Soutěže 2046
Výuka 2330
Semináře 795
Mrzimor

Autor: Olivia Wines
Práce odevzdána: 21. 4. 2024 22:34
Předmět: Literární seminář, 2. A
Termín: 5. termín

Zadání domácího úkolu

Nemyslím si, že byste měli z časovými a dějovými liniemi nějaké potíže. Přesto si je ale můžete procvičit. Napište povídku na vlastní téma, kde si zejména dáte pozor na čas a děj. Hodně štěstí.
Upozorňuji, že za nějaké lovosice vás asi vytahám za uši.

Vypracování

Dobrý den,

 

posílám vypracovaný domácí úkol:

 

Vzpomínky

Markéta si ztěžka povzdychla, zase na ni vyšla tahle nevděčná noční služba na prokletém třetím patře. Neměla to tady ráda, a už vůbec ne v noci, kdy se stavy pacientů často horšily a byla tady na ně skoro sama. Nejhorší byl pokoj č. 307. Nesnášela ho, i tu starou bábu, co tam byla. Teda, ona stará Straka asi nebyla špatná, ale byla absolutně mimo, nedalo se s ní domluvit. Pořád něco žvatlala, sápala se po jiných lidech, dožadovala se dávno zapomenutých ukolébavek. Nejhorší ale bylo, že občas tímhle zmatkem projel zachvět současného vědomí, ostrého jako břitva – jenom proto, aby se hned ztratilo ve studnici vzpomínek.

Markéta potřásla hlavou. Nebyl čas ztrácet čas. I stará Straka potřebovala svou večeři. Vzala tedy tác s rychle chladnoucí kaší a vydala se do pokoje č. 307.

Jsou mi tři, venku je teplo, ale prší. Strašně se tomu směju. Je to vyloženě průtrž mračen, na vyschlé a tvrdé zemi se rychle tvoří kaluže. Rozběhnu se a skočím do ní. Voda se rozstříkne na všechny strany. Tohle je štěstí. Slyším, jak mě někdo volá.

„Paní Straková, nesu vám večeři. Dneska máte krupičnou kaši,“ řekne mile Markéta, zatímco si sedá k ležící paní. Ví, že ji bude muset nakrmit.

Je mi sedm a jsou to mé první letní prázdniny. Jsem u babičky na vesnici. Pomáhám jí starat se o slepice a převracet seno. Většinu času ale běhám venku s ostatními dětmi. Slunce je vysoko, nebe modré a zdá se, že léto nikdy neskončí.

„No tak, paní Straková. Jíst musíte. Otevřete přece pusu!“ zvýšila hlas Markéta, když se na ní stará paní jenom bezzubě usmála, nereagujíc na žádné pokyny k jídlu.

Je mi deset. Sedím se školní jídelně a nešťastně dloubu lžičkou do krupičné kaše. Nenávidím kaši. Je mi z ní zle. Zvednu se a chci kaši odnést. Nestihnu to, a vidí mě učitelka. Přísně mě pošle zpátky ke stolu. Chce se mi brečet, ale začnu kaši jíst. Udělá se mi špatně. K záchodu už to nestihnu. Vzpomínám si, že od té doby jsem už nikdy nemusela jíst krupicovou kaši.

„Ale už toho mám dost, paní Straková! Já vím, že mě slyšíte! Otevřete pusu, no tak!“ rozčiluje se už Markéta.

Je mi deset. Sedím se školní jídelně a učitelka na mě křičí, že tu kaši dojím. Jsem v pasti. Nevím, co mám dělat. Bojím se. Je mi špatně. Nakonec otvírám pusu a jím kaši lžičku po lžičce.

„Ježismaria Straková! To nemůžete říct, že se vám chce zvracet?“ vyjekne Markéta. Je znechucená, ale rychle odkládá talíř pryč a čistí starou paní od zvratků.

---

Je mi pět. Jsem nemocná, je mi špatně. Maminka se o mě stará. Och, to teplo, co znamenalo bezpečí. Proč už necítím to teplo?

 

Děkuji za milou hodinu a přeji hezký den.

 

S pozdravem

Olivia Wines