Zadání domácího úkolu

Všední den. Procházíte se ulicemi, když tu náhle o něco zakopnete. Po bližším ohledání zjistíte, že se jedná o rozbitou panenku. Co ale dělá panenka v pěkných šatech na zablácené ulici? Co se tady stalo?

Napište povídku na 4 až 60 palců.

Zadání praxe na Sub Salix zní:

Noc. Ztichlá divadelní scéna. Tu náhle se opona pohla a o chvíli později ospalou atmosféru proťal výkřik ...

Napište divadelní hru pro kouzelnickou veřejnost ve stylu Čapkovy Matky. Nejméně 7 palců.

Vypracování

Ulice to byla taková běžná. Žádná hlavní, známá nebo důležitá. Spíš pomenší pulzující žilka městského života, od přeplněných míst ji dělila dvě nároží, od míst liduprázdných, v noci rozumně obloukem míjených, asi dva bloky domů. Každodenní hemžení tak ulici nikterak neobtěžovalo. Z části taky díky trpělivosti jistého ctihodného úředníka, který trpělivě zahazoval tlusté obálky s obsáhlými stížnostmi postarších obyvatel bytů v prvních patrech. Byty v prvních patrech a absence jakýchkoli čilý ruch omezujících opatření, tvořila na tomto poměrně obyčejném místě ideální podmínky pro drobné, větší i největší obchodníky. A tak se během let stalo, že tu vedle sebe lákají svou složitě pojatou výlohou knihkupectví, pekařství, obchod s obnošeným šatstvem, obchod s šatstvem novým, které se ovšem obnosí velmi rychle, zloději vyhledávané klenotnictví, realitní kancelář plná tabulí a inzerátů, kůží provonělá prodejna obuvi, neméně po větru rozeznatelná cukrárna, druhé knihkupectví, to nudnější, plné odborné literatury kterou si nikdo neprohlíží, protože by vypadal příliš učeně, kancelář právnické firmy s velmi originálním synem v názvu, pobočka údajně nejpoctivějšího bankovního domu v zemi – alespoň to říkal pán v reklamě, květinářství známé svou atraktivní obsluhou, je-li zrovna lichý týden, informační centrum známé svou neatraktivní obsluhou, je li zrovna pracovní doba, několik bezvýznamných sídel jistě významných firem a hračkářství.

Hračkářství stojí uprostřed ulice. Bezděky jej zdobí těžké závěsy ostře rudých květin, fanaticky pěstovaných nad obchodem bydlící paní, do nichž zcela záměrně shazuje ještě výš bydlící pán nedopalky cigaret, čímž bojuje proti vzteklé bestii zvící psiska baskervilského, jak říká ratlíkovi do květin zamilované dámy. Tato pak nedopalky pečlivě sbírá, aby je mohla za nočního šera vysypat do poštovní schránky původního majitele. Pět čtverečních metrů před hračkářstvím je tedy uklizeno vždy a mnohem lépe, než kterákoli jiná část ulice.

 

Čas od času ovšem, protože to je osud a ten si říct nedá, před hračkářství nějaké to haraburdí napadá.

 

Ten drobný, dětmi vyhledávaný obchůdek, stojí uprostřed ulice odnepaměti. Tedy, možná si jeho začátky pamatuje jistá nerudná obyvatelka nedalekého podkrovního bytu, o níž místí s oblibou tvrdí, že pamatuje pád věže babylónské. V každém případě, dlouhými léty svého bytí proplula prodejna tisícem a jednou obměnou. Původní dělená skla výloh, mosazný vývěsní štít a pozlacený, ukřičený zvoneček vystřídaly dokonalé tabule ve štíhlých rámech, zmateně poblikávající neonový nápis s infantilním klaunem, kterému svítí nos, a protivnou, za dveřmi číhající elektronickou melodii, která chrčí každému příchozímu pisklavou písničku obrovské zvukomalebné hodnoty.

Za výlohou se kdysi dávno krčily autíčka a figurky z voňavého dřeva, pestrobarevné stavebnice plné skutečných kostek, odpovídajících svému označí podstatou i geometrií, papíroví draci, něžně křehké panenky z porcelánu a kožené míče. Později nastoupila móda plechových hýblátek na klíček, elektrických vláčků nebo hracích skříněk s poslouchatelnou melodií. Dnes, nahradilo hračky několik podivuhodných hromad nejnovějšího sortimentu továrny na plasty, té co vyrábí lahve na čističe toalet a chrastítka pro naše nejmenší. Vedle nich se vrší stavebnice z evidentně nejdražšího materiálu na světě, pevného plasu, před jehož vstupem na burzu se musí vzhledem k ceně třást i platina. V průhledných krabičkách se leskne něco slizkého, co prý vůbec nebarví zeď, přesto že to na ní drží. Dále pak nespočet roztodivně tvarovaných vozidel, jejichž účelem je zjevně přeblikat neon nad obchodem, roboti soustavně otáčející Čapkem v hrobě a panenky. Ty zůstaly. Věrně se drží svých plastových kolegů, téměř dokonalé, na dvě stě metrů od lidského nerozeznatelné vzezření láká ke koupi a každá umí něco víc, než ta co tu byla předtím. Jedna kýchne, když hrdá majitelka zatleská. Ta předtím uměla na stejný povel jen mrknout, krám nevzdělaný.

Změnila se i obsluha. Hodný, bělovlasý pán, co přidával k hračce lékořicový bonbon, má nyní překrásný, zlatem vyvedený nápis na kameni za městem. Paní, která lékořicové bonbony raději jedla, než rozdávala, už odešla pěstovat červené květiny a štvát bojová plemena proti milým sousedům. Současná slečna, snad v rámci obchodní strategie místy vyrobená ze stejného materiálu jako hračky, napsala na nádobu s bonbony cenovku tlustší než nádoba sama a vhodila do ní několik gumových pavouků, převyšujících cenou ty ze zverimexu, který však na této ulici naštěstí není. Obchod se změnil.

 

Ponechal si jen jediný, úplně nenápadný rys. Svou většinu času skrytou stránku, stránku tak věčnou a neměnnou, jako lidstvo samo. Své výkladní skříně přeplněné marnivostí, police plné pomíjivosti a prázdné regály s otrhanými cenovkami lidských hodnot.

Před hračkářstvím se zastavila, ono slunečné odpoledne plné života, docela malá, roztomilá holčička. V jedné ruce svírala panenku, v druhé si vedla tatínka, zaměstnaného složitým akrobatickým číslem s dvěma kornouty zmrzliny, oba přetékaly a oběma se v tom snažil jedinou rukou zamezit. Kdyby sledoval víc okolí, nebyl by padl do tak důmyslné pasti, jakou výloha hračkářství pro rodiče bývá. Když se zorientoval v čase i prostoru, bylo pozdě. Veškeré příští dění předznamenala prostá, téměř nevinná a dětsky nadšená věta. „Tati, ona kýchá!“ Na skle se objevil lepkavý otisk zmrzlinou ušpiněného prstu, cosi přitom s lehkým žuchnutím dopadlo na zem. Po krátké potyčce, která byla výhradně slovní, jelikož moudrý otec správně usoudil, že s jedinou volnou rukou nedokáže přeprat chtivé dítě, které dokáže mít ve vypjatých situacích ručiček asi patnáct, bylo rozhodnuto. Jde se na nákup, a rychle, protože si dupla a to už je opravdu přesvědčivý argument. Panenka, nikým nepozorována, tiše mrkla, když jí u hlavy klapla o chodník podrážka drobné boty. A paní za pultem dala tašku zdarma, aby měly rohy obrovské krabice co protrhnout, až půjdou přes přechod pro chodce.

 

Pak přišel déšť, ten co ho předevčírem v televizi usměvavá paní v nevkusné sukni očekávala až za týden. Pokojné kroky nakupujících proměnila chladná sprcha v překotný spěch, sotva pěr minut stačilo k vytvoření překážkové dráhy mezi kalužemi. Několik posledních závodníků rozčíslo bouřkou naplněný vzduch pestrobarevnými deštníky a vynadalo tomu nemotornému nemehlu před sebou, že jim málem vystřelil oko. Najednou měli všichni tak nějak míň času, jako by se kvůli dešti motorek v hodinách rozvzpomněl na své mládí, kdy ještě pracoval jako záruka poctivosti dovedně skrytý v útrobách rulety věčně otevřeného kasina.

O panenku v tom spěchu nikdo zájem nejevil. A nikdy jevit nebude. Všichni ví, proč tam leží, každý si je jistý, že dítě z hloupé marnivosti vyroste. Přejde to přesně jako ten déšť, co se už pomalu vytrácí, takže ta sukně vlastně nebyla až tak nevkusná. S věkem přijde rozum a panenku už nikdy před obchodem nenechá.

 

Všichni to ví a protože vylezlo sluníčko, znovu plní ulici. Motorek asi zase ztratil paměť, nebo co. Zvonky a zvonkohry podivných uvítání se za dveřmi obchůdků znovu rozezpívávají. V poctivé bance už zase šetří inkoustem, když pán podepisuje smlouvu plnou čar, pod kterými je zbytečné bez lupy číst. Hlavně, aby mu na papír ta drobná písmenka vytiskly rychle, tím téměř rok starým autem přece nebude jezdit ještě týden, když už si konečně vybral ten nejlepší z patnácti odstínů stříbrné. Vážený pan advokát už zase truchlí nad strašlivou rodinou tragédií té nešťastné, životem zničené dámy, co se přišla poradit, kterou polovinu domu zítra už bývalého manžela má chtít první. Patrně vyhraje ta, kterou má ten pohledný zahradník radši. V obchodě s botami vyklepávají podpatky do podlahy rytmus módy, u usměvavých pánů v obleku s jmenovkou ve tvaru domečku kresleného jedním tahem, lituje metr šedesát vysoký elegán, že nedával v matematice pozor a teď nespočítá, jak dlouhé musí být všechny tři bazény u nového domu, aby v každém zvládl alespoň tři tempa. A jako vždy, s velkým úspěchem, otvírá se za zrcadly obchodu s šatstvem a pod vyleštěnými pulty klenotnictví, velkolepé obludárium lidských povah. Všichni to ví, že až holčička vyroste, žádnou panenku před obchodem nenechá.

Všední den. Procházíte se ulicemi, když tu náhle o něco zakopnete. Po bližším ohledání zjistíte, že se jedná o rozbitou panenku. Co ale dělá panenka v pěkných šatech na zablácené ulici? Co se tady pořád děje?