Zadání domácího úkolu

Vypracování

Předmět: Artušovy legendy, 2.ročník

Student: Samantha Ulvenová

Kolej: Mrzimor

Psalo se ještě mnoho a mnoho let před naším letopočtem. Na prstech od obou rukou byste to nikdy nespočítali. V zemi slunce a písku vládl slavný a obávaný faraon Tutanchamon. Tutanchamon, který své poddané otroky nutil k těžkým pracím na jeho pyramidách. Tutanchamon, který se nikdy nebál použít bič. Tutanchamon, který byl sice slavný vládce, ale všichni se ho báli, nikdo si k němu nic nedovolil.

Ale abyste se nenechali obalamutit jejich egyptskými kronikami. Ani on nebyl největší vládce ze všech, ani on neměl moc ovládat všechny v povodí Nilu. Tedy ano, jednu stranu Nilu ovládal dokonale, tam se ho všichni báli, všichni se mu klaněli. Všichni klopili zrak, když měli projít okolo něho, ale nebyl jediný, i když nejobávanější byl.

Ale co většina kronik už neuvádí a tím pádem žádní mudlové a ani většina kouzelníků neví, je to, že na druhém břehu Nilu vládl úplně někdo jiný. Vládla zde královna deště Phorotosa. Byla to napůl bohyně, napůl kouzelnice a plývala nečekaně dobře kouzly, i když v její době ji to ještě neměl kdo naučit a neměla za kým chodit pro rady. I tak se magii kouzel naučila sama velmi dobře a do dnešních dob se o ní vyvolení kouzelníci učí.

A tato královna bylo ve všem jiná než již výše zmiňovaný Tutanchamon. Svému lidu byla skvělou královnou nebo v jejich době řečenou faraonkou. Její země netrpěla suchy a pískem, netrpěla nedostatkem vody, ničím. Phorotos byla sice přísná a dbala okolo sebe disciplíny, ale byla také spravedlivá. Nikdo, kdo nic neprovedl, se u ní nemusel bát trestu či bití. Kdo ovšem něco provedl, tomu se před ní třepali kolena jako sulc. Ovšem, když byl někdo potrestán, tak věděl, za co potrestán byl. Vládla prostě pevnou rukou, ale rukou, která své poddané zná a chápe je.

Na prvním břehu vládl Tutanchamon horám písku a kamení. Vládl lidem usouženým a uplahočeným z toho, jak mu stavěli pyramidy a vláčeli se přes půl kraje s obrovskými balvany na jeho hrobku. Ale v říši Phorotos bylo všechno jinak. Tím, že vládla dešti, tak měli dost vegetace, měli dost tlustých a vykrmených zvířat, protože zvířata měli dost krmení. Všichni se zde měli rádi a soused sousedovi by v životě neublížil. Pořád se jen slavilo a pilo a užívalo života. Není proto divu, že Tutanchamonovi se to nelíbilo. Stále více jeho lidí utíkalo na druhý břeh k Phorotos a stávalo se jejími obyvateli zcela dobrovolně a bez násilí. A kdo pak bude jemu stavit pyramidy na jeho slávu?

A tak se Tutanchamon jednoho dne rozhodl, že se převleče za obyčejného otroka, žebráka nebo kdoví co to bude a půjde se podívat přes řeku do království Phorotos, co je na něm tak zvláštního, že za ní jeho lidé utíkají. A jak se rozhodl, tak také udělal a šel.

Ke svému vzteku nezjistil nic jiného, než čekal. Všude bylo hojnost, až z toho oči přecházeli. Všude měli všichni to, na co si vzpomněli a co zrovna chtěli. Nikdo netrpěl podvýživou ani ničím podobným. Všude kam došel, tak mu jako žebrákovi nabízeli jídlo a pití a aby se u nich posadil a popovídal si s nimi. Všechno zadarmo, nikdo po něm nic nechtěl. To dobře věděl, že by s v jeho zemi nestalo, že tam nikdo nic nikomu zadarmo nedá, tam si musí všichni každou kůrky chleba těžce zasloužit a vybojovat.

Naštvaný se tedy vrátil k sobě do paláce a přemýšlel co a jak dál. Bohužel to byl chlap a nenapadlo ho nic lepšího, než že Phorotos její zemi vypálí. Říkal si, že když jí vypálí vše co má a její lidé začnou hladovět, tak že se vrátí k němu a budou mu věrně sloužit dál. Tak poslal svoje vojska přes řeku Nil, aby uskutečnila jeho zvrhlý nápad a jeho výmysl. Armáda tak samozřejmě udělala a opravdu druhou stranu řeky Nil vypálila skoro do posledního stébla trávy. Obyvatelé se vyděsili, že nebudou mít z čeho žít a vydali se za armádou, která táhla zpátky do země Tutanchamona.

Ach, jak byla Phorotos zklamaná, když zjistila, co jí Tutanchamon udělal. Vždyť ona jemu nikdy nic zlého neudělala, nikdy mu ty jeho lidi nepřebírala schválně. Co ji však ještě více mrzelo, bylo to, že její obyvatelé a její poddaní se k ní v nouzi obrátili zády a raději šli tam, kde měli jistý alespoň ten kousek chleba do pusy. I když věděli, že pro ně vždycky dělala to nejlepší, stejně se na ni většina vykašlala a šla za lepším a bylo jí jasné, že jakmile svou zemi uvede do původního stavu, tak za ní zase začnou všichni chodit, vracet se a říkat, jak jí milují a opěvují.

Rozhodla se proto jinak. Rozhodla se pomstít všem nevděčným a na druhou stranu odměnit ty, kteří jí zůstali věrní. A tak vyčarovala na řece magickou hranici. Obyvatelé Tutanchamonovi říše do její říše viděli, ale nemohli se tam přes řeku dostat. Viděli, jak její země vzkvétá a jak je její malý zbyteček obyvatelstva šťastný, ale jakmile se chtěli na lodích přeplavit zpátky do její země a užívat si tam života, tak je přesně uprostřed řeky Nil zastavila neviditelná stěna. Obyvatelé Phorotos měli kouzelné náramky, kterými se mohli dostávat tam i zpátky, ale kdo by chtěl chodit do písčité země Tutanchamona, že?

Takže Phorotos se takto pomstila za křivdy, které ji byly způsobeny, a vytvořila si svůj vlastní kouzelný svět, kam se jen tak někdo nedostal. Tam si žila v klidu až do své smrti, která byla také ještě mnoho let před naším letopočtem. Vládu předala své dceři, která vládla poctivě dalších mnoho let.