Zadání domácího úkolu

Napište mi esej, v níž proti sobě postavíte důvody proč se dát na dráhu černokněžníka a proč naopak ne.

Nechci žádné fantasmagorie! Představte si reálnou situaci (mladého) člověka, který tyto možnosti zvažuje ne z dlouhé chvíle, ale zcela vážně.

Délku nechám pro tentokrát jen na vás.

Vypracování

Velmi zajímavý výklad v této hodině. Napadlo mě, když byla řeč o vzteku jako velmi silném impulsu, že pro mě to snad není na první pohled spíš negativní věc. Vzpomněla jsem si na generace různých církví a věřících skupin, které podle mě SM používají přímo opačně. Po něčem velmi silně, někdy i srovnatelně se silou vzteku, touží. Teoreticky si tak vysvětluji možná zázračná vyléčení, kdy dotyčný silně věřil a vroucně si přál vyléčení nebo nápravu situace... Ale teď už k úkolu, cítila jsem potřebným se k úvahám, které mi Váš výklad rozpoutal v hlavě, vrátit. Snad to moc nevadí. ;-)

Esej pojmu pouze skrze vlastní úvahy, jak mi přijde, že bych to například řešila já nebo jaké tendence vnímám mezi svými nejbližšími přáteli.

Říká se, že jsme tvořeni zkušenostmi se svým okolím a reakcemi na různé podněty z okolí. Fungujeme velmi často na principu porovnávání, úsudků, norem, názorů a očekávání. Myslím, že první velká odbočka směrem „Stanu se černokněžníkem“ se objevuje, když je náš výsledný pocit z onoho porovnávání negativní nebo nepostačující. Můžu se jako člověk cítit mezi ostatními jako ta nejnicotnější nicka. A pak samozřejmě hledám způsoby, jak to změnit. Může se mi během života stát, že mi někdo provede něco opravdu zlého, že mě potkají velmi těžké časy, že zažiju nejednu křivdu a zklamání. To mi může ukázat druhou odbočku k černokněžnictví. Zkrátka, vše potřebné pro to, abych se stala černokněžníkem, mi poskytne moje minulost, zkušenosti, nenaplněné touhy a přání, nenaplněná očekávání. Zestručněno na závěr první části úvah, velkým PRO pro kariéru černokněžníka je pouhé lidské přání být více uznáván, být silnější, moudřejší, chrabřejší, zkrátka být mocnější než jsem nyní a nejlépe mocnější než jsou ostatní v mém okolí. Můžu chtít pomstít staré křivdy, i kdyby byly reálné, stylem „oko za dvě oči, zub za zubní protézu“, kdy si budu říkat, že jen vracím rány zpět, nikoliv že je rozdávám a že mě to ještě k tomu uspokojuje. To je dle mého názoru rozhodující prvek černokněžnictví, být z vracení ústrků, popř. z jejich působení vnitřně uspokojený, cítit to jako osobní vítězství. Pro kariéru černokněžníka tedy hovoří především to, že nám pomůže, byť podle mě jen iluzorně, dosíci pocitu, že jsme konečně „Někdo“. Jsou tací, kteří při tomto vědomí žili celý svůj černokněžnický život. A jsou samozřejmě tací, kteří o tom asi vůbec nepřemýšleli a prostě šli za touhou po moci, aniž by si tím kompenzovali rány minulosti, motivací jim byl třeba nějaký vzor či zkrátka osobní tendence.

Mezi důvody, proč se černokněžníkem nestat, podle mě patří osobní tendence k laskavosti, dobré vzory kolem, a samozřejmě dostatek sebedůvěry a sebehodnocení navzdory tomu, jak nás případně vnímá okolí. Pokud jsme spokojení sami v sobě, černokněžnictví nám nemá v podstatě co nabídnout. Dalším proti může být, že jako černokněžník si takřka neužijeme žádný klid. Život na straně temna nás naučí, že věřit můžeme pouze sobě, že naši přátelé jsou buď naši nohsledi, na které není takové spolehnutí jako na nás samé, nebo nastrčení špioni, konkurenti popřípadě ti, kteří nás hodlají využít ve vlastní prospěch. Budeme se každý den bát zrady a úkladů, už proto, že je sami denně jako černokněžníci praktikujeme. A možná, čím více se budeme setkávat se smrtí nesenou černou magií, tím více se jí naučíme bát. Zatímco kdybychom šli po cestě pochopení souvislostí, stala by se pro nás smrt přirozenou součástí života, nikoli prostředkem pro zastrašení nepřátel a stoupenců.

Nevím, zda jsem dostála zadání, jak jste chtěla, to srovnání mi šlo těžko, protože i myšlenky, které se mi honily hlavou, byly rychlé a létaly všemi směry tématu. Každopádně, tohle jsou lavní věci, které jsem cítila potřebnými zmínit.