Zadání domácího úkolu

Napište mi nějaký příběh z pohádek Tisíce a jedné noci. Rozsah 3 palce.

Vypracování

Aladinova kouzelná lampa

(tak trochu jinak)

Kdysi dávno žil na dálném východě v Arabských zemích mladý klučina, který se jmenoval Aladin. Jeho otec byl zemědělec, který živil celou rodinu, protože jeho žena byla převážně v domácnosti a sem tam jen něco upletla a prodala na městském trhu. Jelikož Aladinova rodina neměla moc peněz ni jídla, tak po celý rok spoléhali na dobatou úrodu z pole, ze které poté vždy vyžijí do další úrody.

Aladin byl velice dobře vychovaný mladý kluk, který se sebevíce snažil pomáhat svým rodičům, aby se měli co možná nejlépe. Často pracoval na poli svého otce i v tak útlém věku, aby přidal ruku k dílu a pomohl k lepší úrodě. Staral se také o svou matku i o své prarodiče a všichni ho měli moc rádi. Na rozdíl od ostatních mladíků, kteří ve městě pobývali, byl Aladin ze všech nejčestnější, nejhodnější i nejoblíbenější.

Jak tak čas plynul a došlo ke sklizni, zažila Aladinova rodina veliké problémy. Na poli, které rodina Aladina vlastnila, se urodilo žalostně málo úrody. Dokonce tak málo, že si na menší úrodu ani Aladinův dědeček nevzpomněl. Všichni z toho byli velice špatní a smutní, ale neztráceli naději. Z pole sesbírali vše, co se urodilo a šli to poté prodat na trh. Jelikož byla úroda opravdu hodně malá, tak jim výdělek ze všeho postačil pouze na pár měsíců. Poté to s Aladinovou rodinou začínalo být opravdu zlé.

Vše se ale změnilo jedoho dne, kdy se mladý Aladin potuloval po tržnici a narazil na jeden, velice zajímavý stánek, který nikdy předtím neviděl. Začal ho obcházet a pozorovat ze všech stran, až najednou uviděl dole na zemi naříkajícího muže, který vypadal, že něco hledá. Aladin k němu pomalinku přistoupil, zaťukal mu na rameno a dal se s ním do řeči.

„Dobrý den milý pane, neztratil jste něco? Vypadáte, jako byste něco hledal. Nemůžu Vám nějak pomoci?“ S úsměvem na rtech se optal Aladin staršího pána, který na něj ze zdola shlédnul.

„Mládenče, hezkého jistra přeji. Ach ano, máš pravdu, ztratil jsem velice cennou věc, kterou jsem tady chtěl prodat. Nemám tušení, kde může být, ale někde být musí. Achich ouvej, co já si jen počnu?“ Stařík začal bědovat a pokračoval v hledání. Aladinovi bylo onoho pána líto, a proto se mu nabídl, že bude hledat s ním. Oba hledali všude, kde se dalo, ale bohužel nic nenašli.

„Je mi to hrozně líto, pane. Jste si jistý, že se Vám ta věc nemohla někde po cestě ztratit?“ Aladin smutně pozoroval sterého muže, který se otáčel na všechny směry a rozhlížel se po svém napůl postaveném stánku.

„Ach, milý hochu, to asi ne. Po cestě jsem žádnou nehod…. měl! Na mostě se mi vzepřeli koně a z vozu mi vypadlo pár věcí, které jsem ale ihned posbíral. Přeci bych si všimnul, kdyby mi vypadlo i to nejcennější!“  Stařík se zadíval do dáli a vypadalo to, jako by se hluboce zamyslel.

„Opravdu Vám to nemohlo vypadnout na mostě z vodu a zkutálet se do řeky? Určitě bychom to ještě mohli najít. Co to bylo za předmět? Já se pro něj vydám a pro Vás ho najdu!“ Aladin byl velice hodný člověk a bylo mu starého pána líto, proto se nabídl, že vyzkouší všechno, aby onen předmět našel.

„Bylo to má krásná zlatá lampa! Musí být někde na dně řeky! Běž, utíkej a prohledej dno řeky! Věřím ti, pokud mi někdo dokáže onu lampu přinést, pak jsi to jedině ty!“ Stařík párkrát zatřepal Aladinem a poté ho nasměroval směrem k postu, na kterém se mu vzepřeli koně. Aladin na nic nečekal a rozběhl se směrem, kterým mu stařík ukázal. Za nedlouho se dostal k dlouhému mostu vedoucího přes docela klidnou řeku. Rozhodl se, že bude nejlepší, když do vody skočí a opatrně prohledá dno, jestli někde lampu nenajde.

Aladin nečekal ani minutu a skočil do vody. Ihned začal prouzdat dnem řeky a hledat cokoli, co připomínalo lampu. Hledal v místech pod mostem, kde by lampa mohla skončit. Hledal dlouho a pečlivě, ale nic ne a ne najít. Už byl celý promočený a prochladlý, a proto se rozhodl, že s hledáním skončí a se špatnou zprávou dojde zpátky ke starému muži, který z toho bude asi velice smutný. Naposledy ještě prozkoumal místo, na kterém stál, poté si povzdechl a vydal se směrem k břehu.

Když udělal pár kroků, tak hlasitě vyjekl: „Áááááauú!“ Aladin vstanul na něco velice tvrdého, ale na kámen to nevypadalo. Sehnul se pro předmět, na který šlápl, a když jej vytáhl z vody, nestačil se divit. V rukách držel překrásnou zlatou lampu, která celá zářila a blyštila se. Aladin se na ní dlouhou dobu díval, protože tak krásnou lampu ještě v životě neviděl. Byla celá ze zlata, měla mírně protáhlý tvar a zdobená byla těmi nejcennějšími a nejkrásnějšími kameny a malbami. Aladin z ní byl celý unešený. Nemohl se na lampu vynadívat, protože nic krásnějšího nikdy neviděl. Neubránil se svým emocím a lampu si k sobě pevně přitiskl a zlatou pokličku políbil a poté jí otřel, aby stařec nezjistil, že s ní cokoli dělal.

V tom začala lampa ještě více zářit a začaly se z ní ozývat podivné zvuky. Vše se zesilovalo, až to vypadalo, že lampa začala skákat. V tom se lampa vymrštila do zvuku, Aladin se schoval za nejbližší kámen a z lampy začal vycházet bleděmodrý dým. Po nějaké době se dým zformoval do podoby monstrózního člověka a mohutným hlasem zvolal: „Kdo probouzí džina, kdo potřebuje jeho služby?!“ Rozklepaný Aladin vystoupil z poza kamene a směrem ke vznášejícímu se džinovi pronesl: „Já jsem Aladin, rozhodně jsem Vám nechtěl budit, Vaše džinovosti, nemohl byste se vrátit zpět do lampy, prosím? Já Vás zanesu k Vašemu opravdovému majiteli.“ Aladin se na džina mile pousmál a pomalu přistoupil k lampě.

„Já jsem džin a dokážu ti splnit cokoli, co si jen budeš přát! Splním ti veškerá tvá přání, tak si přej, co srdce ráčí!“ Aladin si ihned po džinových slovech vzpomněl na nevydařenou úrodu a na málo peněz, kterou rodina trpěla, ale ani tak nepodlehl pokušení od džina a znovu ho vyzval, aby se vrátil zpět do lampy. Džin nepronesl ani slovo, rozplynul se v bledě modrý prach a zmizel v lampě. Aladin poté popadl lampu a pelášil k ní ke starému pánovi.

Když přiběhl ke starému pánovi a ukázal mu ruce, tak to se staříkem málem seklo.

„Aladine! To je má lampa! Děkuji! Nevím, jak moc ti poděkovat, konečně jsem se svou lampou! Tisíceré díky! Jak se ti jen mohu odměnit?“ Stařec s hvězdičkami místo očí tamčil s lampou v rukách a děkoval Aladinovi.

„Milá pane, víte, já jsem se s tou lampou nechtěně pomazlil a z ní vyšel džin, který mi řekl, že mi splní každé přání! Co je to zač?“ Aladin celý zvědavý se optal staříka.

„Ty jsi viděl džina a i přes to všechno jsi mi lampu vrátil? Hochu, v životě jsem nepotkal čestnějšího, odvážnějšího ani poctivějšího malého kluka, než jsi ty! Všichni, kteří lampu předtím našli, džina viděli také, ale jelikož jsem mu řekl, že má každému, kdo ho najde splnit vše, co chce, ale na oplátku mu něco vzít, tak mi lampu donesli až za mnoho mnoho let! Jen ty jsi mi jí donesl, aniž bys džina o cokoli požádal! Zasloužíš si tento prsten, s ním se budeš mít ty i celá tvá rodina jednoho dne dobře. Až si najdeš ženu, kterou budeš milovat a ona tebe, už nikdy ti v životě nebude nic chybět. Stačí, když jí tento prsten dáš jako zásnubní! Dej na má slova!“ Starý pán začal veškeré věci házet zpátky na vůz a vesele si prozpěvoval.

Aladin stál a sledoval ho a ani si nevšiml, že se mu v ruce objevil vleký prsten se zajímavým kamenem, který Aladin nikdy předtím neviděl. Aladin staříkovi za vše poděkoval a vydal se domů, kde hned svůj prsten schoval a šetřil si ho na pozdější časy.

Po několika letech, kdy byl z Aladina už vyspělý muž, se zamiloval do krásné ženy, dcery vlivného člověka z jeho města. Jelikož se oba měli rádi, rozhodl se Aladin, že se s ní zasnoub. V této chvíli si Aladin vzpomněl na prsten, který tehdy dostal od staříka. Vzpomněl si na vše, co mu stařík řekl a prsten dal své ženě, jako zásnubní. Není se čemu divit, že byla jeho snoubenka z prstene nadšená, protože krásnější prsten nikde v okolí nebyl k mání. Když si navlékla prsten na ruku, tak ucítila takový zvláštní závan větru.

„Ten prsten je nádherný, Aladině! Moc děkuji! Kde si ho vůbec sehnal?“ Zvědavě se vyptávala jeho snoubenka.

„Dal mi ho jednou jeden milý starý pán za to, že jsem mu vylovil jeho lampu z řeky. Říkal, že ho mám dát ženě, kterou budu milovat, a ona bude milovat mě. Tak jsem ho dal tobě!“ Aladin vše vysvětlil své zvídavé snoubence.

„Ach, to je krásné Aladine! Takový prsten jsem si vždycky přála! Škoda, že já tobě nemůžu dát tvůj vysněný létající koberec, o kterém se ti tolikrát snělo.“ Když tohle jeho snoubenka dořekla, žačala točit svým prstýnkem na prstě. Ten se rozzářil a vedle Aladina se ihned objevil červeno černý koberec. Oba stáli, nevěřícně se dívali na koberec a na prsten. V tom se Aladin podíval na svou snoubenku a chytl jí za ruku.

„Arabelo! Ten prsten je kouzelný! S ním můžeme být konečně oba dva šťastní! Ještě, že jsem si onu lampu nenechal!“ Aladin nevěřícně stále hleděl na koberec. „Pojď, vyzkoušíme ho.“ Aladin se opatrně posadil na koberec a Arabela hned vedle něho. V tom rohy koberce ožily a koberec zvlétl do vzduchu. Aladin poté s Arabelou odletěli domů, kde žili společně se svými rodina krásně hodně let až do smrti.

Snad se Vám mé dílo bude líbit! :) pojal jsem to tak trochu podle svých představ, tak snad to nebude vadit! :) a musím Vám pochválit krásné hodiny, už se moc těším na další! :)

 

Pohádka sepsána brkem v pracé ruce

Tadäuse Trotterticklera