Zadání soutěže

Žalozpěvy meluzín vypráví o věcech, které se staly. Hlasy studentů vypráví o věcech, které se dějí. V podkroví plném věšteb se ozývají průběhy věcí, které teprve budou.

Kde jsou ale zkazky o tom, co by mohlo být? Jedině v myslích obyvatel Hogwarts. Jsou mnohdy nevyřčené, jsou to sny, tužby, přání.

Vaším úkolem bude dát svým myšlenkám hmotnou podobu a sepsat je na arch pergamenu o maximální délce 3 A4.

Vaše zadání nechť zní:
„Hogwarts po devatenácti letech“.

Dejte průchod svým idejím, zahoďte otěže své fantazie a předveďte, jak by to tu mohlo po tolika letech vypadat.

Hodnotím především obsáhlost, originalitu a kvalitu textu.

Vypracování

Psal se rok 2029. Irena s Honzou, dva malí sourozenci, byli sami doma a nudili se. Venku pršelo, létaly blesky, a proto nemohli jít za kamarády na hřiště zahrát si svůj oblíbený vznášedlobal. Tupě zírali na knihovnu, kterou rodiče zdědili po babičce. Uměli sice číst, ale kdo by v dnešní době ještě četl. To dělají jen staří podivíni, kteří vůbec nechápou interhologramnet a říkají, že tento úžasný vynález kazí děti. Irena ukázala prstem na několik knížek v pravé části knihovny a oba se usmáli, spíše ušklíbli. Na hřbetech knih již téměř nebylo možné přečíst jejich názvy: Harry Potter a Kámen mudrců, Harry Potter a Tajemná komnata, Harry Potter a vězeň z Azkabanu, Harry Potter a Ohnivý pohár, Harry Potter a Fénixův řád, Harry Potter a princ dvojí krve, Harry Potter a Relikvie smrti. Hned vedle nich ležely ještě dvě další útlé knížky: Famfrpál v průběhu věků a Fantastická zvířata a kde je najít. Oba si vybavovali ty nudné chvíle, kdy se jim z nich snažila maminka předčítat. Ona byla ještě ze staré školy, hodně četla a tyto knihy byly její nejoblíbenější. Začaly vycházet, když jí bylo asi deset let. Často mluvila o tom, jak si představovala, že je… tam ta… Hedvika?
„Ale Honzo,“ přerušila bratra Irena, „Hedvika byla přece taková ta učitelka, co nosila drdol.“
„Určitě ne,“ zívl, „ale to je jedno. Taková ta, co pořád chodila s Potterem, ta jeho kamarádka.“
Maminka říkala, že všechny děti tehdy toužily být čarodějkami a kouzelníky. Některým se to prý i povedlo, Navštěvovaly Školu čar a kouzel v Bradavicích, učily se tam a hrály něco jako vznášedlobal, ale na koštěti.
„To je směšné,“ zakroutila hlavou Irena, „všichni přece vědí, že kouzla neexistují. Paní učitelka říkala, že si je lidi vymýšleli, když neuměli vysvětlit některé věci, které jsou úplně přirozené. A taky, když brali drogy, tak potom viděli věci, které nejsou. My jíme zdravě, proto se nám to nestává. A naši vědci už vysvětlili všechno, tak víme, co je třeba, třeba…“
„Blesk?“ navrhl Honza.
„To věděli už tehdy, ale třeba kulový blesk. A létat na koštěti! I kdyby to šlo, bylo by to nebezpečné. Vznášedla mají airbagy a vůbec.“
„Já vím, já vám. To je nuda. Hele, půjdeme na interhologramnet, jo?“
„Víš, že nesmíme. Máme jenom hodinu denně.“
„Ale oni se nic nedozví. Z práce se vrátí až za tři hodiny, to už budeme zpátky taky. Pojďme…“ zaškemral.
Irena váhala. Nerada porušovala příkazy rodičů, ale dneska byla fakt nuda. Vzala ovladač a stiskla tlačítko.
„Skvěle!“ zajásal Honza a vstoupil mezi světelné paprsky.

Děti se ocitly v rozlehlé hale. Měla mnoho pater tvořených pavlačemi. Do každé z nich ústilo nesčíslně dveří.
„Tak kam půjdeme?“ zeptal se Honza.
„Co někam na vesnici? Ty už dneska nejsou,“ navrhla Irena.
Vstoupili do výtahu, stiskli tlačítko vesnice a za chvíli už vystupovali v dvouset tisícím osmistém druhém patře. Hodili kolem dveří a nevěděli, do kterých vstoupit. Prodírali se houfem dalších lidí. Jak byli malí, dav je zatlačil do malého koutku, kde uviděli staré dveře, kterými už určitě dlouho nikdo nešel. Byl na nich nápis: „Prasinky“.
„To odněkud znám. Chceš tam jít?“ zeptala se Irena, ale Honza už dveře otevřel.
Ocitli se v prázdné, opuštěné vesnici. Domy měly okna s rozbitými skly, všechno bylo špinavé.
„Hm, tak tady moc zábavy nebude,“ prohlásil skepticky Honzík. „Půjdeme pryč. Kudy asi? Podívej, tam je nápis Hlavní menu, tam někde bude východ.“
Sourozenci zatlačili na nápis, ten se otevřel a oni se ocitli ve vysoké a dlouhé místnosti. Před nimi na zemi leželo koště, na kterém byl nápis Kulový blesk. Honzík se zasmál, zvedl ho, obkročmo se na něj posadil a zakřičel: „A teď poletím!“ Odrazil se a… vzlétl. Z druhé strany místnosti proti němu vyletěl nějaký terčík a praštil ho do nosu. Lekl se a spadl na zem.
„Nestalo se ti nic?“ vyjekla Irena, ale Honzík jen udiveně zatřásl hlavou: „Ono to létá!“ Na boční zdi se objevil nápis: „84 Cerridwen Lowra Antares / 83 Nebelbrach Mechacha / 81 Raúl Flick…“ a úplně dole stálo: „1 Honza“. „Aha, už to chápu!“ vykřikl Honza a hned lezl zpátky na koště.
Když si oba zalétali, obrátila se Irena na bratra: „Ty, myslíš, že fakt existovali kouzelníci? Když to koště létá…“ Honza pokrčil rameny: „Pojďme se podívat, co je tu dál.“
Procházeli se vesnicí. Narazili na hernu takové zastaralé hry, která se jmenuje šachy, a potom ještě na nějakou karetní, ale neměli karty. Prošli mnoho dalších budov. Nejvíc se jim líbila ta, nad jejímž vchodem byl nápis Odvážný rychlík. Uvnitř to bylo hodně akční. Přečetli si instrukce: „Poběžíš tmavou chodbou. Cestou se budou zjevovat postavy smrtijedů, kteří na tebe budou sesílat kouzla. Musíš se jim vyhýbat. Také tě nesmí zasáhnout žádné z fantastických zvířat, která tam pobíhají, ani oheň, který plive drak. Kromě uhýbání se můžeš také chránit Zmijozelovým medailónkem, Roweniným diadémem a Helžiným pohárem. Zvířata můžeš odehnat Godrikovým mečem. Máš deset životů, po deseti zásazích jsi prohrál.“ Dlouho se snažili proběhnout celou chodbou, ale po zásazích se ocitali znovu a znovu na začátku. Až se to konečně Ireně podařilo. „Hurá!“ zajásala, když tu uslyšela houkání a na rameni jí přistála stará, opelichaná sova. Na noze měla nějaký předmět a u něj vzkaz. Irena si to vzala, otevřela pergamen a četla: „Gratulujeme. Právě jste získala magíka Kdo uteče, vyhraje.“
„Co to máš?“
„Magíka.“
„A co to je?“ prohlížel si Honza předmět.
„Nevím, má to asi něco s magií.“
Šli dál. Došli k bráně, nad níž byl nápis: „Zakázaný les“. „No, k vesnici les patří,“ řekla Irena a vešli dovnitř. Byl tam chlad, bylo tam šero. Brzy zabloudili. Když se z lesa konečně vymotali, stáli před podivnou budovou. „Azkaban?“ přečetl Honzík a nakoukl dovnitř. Spatřil tam kostru, u které byl nápis: „Veldrin Midgard“. Polekaně odskočil, popadl Irenu za ruku a utíkali pryč. Nevěděli, kam běží. Najednou stáli na městské dlažbě. Cedulka na domě oznamovala: „Příčná ulice“. Procházeli se po obchodech, které byly úplně jiné, než Tesco nebo Kaufland. Takové malé. V každém zbylo v regálech jen trochu zboží. Bylo jasné, že jde hlavně o různé kouzelnické předměty. Netušili, co je to mantichora, jejíž ledvinový kámen našli, pochopili ale, k čemu asi slouží koště Svišťoun. V jednom obchodě ukázal Honza na balíček karet: „Ty jsme asi potřebovali v támté herně. Prý Řachavý Petr. Slyšela jsi o tom někdy?“ Vytáhl karty, jednu z nich obrátil a bum… najednou měl na nose čmouhu. „To jsou blbý fóry,“ prohlásil a šli dál. Náhle před sebou spatřili mohutný hrad. Nad ním se skvěl nápis: „Hogwarts on-line“. Brána byla zavřená. Zatlačili na ni, když vtom se ozvalo „Mňáááu,“ a vyskočila na ně ošklivá stará kočka, div je nepoškrábala. Nevěděli, kudy dovnitř. Před bránou se válely jakési staré, zažloutlé časopisy. Irena si začala v jednom, takovém modrém, číst. „Hele, tady někdo říká, že spousta lidí na hradě má stejné jméno jako heslo. Že bychom to vyzkoušeli? Jakási jména tady jsou. Nějaký John Werewolf to tu píše.“ Honza se postavil k bráně, zabušil na ni a řekl: „John.“ „Jaké máš heslo?“ ozvalo se. „Honza.“ Brána se s hlasitým skřípáním otevřela. Vběhli dovnitř.
Hrad byl zjevně už nějakou dobu neobývaný. Místy připomínal zříceninu. Brouzdali sutinami a náhodně nahlíželi do různých místností.
Nakonec vešli do ohromného sálu, kde hořely svíce. Na stolech ležely různé pergameny a hůlky. Honza jednu uchopil, mávl jí a… „Cos to udělal?“ vykřikla vánoční skřítka. „Skřítko, kde ses tu vzala?“ zeptal se udivený Honza. „Já jsem Irena,“ prohlásil skřítek. „Musíme to tu pročíst, snad zjistíme, jak přestanu být skřítkou.“
Vzali do ruky první, co bylo po ruce. Byl to opět časopis. Začetli se do Úvodníku:
„Vítá Vás nový hradní časopis Jinotaj. Všichni jsme byli po dlouhá léta zvyklí číst Denního věštce. Přinášel nám informace, zábavu i drby. Bohužel, jeho konec byl tragický. Během posledních několika let, od zimy 2014 do léta 2017, mu začali ubývat přispěvatelé. Všichni kouzelníci na hradě se totiž soustředili na sbírání bodů, zvyšování své kvalifikace a hraní famfrpálu…“ „Co je to famfrpál?“ udiveně vzhlédl Honza. „Asi ten jejich vznášedlobal,“ řekla Irena a opět se začetli. „…a nechtělo se jim ztrácet čas psaním článků za mizivou finanční odměnu. Jeho šéfredaktor Filius Orionis se snažil udržet úroveň Denního věštce a začal nakonec všechny články psát sám. Jen občas mu pomohla jeho sestra Mintaka Orionis. Vyučování, famfrpál a Denní věštec ale nakonec vyčerpaly jeho síly a obětavý šéfredaktor skončil v nemocnici u sv. Munga. Deník převzala Evangeline Joyce Wynne, která se ale neuvěřitelně flákala, takže dva měsíce nevyšel žádný článek. Denního věštce se tedy ujal Mocimrk Skrdna, bývalý mrzimorský snaživec roku, a veškerou svou snahu upnul k likvidaci neprosperujícího periodika. Nakonec Denní věštec zcela zanikl. S tím jsem se však odmítla smířit. Já, Slunečnice Nenávistná, jsem se rozhodla, že náš hrad své noviny potřebuje. Obnovuji proto seriózní tiskovinu, kterou kdysi vydával Xenophilius Lovegood. V Jinotaji se dozvíte vše. Víme, kdo vyhraje Školní pohár příští rok. Víme, kdo bude vyloučen ze školy zítra. Víme, kdo bude odvolán z funkce za měsíc. Víme, kdy se objeví škrkny. Víme, která brigáda v Žluté tlapě bude nejvýnosnější. Víme, kdo založil naši školu. Vše vám v alegorické podobě sdělíme. Čtěte Jinotaj!“
„Jé, já už nejsem skřítka!“ vydechla Irena.
„Ty, víš, co mě napadlo? Pamatuješ, jak maminka četla toho Harryho, tam bylo něco o Velké síni. Asi jsme v ní. Tady jedli, pili, slavili, povídali si. A kouzlili.“
„Jo, Honzo, ale s tím jídlem to asi moc slavné nebylo. Koukni, co je tady na talíři. Jenom samé fazolky.“
„Fazolky? Ukaž, ochutnám.“
„Budou zkažené.“
„Třeba ne,“ prohlásil Honza a hned snědl jednu fazolku.
„Kde jsi, Honzo, kam jsi zmizel!“ začala Irena pobíhat po síni, když náhle její bratr nebyl vidět.
Po pár minutách se objevil: „Ty jo, mě nebylo vidět, že jo! A mohl jsem procházet zdí! Byl jsem ve sborovně, byly tam různé vzkazy. Docela zajímavé. Třeba nějaká Tartufa von Tarkin si stěžovala, že nějací studenti vytopili Velkou síň a že by za to měli být potrestáni. Nebo Aliena Wantová tam navrhovala, aby se na škole smělo mluvit jenom anglicky, protože je to jazyk Harryho Pottera. A víš, jak to napsala? Prý: ‚i fink wí co69t speck anglish.‘ Jak tu mohl někdo takový učit!?“
„Asi proto,“ ukázala Irena na článek v Jinotaji:
„Komáři opouští bažinu. Jak všichni víte, když se bažina vysuší, opustí ji komáři. Totéž potkává nyní naši školu. Dlouho se všichni báli, že nastane přetlak absolventů, kteří se budou cpát na profesorská místa, jichž bude nedostatek. Dlouho to tak skutečně vypadalo. Někdy kolem roku 2019 připadalo půl studenta na jednoho profesora. Ministerstvo kouzel k nám dokonce poslalo inspekci, která měla vyšetřit, zda zde náhodou studenty nepůlíme i reálně. Polovina profesorů pak byla nuceně svlečena z fialových hábitů a musela opětovně nastoupit do prvního ročníku. Nyní je však situace jiná. Profesoři školu houfně opouštějí s trapnou záminkou, že nemají koho učit. Přitom na zbylé dva, pana ředitele vlkodlaka Johna Werewolfa a upírku Anseiolu Renine Rawenclav, zbývá celých sedmnáct studentů. Po odchodu ostatních profesorů je však chtějí rodiče ze školy vzít, protože prý mají strach, že Bradavice přestávají být bezpečné. Když jsme se pana ředitele chtěli zeptat, co o celé situaci soudí, vyrážel ze sebe stále dokola jen slabiku „lav“. Já, Slunečnice nenávistná, vás budu o dalším vývoji situace informovat.“
„A podívej se sem,“ ukázal Honza. Na stole ležel leták. Byl černě orámovaný. Nápis na něm říkal: „27. 2. 2023 / Pro nezájem studentů i vyučujících se škola zavírá. John Werewolf / Mezi prvními jsem přišla, poslední odcházím. Ansí“
„Jak to tady asi muselo vypadat, když tu bylo plno kouzelníků a čarodějek?“ povzdechla si Irena.
„Já myslím, že by to tu šlo opravit,“ podíval se na sestru Honza.
Usmáli se na sebe a vyhrnuli si rukávy.

Když se rodiče večer vrátili domů, seděli Irena s Honzou u stolu ve svém pokoji.
„Co to děláte?“ zeptala se překvapeně maminka, když si všimla, že má její dcera v ruce knížku a něco z ní předčítá.
„Čteme si Harryho Pottera, mami,“ odpověděl Honza a dál poslouchal, jak Harry žil v přístěnku pod schody.
Netrvalo to dlouho, jen jeden týden, a nad vstupní branou Hogwarts on-line, která byla čerstvě natřená a celá zářila, se objevil obrovský transparent: „Pozor, právě začíná registrace. Budoucí zaměstnanci a studenti, hlaste se u tajemníka školy Honzy. Ředitelka Irena.“ Nikdo netušil, že znovuotevření této školy signalizuje začátek celosvětového zájmu o retromódu.