Soutěže 950
Výuka 861
Semináře 315
Nebelvír

Autor: Hekatea Centaurix
Práce odevzdána: 15. 5. 2013 06:32
Předmět: Přeměňování, 1. A
Termín: 6. termín

Zadání domácího úkolu

Zjistěte, kdo to byl Adriaen de Vries. Mudlové o něm pochopitelně mají zkreslené informace, takže po vás chci kouzelnické informace o jeho tvorbě a životě. Pro koho významného tvořil, která kouzelnická díla, o nichž mudlové nemají ani tušení, vytvořil? A tak podobně.

Vypracování

Dobrý den, madam,

děkuji za možnost dopnit si úkol. Snad se Vám bude číst dobře, i když s emůže na první pohled zdát trošku delší a víc než o de Vriesově tvorbě pojednává o posledních desetiletích jeho života.

S pozdravem

H. Centaurix

 

Adriaen de Vries byl významný sochař 2. poloviny 16. století a 1. poloviny 17. století, který si podle svého rodiště říkal Hagensis (Haagský, z Haagu), avšak r. 1601 se usídlil v Praze, kde působil nejdřív na dvoře císaře Rudolfa II. a později sochal pro Lichtenštejny nebo Alberta z Valdštejna. Mimoto se podílel na výzdobě dánského královského paláce nebo německých měst. Až potud se mudlovské informace zakládají na pravdě, zatímco oni však de Vriese považují za fenomenálního tvůrce soch inspirovaných antickou mytologií, kouzelníci z jeho tvorby znají především "portréty", tedy sochy znázorňující skutečné osoby, hlavně léčitele, které mohou obdivovat v prostorách Nemocnice sv. Munga.

Není jistě třeba zdůrazňovat, že do Prahy de Vriese přilákaly zvěsti o alchymistech ve službách Rudolfa II. – pro císaře pracoval už dříve, snadno tedy získal postavení předního sochaře u jeho dvora.

Tehdy padesátiletý umělec doufal, že by ho některý z nich mohl dovést ke Gundhildě z Gorsemooru. Gundhilda byla nejen výborná léčitelka, jejíž pomoc de Vries právě v té době začínal potřebovat, ale také jeho bývalá láska. Přestože od něj před lety bez jediného slůvka vysvětlení odešla, nedokázal si de Vries představit nikoho jiného, komu by se mohl svěřit se svými obavami bez rizika, že by se nepříjemné zvěsti o jeho zdravotním stavu rozšířily na veřejnost a odradily mu zákazníky. De Vries totiž ztrácel nejen zrak, ale i cit v rukou – zatím dokázal příznaky své podivné choroby kamuflovat díky svým kouzlům, cítil ale, že bez odborné pomoci už se dlouho neobejde. O Gundhildě však žádný z Rudolfových alchymistů nevěděl, ať už proto, že polovina z nich své nadání jen předstírala, nebo proto, že dáma se stáhla do ústraní poté, co v důsledku prodělaných dračích neštovicích přišla o oko a získala hrb.  (Což byl mimochodem i důvod rozchodu – Gundhilda nevěřila, že Adriaenova láska je dostatečně silná nebo slepá, aby se jeho umělecký cit dokázal s jejím postižením smířit.)

Gundhildinu dřívější krásu mohou obdivovat i mudlové v Augsburgu, neboť Adriaen podle ní vytvořil svou Psýché.

Na dvoře Rudolfa II. zůstal de Vries dalších deset let, až do císařovy smrti, a zatímco se jeho choroba plíživě zhoršovala, jeho sláva vzrůstala a svedla ho dohromady s Mungem Bonhamem. Ten totiž zavítal do Prahy, aby se mezi Rudolfovými učenci porozhlédl po možných spolupracovnících pro svou rychle se rozrůstající nemocnici. Jakožto lékouzelník snadno získal přístup k císaři a měl tak možnost nejen obdivovat de Vriesovy nádherné sochy, ale také se s umělcem setkat osobně. Bonham se v Praze nemohl zdržet dlouho (táhlo ho to zpět do Londýna k jeho nemocnici), přesto se mu podařilo alespoň zmírnit příznaky de Vriesovy záhadné choroby. Později jej pak de Vries navštívil v Londýně, kde se (aniž by to zpočátku tušil) setkal znovu s Gundhildou – pomáhala totiž při jeho léčbě. Ta trvala téměř deset let, de Vries ji čas od času přerušil kvůli zakázkám z Dánska nebo Německa, což sice jeho úplné uzdravení zpomalovalo, zato však dávalo de Vriesovi příležitost opakovaně vyhledávat Gundhildinu pomoc a upevňovat jejich vzájemný vztah i poté, co Mungovu nemocnici opět opustila, aby se mohla znovu věnovat svým pacientům (život ve městě jí nedělal příliš dobře, do Londýna přišla, jen aby pomohla Adriaenovi, jehož případ s ní Bonham konzultoval zprvu prostřednictvím soví pošty). Do Prahy se pak de Vries vrátil natrvalo r. 1620, a dokonce i s Gundhildou.

Z vděčnosti za své uzdravení poté de Vries pro Mungovu nemocnici vytvořil kolekci soch inspirovaných velkými lékouzníky – včetně Asklépia, Hygeie, Hippokrata, Galéna, Kliodny, Eset, samotného Bonhama a Gundhildy, tu nakonec ztvárnil dvakrát, nejen jako jednookou a hrbatou, nicméně uznávanou a oblíbenou léčitelku, ale také tak, jak si ji pamatoval z mládí: její podobu nese Hygeia – Bohyně zdraví, jež je právem považována za jednu z nejkrásnějších soch vůbec: každého okouzlí lehký úsměv, jenž jí pohrává na rtech, květiny, které se rozvíjejí v jejím nádherném účesu, splývavá říza, vlnící se lehce kolem jejích kotníků, nebo flakonek, který se vznáší nad její pravou dlaní a kolem nějž se elegantně ovíjí had.

Všechny sochy z této "nemocniční" kolekce ovšem neokouzlují návštěvníky Mungovy nemocnice jen svou bronzovou krásou – každá z nich vydává také specifickou vůni, jež uklidňuje nervy a povzbuzuje mysl. Toto vylepšení bylo Gundhildiným nápadem, některé vonné směsi namíchala přímo ona právě pro tento účel, jiné vycházejí z jejích receptur.

Na rozdíl od soch vytvořených pro mudly mají de Vriesovy magické výtvory pohyblivé dopňky, které okouzlují zejména děti, obdiv si získaly ovšem i u dospělých: u Asklépia jsou to hadi obtáčející jeho hůl, u Kliodny ptáčci, u Gundhildy roztomilí dráčci (připomínají Gundhildin lék na dračí neštovice), u Esety lotosové květy…

Celá „nemocniční“ kolekce vznikla v de Vriesově pražském ateliéru U Bílého koníčka, kde kromě soch pro Munga a Valdštejna vytvořil také – alespoň na šest let, než zemřel – láskyplný domov pro ženu, kterou celý život miloval.

Jednu z de Vriesových soch znají důvěrně snad všichni bradavičtí žáci – je jí tzv. Jednooká čarodějnice (střeží jednu z tajných chodeb), kterou vytvořil na počátku svého pobytu u sv. Munga, když už mu ze zraku nezbývalo prakticky nic, podle toho, jak mu jednotliví spolupacienti popisovali jeho oblíbenou léčitelku, která se o něj obětavě starala, ale odmítala mu prozradit své jméno. (Kamenická práce byla součástí jeho terapie.)
Sochu škola získala z Gundhildiny pozůstalosti – říká se, že ačkoli tuto její podobiznu (vzhledem k okolnostem, za nichž byla vytvořena) nelze co do jemnosti rysů srovnávat s ostatními de Vriesovými výtvory, léčitelka ji měla nejraději, protože se v ní prý odráží nejen to, jak ji její pacienti vidí, ale především jejich city k ní, jak jsou za její péči rádi.