Zadání soutěže
Příběh tří bratří zná každé malé kouzelnické dítě a stejně tak všechny tři předměty, které si bratři vyžádali od Smrti - bezovou hůlku, kámen vzkříšení a neviditelný plášť.
Vaším úkolem bude Příběh tří bratří upravit na Příběh čtyř bratří, tzn. že příběhovou formou napíšete o čtvrtém bratrovi a o čtvrté relikvii smrti. Osud čtvrtého bratra je čistě na Vás, podmínkou však je, že musí dojít k jeho setkání se Smrtí a k získání čtvrté relikvie a na konci příběhu musí být jasné ponaučení.
Jako třešnička na dortu bude upravení velmi známého symbolu tří relikvií tak, že do něj zakomponujete i čtvrtou, vámi vymyšlenou, relikvii. Nevymýšlejte žádné unikátnosti, musíte si vystačit s tímto jednoduchým „čárovým“ designem.
Minimální rozsah příběhu je opět 14 palců. V příběhu se nevěnujte zbylým třem bratrům - po setkání se smrtí šel každý vlastní cestou, proto to má být plnohodnotný příběh pouze čtvrtého bratra.
Vypracování
Serpencius Peverell se narodil až po smrti svého nejstaršího bratra. Často slýchával od rodičů různé zvěsti, jak Cadmus zemřel, ale nedávalo mu to moc smysl. Když posléze zemřel i jeho druhý bratr Antioch, zeptal se Serpencius Ignota přímo.
„Jsi moc zvědavý,“ odbýval ho Ignotus a ztrácel se neznámo kam.
Jenže Serpencius byl neodbytný. „Povídej, Ignote. Mám právo to vědět. Byli to i moji bratři a mně se nelíbí, co se o nich povídá. Přeci mi nechceš namluvit, že Cadmus byl opilec a zhýralec, který se nechal zabít, když utíkal od nějaké čarodějky. Nebo že Antioch byl blázen, co rozmlouval sám se sebou a viděl všude duchy. Tomu odmítám věřit!“
„Jsi ještě moc mladý.“
„Ale nejsem hloupý. Vím, že na tom všem je jen zlomek pravdy. Kde ale hledat celou?“
Ignotus se podíval na svého bratra a smutně pokýval hlavou. „Dobře. Budu ti tedy povídat příběh, který se stal a který jakkoliv se může zdát neuvěřitelný, je pravda.“
Serpencius seděl a ani nedutal, když bratr začal vyprávět.
„Proč chtěl Cadmus právě takovou hůlku, Ignote?“ porušil ticho, když se Ignotus dostal do míst, kde jeho nejstarší bratr vylovil přání.
„Myslel si, že neporazitelná hůlka mu zajistí největší moc.“
„To byla ale hloupá myšlenka.“
„Byla,“ přikývl Ignotus a pokračoval ve vyprávění.
„Kámen vzkříšení?“ přerušil ho znovu Serpencius. „Je přeci jasné, že návraty ztraceného jsou jako hledání času. Jsou pryč. Proč vracet něco, co odešlo?“
„Třeba proto, že po tom velmi toužíš.“
„Ale to je sobecké, Ignote. Co když to po čem toužím, netouží po mně?“
Ignotus se na bratra pozorně zadíval a povzdechl si. Proč stejným způsobem nemohli uvažovat i oba starší bratři? „A co by sis přál ty, Serpencie?“
Nejmladší bratr se hluboce zamyslel. „Já…já bych si přál moudrost.“
„Moudrý už jsi,“ usmál se Ignotus.
„Ne dost. Moudrosti se člověk nepřejí.“
Ignotus dovyprávěl příběh a odešel domů, aniž by se dočkal názoru na svůj požadavek k Smrti. Přičítal to bratrovu rozpoložení. Věřil, že tak mladý chlapec musel být vyprávěním o smrti svých bratří deprimovaný. Když se ale vrátil po týdnu do rodičovského domu, Serpencia nenašel. Matka mu oznámila, že druhý den, po jejich setkání se Serpencius vydal do světa.
Ignotovi bylo jasné, kam vedly bratrovy kroky a bez meškání se za ním vydal…
Serpencius po bratrově odchodu dlouho přemýšlel. Čím víc přemýšlel, tím větší měl na Smrt zlost. Vždyť její dary byly jen vypočítavost. Předem věděla, kam to povede. Proto tak ochotně rozdávala… Kromě Ignota. Tam se zdráhala.
Samozřejmě že jeho bratři nevolili moudře, to uznával, ale krev je krev, ta se nedá jen tak smazat.
„Dobrá,“ řekl si. „Tak tedy uvidíme, jak pochodíš se mnou.“
A jak se rozhodl, tak udělal. Druhý den sbalil nejnutnější věci a vydal se k řece, kde jeho bratři potkali Smrt. Věděl už, co má udělat a tak vyčaroval pevný most přes řeku.
Vkročil na něj a… Přesně jak očekával, vprostřed mostu se mu zjevila Smrt. Byla obrovská a hrozivá, tak jak Smrt má být.
"Proč se nepřebrodíš?" zaburácela na něj.
Jenže Serpencius se jí nebál. Pokrčil rameny. "Je to tu hluboké."
„Ty neumíš plavat?“
„Umím.“
„Tak proč mrkáš kouzly a jdeš po mostě?“
„Voda je divoká, mohl bych se utopit. Navíc… je chladno a nechtěl jsem se zmáčet. Nemoci jsou častým důvodem úmrtí,“ odsekl jí.
"Máš strach ze Smrti?" zasmála se. "Dobře děláš."
"Proč bych měl mít strach ze Smrti?" chtěl vědět Serpencius.
"Protože…“ Smrt se zarazila. "Každý má strach ze Smrti. Smrt je neznámo. Lidé se bojí neznáma. Ty se nebojíš?"
"Ne. Jen nevidím důvod, proč bych měl umřít teď a tady. Jsem mladý a dokážu kouzlit. Tak jsem si tedy vyčaroval most, abych mohl pokračovat v cestě. Až jednou potkám Smrt a uznám, že můj čas už nastal, pak s ní klidně půjdu."
„Víš, kdo jsem?“
„Vím.“
Smrti se zablýsklo v očích. „Dobrá. Uznávám, že jsi moudrý kouzelník. Co za svou moudrost chceš?“
Serpencius se moc dlouho nerozmýšlel. „Chci klobouk!“
„Klobouk?“ Smrt nechápavě koukala. „Jen tak nějaký klobouk?“
„Ne!“ usmál se Serpencius. „Chci klobouk, který bude moudřejší než já. Takový, s kterým budu moct komunikovat, protože moudrých lidí moc není,“ pohodil hlavou při vzpomínce na své bratry.
Smrt se chvíli ošívala, ale protože slib je slib, sáhla na strom a vytrhla spící sově pero z křídla. Z něj pak udělala klobouk a podala jej Serpenciovi.
„Možná jsi moudrý, ale mně stejně nikdo neunikne.“
Serpencius se na ni udiveně podíval. „Já přeci nechci být nesmrtelný. Jednou se znovu sejdeme, ale než ta doba přijde, chci ještě mnohé poznat.“
Vzal klobouk do ruky a odešel. Když byl Smrti z dohledu, nasadil si jej na hlavu…
„Dobře jsi udělal, že o mě sis řekl,
já nejsem jen tak nějaký cár
přede mnou leckterý moudrý by smekl
netuší totiž, jaký mám dar.
Jsem nejenom moudrý, i jiné mám klady
do stínu myslí nahlédnout smím
navíc jsem věrný - neschopen zrady
jen kdo mne je hoden - tomu posloužím.
Mohu ti poradit, nemusíš prosit
smůlu i zkázu dopředu vidím
se mnou jsi v bezpečí, stačí mne nosit
snad za svůj chvalozpěv trochu se stydím.“
Když klobouk dozpíval a Serpencius se usmál. Ano, přesně tohle si přál.
Na zpáteční cestě potkal bratra a přiznal, že i on se Smrtí vyjednával.
„A co sis řekl?“ Ignotus nebyl sto potlačit zvědavost i strach.
„Moudrý klobouk.“
„Myslíš, že to byla dobrá volba?“
„To se přeci teprve ukáže, Ignote,“ vysvětlil mu Serpencius. "Uvidíme, jak dlouhý můj život bude."
A protože to byla dobrá volba, Moudrý klobouk Serpenciovi dobře posloužil. Naučil jej mnohé a provedl ho životem až do pozdního stáří.
Serpencius zasvětil celý svůj život studiu a hledání moudrosti, takže zůstal bez dědiců, kterým by mohl svůj dar odkázat. Tehdy se zeptal klobouku, kam on sám by nejraději šel.
„Věnuj mne těm, kdo docení mou moudrost
tam kde nebudu jen pro potěchu
kde v poznání a chytrost změním hloupost
a komu mohu být i ku prospěchu.
Moudře vol, kam povedou mé kroky
Zda jednotlivec nebo mnozí moje služby ocení
Já budu dál spřádat svoje sloky
Abych dokázal, že moudrost není umění."
Serpencius nemusel dlouho přemýšlet. A protože byl skutečně moudrý, věnoval Klobouk těm, kteří jej potřebovali nejvíce. Studentům v Bradavicích.
