Zadání domácího úkolu

Za domácí úkol zpracujete nějakou z emocí formou povídky. Minimum tradičně pět palců, maximum 50 (to pro některé, kterým 80 palců nepřijde příliš).

Vypracování

Dobrý den, 

snažila jsem se zpracovat beznaděj, smutek a úzkost. Povídka mne ale napadla jen tak, zde dne na den, takže má ještě nějaké nedostatky. 

 

 

HL

 

Vždy jsem byla posluchač. Taková ta šedá myška za pultem, schovaná někde v koutku, která si hleděla svého. Lidé na mne pohlíželi jako na tu, která sedí v koutě. Na tu, která raději vzala nohy na ramena, než aby s někým promluvila pár slov. Jim se to říkalo lehce. Možná, že to nemysleli zle. Možná, že jen prostě potřebovali nějaké téma k hovoru, a protože jsem stála opodál, bavili se právě o mě. Vždycky tady nějaké to možná je. Ale co znamená? Možná. Měla bych ztrácet čas přemýšlením nad tím, zda tam nějak možná bylo?

Procházela jsem se večerním městem a obdivovala pouliční lampy, ke kterým se obvykle slétaly hejna mušek a drobného hmyzu. Teď ale byla zima a ve svitu pouličních lamp se snášely na zem sněhové vločky. Přitáhla jsem si kulicha víc na uši a mnula si ruce. Možná. Možná bych si měla přiznat, že se mi stýská. 

To, že jsem často uvažovala nad smyslem slov a zapomínala na svět okolo sebe, bylo v naší rodině také častým tématem k hovoru. Ale možná to tak nemyslí... a zase je tady to slovo. Jako kdyby mne dnes pronásledovalo. Kam jsem se hnula, vyrojily se mi v hlavě myšlenky a jako by se ode mne zrovna dnes nemohlo odtrhnout. Tak si něco vymyslím. Nějaké rozptýlení... Napadlo mne a zapátrala jsem v paměti. Co se dnes stalo doma? Nad čím bych měla přemýšlet, zrovna tady a teď? Až se vrátím domů, pokusím se zachytit své dnešní úvahy na papír. Hlavně ty, které se týkají slova možná. V ten moment jsem se rozhodla, to slovo nenávidět a přidat na seznam slov 'Nikdy-nepoužívat!'. V duchu jsem si ho tam připsala modrým brkem a usmála se. Úsměv mi ale znova pohasl. Snažila jsem se vzpomínky na pomluvy a stesk zase zahnat pryč, ale tentokrát se mě tak rychle nepustily. Hlavu mi zaplavily tváře lidí, které jsem neznala, jak mluví. O mě. Chtěla jsem na ně křičet, ale nemohla jsem. Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo, a tak jediné, na co jsem se vzmohla, byl útěk. Běžela jsem. Běžela jsem pryč, do temnoty, která mne obklopovala ze všech stran. A pak jsem uviděla ženu. Ženu s bílými vlasy a modrýma očima, jak sedí na houpacím křesle a cosi si mumlá. 

‚‚Ba... babičko!‘‘ vykřikla jsem a pospíchala k ní. Stiskla jsem jí ruku a zahleděla se jí do očí. Znejistěla jsem a pořádně si ji prohlédla. Vypadala přesně, jako babička. Její šedé vlasy, svázané zelenou, lesklou stuhou. Její hrubé dlaně, bledé líce, její znamínko nad levým okem. Vypadala tak věrohodně. Myslela jsem si, že se mi snad už nikdy nevybaví. O krok jsem couvla a zadívala se na ni. Hlavou se mi začaly míhat další a další obrazy. Viděla jsem malé děvčátko, s hnědými vlasy, které za ruku vede mladá dívka. Děvčátko na ní nemohlo nechat oči, kdežto ona se na něj nemohla ani podívat. Sice jej držela za ruku, ale z jejího postoje sálal odpor a nechuť. Žena kráčela rychlým tempem, bez ohledu na děvčátko, které sotva popadalo dech.

‚‚Maminko... kam máme namířeno?‘‘ usmálo se na ni.

‚‚K babičce.‘‘ odpověděla stroze žena a podívala se na hodinky.

‚‚A co tam? Vždyť jsi říkala, že babičku nemáme rády!‘‘ žena s sebou škubla, takže děvčátko málem upadlo. 

‚‚Mlč.‘‘ zamumlala a vedla jej rychlým tempem dál. 

Před očima se mi naskytl obraz nový. Tentokrát na zastaralý byt, s dřevěným nábytkem a starožitným houpacím křeslem v popředí, na kterém sedělo to samé děvčátko, ale starší. Vlásky mělo zapletené do dvou culíků, v ruce svíralo plyšového medvídka a tisklo si jej k obličeji. naproti ní stála stará, shrbená žena, s pletacími jehlicemi v rukou. Ticho v pokoji rušilo jen jejich cinkání.

‚‚Babičko? Kdy se vrátí maminka?‘‘ ozvalo se tenkým hláskem děvčátko. Stará žena vzhlédla od pletení a káravě se na něj zadívala. 

‚‚Jednou se vrátí.‘‘ zamumlala.

‚‚Ale za jak dlouho?‘‘ chtělo vědět děvčátko a dále naléhalo ‚‚Já... chci jí dát medvídka, aby jí nebylo smutno.‘‘ babička se na něj smutně zahleděla.  

‚‚Vrátí se. Jednoho dne se vrátí.‘‘

Obraz se rozplynul a vystřídala jej místnost, plná lidí v černých oblecích -mezi nimi a děvče s copy až po pás, svázanými modrou stuhou. Dospělí lidé si ho přeměřovali a s odporem si o něm cosi šeptali. To je to děcko. A co s ní teď bude? Proč byla u té staré báby? I její vlastní máma se jí zřekla.

To děvče je slyšelo. Chtělo jim říct... chtělo na ně zakřičet, že babička není žádná stará bába. A že maminku má. Že se pro ni jednoho dne vrátí, babička jí to přeci slíbila... Ale nenašla v sobě dost odvahy. Nedokázala se ozvat. seděla v lavici v kostele, smáčknutá mezi cizími lidmi a pozorovala babičku, která ležela v rakvi, s rukama složenýma. Měla zavřené oči a vlasy rozpuštěné. Chtěla na ni zavolat. Chtěla odstrčit ty lidi, kteří si hráli na dobromyslné a svázat babičce vlasy do copů, se zelenou, lesklou stuhou. Ale nenašla odvahu. Seděla tam a v rukou tiskla plyšového medvídka. 

Obraz se změnil. Z děvčete se již stávala slečna a za ruku jí vedl muž v černém obleku.

‚‚Budeš teď u nás bydlet, když ta stará bába...‘‘ popostrčil ji k domu, takže s těžkým kufrem v rukou tak tak udržela rovnováhu.

‚‚Ale já mám mámu.‘‘ ohradila se na něj. Muž ji ignoroval, odemkl velké vchodové dveře a vešel dovnitř. Tam jí ukázal šedě vymalovaný, podkrovní pokoj  a se slovy ‚‚Tady budeš teď bydlet.‘‘ ji tam nechal stát. Pokoj byl strohý. Bez obrazů, bez nábytku... Byla v něm jen dřevěná, stará postel a malá komoda. Děvče si povzdechlo a začalo vybalovat věci.

 

*

Když se Marie probudila na lavičce v parku, bylo už pozdě v noci. Celé tělo měla prokřehlé a třásla se zimou. Schoulila se na zem do klubíčka a promnula si oči. Ten sen, který se jí zdál... tak moc jí to děsilo. Tak moc se snažila vyhnout tomu, vzpomínat. Těch několik let u pěstounské rodiny, jakoby zapomněla na svůj předešlý život. Žila jen ze dne na den a na babičku, na maminku... snažila se zapomenout. Snažila se nemyslet na toho plyšového medvídka, na dně, v jejím kufru. Proč tehdy tak naivně věřila, že se její máma vrátí? Proč? Možná, že...