Soutěže 989
Výuka 887
Semináře 332
Nebelvír

Autor: Nebelbrach Mechacha
Práce odevzdána: 8. 1. 2013 14:27
Předmět: Lektvary, 4. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Téma závěrečné práce je: Exkurze v muzeu kotlíků.

Můžete pojmout vážně (co jste se dozvěděli, co jsme viděli) i nevážně - kdo co rozbil, co se komu přihodilo...

Minimálně 9 palců.

 

Vypracování

Maminko a tatínku,

jak se máte? Já se mám dobře. Blíží se konec školy, máme za sebou poslední hodiny. Jenom teď musíme pracovat na těch otravných esejích. Už se těším, až za Vámi přijedu domů a ukážete mi ty… lyže? nebo jak jste to psali, ten kus dřeva, co si na něm mudlové lámou nohy.

Právě jsem se vrátil z exkurze. Při poslední hodině lektvarů jsme totiž neměli běžnou výuku. Paní profesorka nás vzala do Muzea kotlíků. Přemístili jsme se tam pomocí letaxového prášku. Vstupné jsme neplatili. Nevím proč, možná to zatáhla ona. Je docela bohatá, má dům v Godrikově dole, Venkovské sídlo, dost velké. Stálo ji skoro čtyři sta géček. Pěstuje tam mandragory, asi na nich dost vydělává. Pracují pro ni tři domácí skřítci, věřili byste tomu? Řekněte bratrovi, ať mě přijede navštívit, seznámím je.

Vešli jsme mezi exponáty a paní profesorka nám hned o nich začala vyprávět. Támhleto je moderní kotlík, tamhle keramický, tohle je z mosazi… Ona toho strašně moc ví a myslí si, že to musíme vědět taky. Ale na to já hlavu nemám, kdybych se naučil všechny typy kotlíků, už by se mi tam nevešlo, jaká byla poslední sestava Létajících permoníků. Pak nám ale dala rozchod, tak jsme se rozešli.

Teda ne úplně. Já, Esperanza a Rebecca jsme zůstali pohromadě a chodili jsme tam a zpět. Nevěděli jsme, kam se vrtnout. Potom jsme uviděli dveře, tak jsme si řekli, že se podíváme, co je za nimi. Byly ale zamčené, tak jsme je odemkli. To ne já, to Esperanza použila alohomora, já jsem říkal, že se to nemá dělat. Ale když šly holky dovnitř, tak jsem musel za nima, abych je ochránil, kdyby něco. Takže jsme byli uvnitř a kam jsme se jenom podívali, tam byly kotlíky. Jenom jsem nad tím kroutil hlavou. Proč mají v Muzeu kotlíků zamčenou místnost s kotlíky? Potom Rebecca na jeden ukázala a řekla, že má děravé dno. Šli jsme se tam podívat a ten kotlík měl děravé dno, fakt, byla v něm taková kulatá dírka. Tak mně napadlo, že to mohla způsobit černá magie, že jo, a že třeba v té místnosti jsou očarované kotlíky a navrhnul jsem, abysme šli pryč. Tak jsme šli, ale otevřely se ty dveře a vešla taková starší čarodějnice.

Říkala, že asi zase zapomněla zamknout a že jsme tam neměli chodit, že to ještě není hotové. Esperanza se jí zeptala, co není hotové, a já jsem se zeptal, jestli do toho kotlíku udělala díru černá magie. Ale ona se smála a řekla, že ne. Že tam vůbec nejsou čarodějné a kouzelnické kotlíky. To jsme se divili, protože byly všude kolem, ale ona řekla, že to jsou mudlovské kotlíky. A pak nám ukázala ceduli, která prý bude nad vchodem do té místnosti viset, až bude připravená a otevřená. Stálo na ní: Expozice mudlovských podvodných kotlíků. Tak jsem se jí zeptal, jestli ten kotlík s dírou je podvod, a ona, že jo.

S tím kotlíkem to bylo tak. Před dávnými časy si jeden princ hledal princeznu. Chtěl se oženit, aby mohl nastoupit po svém otci na královský trůn. Přijel do země, kde našel okouzlující královskou dceru. Požádal ji o ruku. Neodmítla, ale dala si podmínku. Byla to velmi chudá země, kde se lidem špatně žilo. Museli odvádět vysoké daně, a to nejen v penězích. Všichni měli za povinnost pěstovat vinnou révu na nejméně polovině svých pozemků, vyrábět z ní víno a to všechno vozit na královský hrad. Král a jeho rytíři totiž denně víno pili, při tom se veselili a na nic jiného nedbali. Princezna princi řekla, že si ho vezme, pokud jejího otce odnaučí pít. Princ navštívil krále a jeho družinu. Všichni byli opilí a vyprávěli si příběhy o kouzlech a kouzelnících. Princ jim řekl, že se naučil vinné kouzlo. Ptali se ho, co to je, a on jim slíbil, že jim předvede. Aby se povedlo, musí vínem naplnit svůj kotlík. Vyzval je, aby chvíli počkali, než se připraví. Pak nachystal svůj podvod. Vzal kotlík, udělal v něm dírku a zespoda k ní připevnil hadičku, která ústila do řeky tekoucí pod hradem. Pak nechal krále a jeho družinu, aby do kotlíku lili víno. Ale ať ho tam nalili, kolik chtěli, kotlík byl pořád prázdný. Krále popadla ješitnost a rozhodl se – moc mu to nemyslelo – že kotlík musí naplnit. Nekonec do něj nechal vlít všechno víno, co měl. Kotlík však byl pořád prázdný. Princ prohlásil, že když není v království dost vína, nemůže své vinné kouzlo provést. Pak král a jeho družila usnuli. Na druhý den, když se vzbudili, chtěli se napít vína, ale žádné neměli. Vystřízlivěli po letech, král poznal, jak špatně řídil svou zem a byl princi vděčný. Princeznu mu dal za manželku.

Pak už jsme ale odtamtud museli jít, protože ta stará paní říkala, že tam má moc práce. Když jsme se zase sešli, teda se třídou, ukázala nám paní profesorka ještě lektvar, který namíchala jedna stará profesorka naší školy. Způsobuje škytání. Vsadím se, že ho má ségra v některé z těch svých lahviček.

Tak já musím psát ty eseje.

Líbá

Nebíček