Zadání domácího úkolu
Existují firmy, které se zabývají vývojem nových kleteb. Některé jsou oficiální, jiné stojí mimo zákon. Oba tábory vydělávají peníze na vývoji nebezpečných a mnohdy smrtících kouzel. Najděte informace o nějaké takové firmě. Pro koho vyvíjejí nebezpečné formule? Jak to probíhá? Kdo pro ně pracuje? Jak mají vyřešené záležitosti se zákonem? Cokoliv vás k tomu dál napadne.Vypracování
ǽDobrý den, madam Belatris!
V loňském roce jsem se věnovala spíše současnosti, tentokrát bych ráda zabrousila k historické „firmě“ na zakázkovou výrobu kleteb a dalších kouzelnických záležitostí, přičemž mě zaujala doba antického Říma, přesněji města Pompejí těsně před jejich zánikem v prvním století našeho letopočtu. Vycházím z děl dvou kouzelníků, která se nám dochovala, spisku Kněžky Medúsiny od Antonia Antipatera a Sto prokletých slov od Sophronia Sisery.
Antonius Antipater o umístění a funkci firmy píše:
„Kde náhrobků stojí řada,
tam najdeš jejich chrám,
tam tvoje lest či zrada
spočine v rukou dam.
Tam, v překrásných Pompeiích,
tvé prosby splní ti,
a pak nejsličnější z nich
předá ti prokletí.“
Dlouho se myslelo, že Antonius Antipater líčí svými verši zážitky z pompejského nevěstince (Lupanare), který byl proslulý, ale my, kouzelníci víme, že líčil Ulici náhrobků (Via dei Sepolcri), kde v blízkosti Tajemného domu (Villa dei Misteri) stával Dům Medúsy (Domus Medusae), v němž měly svou zavedenou firmu tzv. Kněžky Medúsiny. Šlo o společnost neprovdaných žen, kouzelnic a čarodějek, které pracovaly na zakázku a zcela proti tehdejším mravům se živily zcela samy tím, co uměly nejlépe – vytvářet nová kouzla, kletby a jedy/protijedy. Jejich krédem, které měl dům vytesáno i nad vstupními dveřmi a kterým se o pár desetiletí později inspiroval slavný Tacitus, bylo: „SUUM CUIQUE DECUS“ – „každému jeho vlastní čest“, čímž jasně oznamovaly příchozím, že si myjí ruce nad tím, co s jejich výrobkem učiní. Tím také měly učiněno za dost tehdejším zákonům a nemívaly potíže s úřady, protože zkrátka jen plnily přání zákazníků, za přání nesl odpovědnost sám zákazník stejně jako za to, co s kouzlem či utrejchem udělá. V Římě, kde bylo trávení a proklínání staletou tradicí, nebyl problém, aby Kněžky Medúsiny pracovaly takřka oficiálně a bez větších kontrol a omezení. Byly to ženy vzdělané, tedy se zkrátka spíše věcně věnovaly svému a na to, jak s jejich výtvorem naloží ostatní, příliš nehleděly. Do jejich řad přicházely nové adeptky ze všech římských krajů, je však známo, že Kněžek Medúsin nebylo nikdy více než sedm a dostat se mezi ně nebylo snadné, otrokyně na výpomoc si v domě nedržely a majetek si také ohlídaly samy jako „rodina“.
Nejznámější Kněžkou Medúsinou se stala Seraphina Iuturna, která zajišťovala především komunikaci mezi zákazníky a kněžkami, evidovala přání, vybírala poplatky za vytvořenou formuli či jed a vyprovázela návštěvníky. Bylo to moudré, neb prý, jak píše Sophronius Sisero:
„Bylať jak bohyně půvabná,
v očích třpyt hvězdného nebe,
když dala mi slůvka šalebná
a jedy, z nichž v těle zebe.“
Kněžky Medúsiny prosluly hlavně jedy (od Medúsy ostatně odvozovaly svůj „původ“) a odborností ve vytváření proklínacích destiček, kdy posléze instruovaly zákazníka, jakým rituálem a s jakým obětním darem má destičku zakopat k vybranému mrtvému do hrobu. Zde se osvědčilo i umístění Domu Medúsy, sousedila s už zmíněnou Ulicí náhrobků. Nejhorším typem jejich objevovaných kleteb byly asi takové, kdy si prokletý (kletby byly jmenovité či jasně cílené na určitou věc – část těla, vztah k jiné osobě atp., o to větší měly sílu) připadal jako mrtvola, v jejímž hrobě byla destička zakopána. Šlo tedy o práci s opravdu silnou černou magií. Kněžky Medúsiny tak byly zkrátka oficiální kouzelnickou firmou, která reagovala na poptávku veřejnosti.
Sporné už pak zůstávají takové informace, jako že právě jejich nepovedená kouzla rozpoutala ničivé zemětřesení v roce 62 našeho letopočtu a přivodila výbuch Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu. Pravdou však zůstává, že se zničením Pompejí už nikdy nové Kněžky Medúsiny oficiálně nepůsobily na žádném jiném místě.
