého. Možností je spousta!

Jistě víte, co je to deník, ale pro jistotu uvedu, co já pro tuto soutěž pokládám za klíčové: pište v první osobě ("já" nebo "my", tedy buď to budou deníkové zápisky jednoho z Pobertů o tom, co vyváděli, nebo to může být i společně psaný deník, kdy se v zápiscích střídají, nebo prostě povídka psaná v ich formě z pohledu někoho z Pobertů).

Minimální délka 9 palců

Vypracování

24. června

Pořád mi to vrtá hlavou. Chtěl jsem poznat Lilyiny rodiče, samozřejmě, ale pak se to nějak zvrtlo. Myslel jsem, že jsme sami, když jsem jí říkal, že bych za ní rád přijel na prázdniny. Tolik mě okouzluje, ano, láska je největší kouzlo, že jsem si nedával pozor a nedíval se kolem sebe. Jinak bych si Červíčka určitě všiml, nepřehlédl bych ho, i když je tak malý, když se změní. Už tím mě pěkně naštval. Copak jsme si neříkali, že se budeme proměňovat jenom proto, abychom dělali společnost Náměsíčníkovi, když má své dni? A on to klidně udělá za denního světla na bradavické chodbě! Měl jsem skoro chuť mu pak říct, že na něj příště pošlu Paní Norrisovou. Proč jsem to vlastně neudělal? Byl jsem tak zmatený, když se mě Tichošlápek zeptal, kde bude na prázdniny on, že jsem se ani nestihl naštvat, když mi řekli, co Červíček udělal. Vůbec jsem nemyslel na svého nejlepšího kamaráda. Z domu definitivně odešel před skoro rokem, slíbil jsem mu, že bude moci být u mých rodičů se mnou, a najednou si udělám jiný plán. Ale já jsem ho nechtěl zradit, to prostě udělala láska, Lily. Co už mi pak zbývalo, než mu říct, že samozřejmě pojede se mnou k Evansovým? Ale to už se přidali i Červíček a Náměsíčník, že chtějí jet taky. Řekl jsem jim, že se Lily bude muset zeptat rodičů, zda jim to nebude vadit. Tichošlápka s sebou budeme muset vzít na každý pád. Myslím, že tak si to nepředstavovala, určitě věřila, že s ní chci být sám. A to jsem taky chtěl, jenže… Přece ho nepošlu k Blackům. Večer s ní promluvím.

25. června

Lily je skvělá! Vůbec se nezlobila, pochopila vše a hned poslala rodičům sovu, ve které jim sdělila, že si s sebou na část prázdnin přiveze několik kamarádů ze školy. Navrhoval jsem jí, že bysme mohli Červíčka a Náměsíčníka nechat jet domů, protože vlastně chci být s ní, ale Tichošlápek nemá, kam by šel, ale ona se jen zasmála a řekla, že to s nimi pár dnů vydrží. Potom odjedou a já s Tichošlápkem se budeme moci zdržet déle. Nechtěla, abych kvůli ní trhal partu. Dost se bojí, aspoň myslím, že kdyby mě odloučila od mých přátel, vadilo by mi to a nebyl bych s ní šťastný. Ona je tak chápavá, umí se vcítit do každého. Dokonce i do Srabuse. Nikdy nepochopím, jak se s ním mohla skamarádit. Asi to bylo jen proto, že se právě od něj dozvěděla, že je čarodějnice. Dokud nenastoupila do Bradavic, byl to jediný kouzelník, kterého znala a se kterým se stýkala. Vyprávěl jí o našem světě, díky němu se necítila divná, i když ji s tím pořád její sestra otravovala. Teď už s ním nekamarádí. Já nevím, asi na něj pořád trochu žárlím. Nekamarádí, ne. Ale jen proto, že se zapletl s černou magií. Tohle se jí hnusí, ne on. Když vidím ty jeho umaštěné vlasy, nejraději bych ho zase zvedl za kotníky do vzduchu. A to bych se ještě musel krotit. Minule se mi to povedlo, zakřičel na ni pak, že je mudlovská šmejdka a měl jsem ho z cesty. Po tomhle je mezi nimi konec, určitě. Měl bych přestat blbnout.

Právě jsem mluvil s Lily. Rodiče jí odepsali, že můžeme všichni přijet, ale až 18. července, kvůli nějakých oprav v domě.

19. července

A už jsme tady. Bylo to o mnoho snazší, než jsem si myslel. A byla legrace.

Trochu jsem si říkal, že když pojedeme až v půlce července, mohl bych přijet sám. Tichošlápek se mezitím u nás doma zabydlel, rodičům padl do oka, takže bych ho tam klidně mohl nechat samotného. Ale když jsem to napsal Lily, odpověděla mi, že by to vůči nim nebylo fér. Tak teda jedeme všichni.

Lily nám přijela naproti na King’s Cross. Musela nám všem koupit jízdenky, nevěděli jsme, jak se to dělá, a stejně nemáme mudlovské peníze. Chtěl jsem za ně po konci školního roku, když jsme se vraceli z Bradavic, vyměnit pár galeonů u Gringottů, ale Lily prohlásila, že její hosté žádné peníze nepotřebují. Evansovi jsou dost bohatí, mají dům a velké pozemky, ale stejně jsem si říkal, že bych jim měl aspoň něco dát za stravu a tak. Ale když jsem se o tom zmínil, Lily se zatvářila tak napůl naštvaně, napůl uraženě, že jsem raději změnil téma a vyprávěl jsem jí, jak jsem přišel na tu novou chytačskou fintu. Jak to, že to přede mnou nikoho nenapadlo? Zlatonka má paměť, ví, kdo se jí první dotkl. A nikde není psáno, co znamená chycení, že to není jenom dotek. Tak jsem si udělal v letových botech díry, aby mi čouhaly prsty, a abych mohl do zlatonky kopnout, kdyby se mi objevila někde vedle koštěte nebo vzadu. Nikdy nezapomenu, jak se zmijáci tvářili, když jejich chytač držel zlatonku a ta prozradila, že jsem ji jako první chytil já! Marně se s madam Hoochovou hádali, že jsem ji přece nedržel, rozhodující je zlatončina paměť. Já vím, tahle finta vyjde jednou za fénixův život, možná dvakrát, ale bylo úžasné, že mně to vyšlo hned v prvním zápase, ve kterém jsem to zkusil. Lily se mi smála, že přestanu být Dvanácterák a stanu se Bosonohem. To by klidně mohlo být, však nemám kopýtka okované.

Ve vlaku jsme zažili pár dobrých věcí. Když k nám ke kupé přišla paní, co prodává občerstvení, řekl si Červíček o Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Paní se zatvářila poněkud nechápavě. Tak si Tichošlápek přisadil, že chce čokoládové žabky. To se už paní mračila. A zamračila se ještě víc, když chtěl Náměsíčník Drooblovu nejlepší nafukovací gumu. Tak jsem si objednal kotlové koláčky, paní zakřičela, že tam není nikomu pro srandu, zabouchla dveře a odešla pryč. Lily za ní potom běžela a vrátila se s tyčinkami Mars. Naštěstí, už jsem měl docela hlad. Protože jsme už plnoletí, trochu paní přemazala paměť, prý jí nic jiného nezbývalo, protože paní nejdřív prohlásila, že takové bandě nevychovanců nic neprodá. O tom pantátovi, co jsem mu naplnil klobouk vodou, takže když si ho nasazoval, byl pak celý mokrý, raději psát nebudu. Lily se to nelíbilo, říkala, že to byl pastor tam od nich. Vím já, co je pastor?

Evansovi nás vyzvedli přímo na nádraží a autem odvezli k sobě domů. Jeli jsme nadvakrát, protože jsme se všichni do auta nevlezli. Nevím, čím to je, ale bylo vevnitř stejně malé jako venku. Asi to mudlové jinak neumí. Musím říct, že řídit auto je o dost těžší než letět na koštěti. Řídí se oběma rukama a oběma nohama, přitom každá končetina dělá něco úplně jiného. A má spoustu různých páček a tlačítek. Zeptal jsem se pana Evanse, zda hrajou v autech něco jako famfrpál, a on mi prozradil, že jenom závodí v rychlosti.

Když jsme přijeli k nim domů, pan Evans se vrátil pro tři Poberty a my ostatní jsme šli dovnitř. Paní Evansová odešla do kuchyně, aby připravila večeři, a mně Lily odvedla do obýváku. Tam seděla Lilyina sestra, Petunie. Na mne se ani nepodívala, Lily řekla jenom ahoj a odešla pryč. Lily byla trochu smutná. Vyprávěla mi už dříve, že jí Petunie závidí, že je čarodějka, a proto se rozhodla považovat vše kouzelné za nenormálnost. Určitě nebyla nadšená, když se dozvěděla, že jí do domu přijedou další čtyři čarodějové. Ale Lily přece jenom doufala, když se Petunie neobjevila na nádraží, že to je jen kvůli velikosti auta. Pak naštěstí přijeli ostatní a začala zábava. Evansovi se nás pořád na něco vyptávali. Lily jim sice náš svět už popsala, ale chtěli vědět, zda nepřehání. Zatím navštívili jen Příčnou ulici, když si Lily kupovala školní potřeby. Rádi by viděli i hrad, ale nevím, zda je to možné. My jsme je zase rozesmáli, když jsme se zeptali, co je to za kouzlo, díky němuž se po stisknutí takového knoflíku rozsvítí světlo. Náměsíčník prohlásil, že si myslel, že mudlové kouzlit neumí. Vysvětlovali nám, že je to jen spínač, díky kterému se rozeběhne elektřina do žárovky. Připadalo jim pak směšné, když se Náměsíčník zeptal, jak rychle ten Elektřina běhá. Řekli mu, že rychleji než nějaký Hasely Crawford. Prohlásil jsem, že bych toho Elektřinu určitě předehnal na koštěti, a to se už váleli smíchy. Lily mi řekla, že bych se měl příští rok přihlásit na studium mudlů. Potom nám vysvětlili, co to ta elektřina je, ale já to stejně moc nechápu. Zeptal jsem se jich, jestli skutečně používají košťata na zametání, ale paní Evansová mě ujistila, že už dávno ne, prý mají vysavač. Nevěděla ale, zda se na něm dá létat. Prý asi ne, protože by se vytrhl ze zásuvky. To mělo zase něco společného s elektřinou, raději jsem se dál neptal. Myslím, že po dvou týdnech tady už studium mudlů nebudu potřebovat.

21. července

Katastrofa. Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Jak jsme mohli být tak blbí? Nejraději bych si dal pár facek. A nejen sobě, nám všem. Taková hloupost. Celé roky jsme tak pozorní a zrovna, když jsme mezi mudly, tak na to zapomeneme všichni. Jsem už doma, je to tak lepší. Evansovi sice byli milí, říkali, že můžeme zůstat, ale báli jsme se, že by to jenom přineslo problémy. Určitě jsme se rozhodli správně. Snad to nic nezkazí mezi mnou a Lily, to by mě moc mrzelo.

Začalo to předvčerem večer. Asi v jedenáct se Náměsíčník podíval do kalendáře, aby zjistil, kdy přesně budeme odjíždět, a najednou se zapotácel. Hned jsem věděl, že je něco špatně, a hned mi došlo, co to je. 20. června 1978 ve tři hodiny ráno… začínal úplněk. Neuvěřitelné. Ještě v Bradavicích, když jsme náš výlet plánovali, jsme o tom mluvili, že když pojedeme k Evansovým hned z Bradavic, tak se mu vyhneme. Pak se ale změnil termín a my jsme byli tak vzrušeni cestou, že jsme si na něj ani nevzpomněli. Dokonce ani Náměsíčník ne. Strašně se nám potom omlouval, říkal, že to nechápe, od dětství, co ho pokousal vlkodlak, nikdy na úplněk nezapomněl. To je zákon schválnosti. Chtěl hned odjet, ale domů by se za čtyři hodiny nedostal, proměnil by se někde po cestě, sám, a to by byla teprve katastrofa. Kdo ví, co by se stalo. A i když bysme jeli s ním, dokázali bychom ho zadržet? Nikde po cestě není Chroptící chýše. Nezbývalo nic jiného, než zůstat a připravit se. Ptali jsme se Lily a řekla nám, že asi dvě míle daleko je opuštěná stáj. Jedinou naší šancí bylo zavést ho tam a přivázat řetězy. Museli jsme doufat, že ho udrží. Rozhodli jsme se, že tam s ním zůstaneme a budeme hlídat. Dvě míle je moc blízko, bylo jasné, že bude dělat hluk a někdo ho může uslyšet, ale jinou šanci jsme neměli. Červíček sice navrhoval, že bychom ho mohli přivázat hluboko v lese ke stromu, ale ocelová konstrukce stáje je pevnější a bezpečnější. Červíček se sice tvářil uraženě, když jsme jeho návrh zamítli, ale on už je takový. Když už všichni spali, vypravili jsme se do stáje a udělali, co se dalo. Chudáka jsme přivázali třemi řetězy. Dva jsme mu dali na nohy a třetí mu Červíček uvázal kolem pasu. Musel ho nechat trochu na volno, protože když se Náměsíčník změní, zvětší se. Pak jsme se proměnili, neboť v lidské podobě bychom ho dráždili. Všude bylo světlo. Měsíc rychle dorůstal, aspoň se mi to tak zdálo. A pak se Náměsíčník proměnil. Musela by to být úžasná podívaná, kdyby ji někdo mohl vidět. Uvázaný vlkodlak, který sebou škube a řve. A kolem něj krouží jelen, pes a krysa, již se ho snaží uklidnit. Naprosto absurdní situace. Ale vše šlo dobře. Po několika minutách ztichl a choval se stejně, jako když jsme spolu v Chroptící chýši.

Ale nic nemohlo být tak jednoduché. Otevřely se dveře stáje a vešel nějaký mudla. Byl ožralý, sotva se držel na nohou. Jak si ho Náměsíčník všiml, hned zase začal běsnit. Nevěděli jsme, co dělat. A ten mudla na nás překvapeně zíral a pak se dokonce začal přibližovat. Nejspíš si myslel, že má nějakou halucinaci nebo co. Ve tváři měl poněkud šokovaný výraz a cosi říkal, ale byl na šrot, takže mu nebylo rozumět. A pak se to stalo. Ten trouba Červíček uvázal svůj řetěz příliš volně a Náměsíčník se z něj vysmekl. Okamžitě skočil na mudlu. Naštěstí jsme zareagovali včas. Tichošlápek skočil po Náměsíčníkovi a zastavil ho v letu. Já jsem kopyty rychle odstrčil mudlu dozadu. Potom jsme se všichni stáhli z Náměsíčníkova dosahu. Nebyl pro nás obvykle nebezpečný, ale teď, když byl rozzuřený pohledem na člověka, kterého chtěl zabít, kdo ví, čeho byl schopen. Vrhl se dopředu, ale řetězy na zadních nohách ho zastavily. Doufal jsem, že vydrží, že neprasknou. Mudlovi se v jeho mozku přece jen trochu rozsvítilo a dal se na útěk. Když se vytratil i jeho pach, Náměsíčník se uklidnil a zbytek noci už byl v klidu.

Ráno u snídaně byli Evansovi překvapení, proč vypadáme tak unaveně a strhaně. Vymluvili jsme se, že jsme si dlouho do noci povídali, a proto nejsme vyspaní. Už to vypadalo, že nakonec vše dopadne jakž takž dobře, když se otevřely dveře dokořán, vběhla Petunie, ukázala na Náměsíčníka a vykřikla: „On je vlkodlak!“ Rodiče se ji snažili uklidnit, nevím, zda jim Lily řekla o existenci vlkodlaků, nebo je považovali za výmysl. Pak se ale Petunie rozvyprávěla. Říkala, že se šla projít k řece, když potkala, jak říkala, toho Snapeovic chlapce, co žije dole na Tkalcovské, u řeky. A ten jí vše řekl. Lily namítla, že Petunie přece se Srabusem nemluví, ale ta začala ječet, že byl strašně rozzuřený, že to na ni jenom chrlil a že ho nemohla zastavit. Řekl jí, že ho Náměsíčník napadl v tamté škole. A že se dnes ráno vrátil jeho otec domů z nějaké pijatyky. Byl dost zřízený. Říkal, že viděl obrovského vlka, který po něm skočil, že se do toho nějak zamíchal velký pes a že ho kopnul jelen. Snapeova matka tomu nechtěla uvěřit. Byla sice čarodějka, ale znala svého muže. Myslela si, že se mu jen něco zdálo kvůli opici a že se dotřískal kdo ví kde. Ale Srabusovi to došlo. Viděl nás, když jsme byli s Lily na procházce. Byl schovaný, to se mu ani nedivím. A když jeho otec vypravoval tohle, hned mu všechno došlo. Běžel k Evansovým, aby jim vše řekl, když potkal Petunii. Asi se mu moc nechtělo vidět nás, tak všechno vykřičel na ni a nezapomněl dodat, aby to řekla doma. Nevím, co si z toho Evansovi vzali. Vědí o našem světě, ale myslím, že nepředpokládali, že by jim dcera mohla na návštěvu domů přivést vlkodlaka. Nebýt Petunie, asi bychom tam zůstali. Ale ta řvala, že s vlkodlakem pod jednou střechou nebude, že se nenechá sežrat a že to všem řekne. Tak jsem navrhl, že raději odjedeme. Popravdě řečeno, Evansovi se tvářili rozpačitě. Sice nám říkali, že nemusíme, ale přinejmenším kvůli tomu, jak Petunie řvala, bylo vidět, že by se jim ulevilo. Šli jsme si sbalit. Zeptal jsem se Lily, zda by jí nevadilo, kdybychom na její rodinu použili paměťové kouzlo, ale upozornila mě, že by to nebylo nic platné, protože Sev, nevím, proč mu pořád říká takto, všechno ví. Nakonec jsem uznal, že má pravdu, a tak jsme jeli pryč.

Nevím, co bude. Miluji Lily, vím, že ona mě taky. Ale budeme spolu moci zůstat po tom, co se stalo? Neměl jsem ještě ani odvahu poslat jí sovu. Cítím se, jako by mi právě zlatonka proletěla mezi prsty. Kruci.