Zadání soutěže
Představte si, že na hradě zbyl poslední hrnek kafe. Kdo by ho měl dostat a proč?
Svou úvahu sepište formou povídky.
Vypracování
Skřítek Malwin vběhl do Velké síně a zaskřehotal: „Zásoby kávy jsou v tahu. Zůstal jen poslední hrnek. Objednávek je však daleko více. Abychom byli my skřítkové byli spravedliví, získá ho ten z profesorů, který projde naším hradním bludištěm. Připravili jsme různé nápovědy, musíte se jimi řídit, a pokud to dokážete, dovedou vás k hrnku.“ „Néé,“ vykřikla zoufale Olivie, „proč jen profesoři! Kafe musím mít já, jinak nedokážu odevzdat OVCE!“ Malwin se uklonil a odpověděl: „Slečno Olivie, je mi líto, ale musíte pochopit, že bližší profesor než student. Alespoň pro nás skřítky.“
Ve Velké síni nastal rozruch. Studenti hlasitě protestovali. Vykřikovali hesla jako: „Hanba!“ „Zrušte SPOŽÚS!“ a podobně. Profesoři se sesedli u svého stolu a dali hlavy dohromady. Na vrchol hromady umístili seschlou hlavu od Borgina a Burkese. Náhle se všichni ocitli v Azkabanu, s výjimkou Jane, která hromadu ignorovala a popíjela svůj čtvrtý ranní máslový ležák.
Malwin se vypravil k ní a zašeptal: „Šestnáctka to jistí, tam najdete příští.“ Jane ho odstrčila: „Ještě nemám dopito, ty jsi ale jelito.“ Náhle se před ní objevilo šestnáct jelit, ozvala se rána a Malwin zmizel. Jane koukala na jelita a pak je začala rozhazovat mezi studenty. Nebelbrach prokázal své chytačské schopnosti, všechny ukořistil a dal se do jídla. Andrew na něj ukázal prstem a vykřikl: „Tady je vidíte, všechno chtějí jen pro sebe!“ Mrzimorští studenti se sápali na Nebelbracha, zatímco nebelvírští, havraspárští a zmijozelští ho bránili svými těly. Magrápa sprostě nadávala a snažila se uzmout alespoň jednu jitrnici, jenže to nešlo, protože jí chybělo tělo. Phosgen se hlasitě smál a vše sledoval zpovzdálí.
Jane během toho mumraje dopila svůj čtvrtý ranní máslový ležák a náhle se jí rozsvítilo. Zmateně koukala na lampu, jejíž paprsek směřoval k učebně v Severní věži. Pak jí došlo, že šestnáctka v tarotech znamená věž. Moc se jí nechtělo vstávat ze židle, přece jen bylo teprve deset hodin, ale pak si řekla, že jí drobná procházka neuškodí. Vypravila se do učebny, ale bylo zamčeno. Rozběhla se, vyrazila dveře a zjistila, že se jí nad hlavou nachází slunce. Vzpomněla si na starého spolužáka, který se jmenoval Horacio de Sunlock. Uvědomila si, že se právě nachází v mrazáku a vypravila se tam. Bouchala na dveře, ale skrz skleněné okno uviděla jen tučňáka, který na ni vyplazoval jazyk. Jde o další indicii? Přemýšlela, kde by na hradě mohla nalézt jazyk.
Určitě půjde o některou učebnu cizích jazyků! Začala je obcházet, ale brzy si uvědomila, že tohle k ničemu nepovede. I když porozuměla značnému množství toho, co viděla napsané na tabulích, nikde nezaznamenala slovo, které by připomínalo kávu. Mávla nad tím rukou, odebrala se do svého kabinetu a začala opravovat úkoly.
Mezitím nabralo slovo kafastrofa zcela nový rozměr. Bez dohledu profesorů studenti zvlčili. Běhali po hradních pozemcích jak Oscar Pistorius, vyvraceli sochy, házeli po sobě ve Velké síni jídlem, kvidyč hráli s kopacím míčem. Všude bylo plno vzruchu, smradu, hluku. Duchové se schovávali ve sklepení, neboť kdekoli jinde povlávali ve vírech způsobených utíkajícími studenty. Skřítkové již týden nespali, protože měli neustále co uklízet. Hradní hodiny začaly jít pozpátku, aby daly najevo, co si o tom všem myslí. Uršula se dala do uklízení umývárny s výkřikem, že se na ten binec už nemůže dívat.
Bylo jasné, že se něco musí stát. Konala se schůze OSS (Odborový svaz skřítků). Po čtyřech dnech soustavného chválení poměrů na hradě a kritiky skřítčí práce vystoupil stařičký Ridnarmin. Tři hodiny se pokoušel vystoupat na stůl, který sloužil jako řečniště. Nakonec s povzdechem: „Bez kafe to nejde,“ zůstal stát na zemi. Všichni pozorně poslouchali. Po dvou hodinách promluvil: „Pracujeme špatně. Došla káva. Malwin způsobil paniku. Ať to napraví.“ Všichni začali Ridnarminovi provolávat slávu. Zatímco usnul pod stolem, Malwin zapištěl: „Jdu za paní profesorkou Vamos, my to sami bez ní nezvládneme!“ Ridnarmin se ohnal rukou, zašeptal cosi o komárech a spal dál.
Jane mezitím doopravovala a nudila se. Studenti nové situace využili k tomu, že přestali odevzdávat úkoly. Popadla proto odrážečskou pálku a vypravila se trénovat kvidyč. Náhle se před ní zjevil Malwin: „Paní profesorko, paní profesorko, s tím něco musíme udělat! Profesoři jsou v Azkabanu!“ „Však je pustí,“ procedila mezi zuby a praštila Malwina pálkou. „Dobrá trefa. Ale než je pustí, musí být ten hrnek odhalen, jinak kvůli němu opět všichni ztratí hlavu a víte, jak to dopadlo posledně.“ „Tehdy snad měli hlavu navíc, ne?“ „Neřešme detaily.“ „Tak mi řekni, kde ta hlava, teda káva, je. Však to víš.“ Skřítek se začal ošívat. Když si oblečení konečně spravil, zašeptal: „Vím, už jsem vše zařídil tak, abyste ji rychle našla. Zrušil jsem všechny hádanky, jen tu poslední ještě, prosím, zvládněte.“ „Já už si ji nepamatuji.“
Malwin začal ukazovat směrem nahoru. Vzpomněla si na Slunce. A na Horacia. Že by se s ním unáhlila? Možná mělo jít skutečně o Slunce. To je číslo devatenáct. Ale co s tím?
Naposledy praštila skřítka do hlavy a vypravila se do hradu. Kabinet číslo devatenáct má Nicholas McElen. Že by bylo kafe v něm? Vypadalo to pravděpodobně. Nakonec slunce by mohlo patřit k mrzimorskému řediteli. A černá je káva, kvidyč, to je hra. Vše ukazovalo, že jde správným směrem. Vrazila do kabinetu a zmocnily se jí mrákoty.
Vzbudila se ve Velké síni. Studenti spořádaně seděli za stoly, profesoři jim kontrolovali ruce, zda je mají čistě umyté. Nevěřícně koukala kolem sebe. „Co se stalo?“ zeptala se Matthewa, který ji zjevně právě vzkřísil. „Všechno je v pořádku, z Azkabanu nás pustili a obnovili jsme pořádek. Kafe se našlo, bylo ukryté v devatenácté místnosti, v Laboratoři. Pořád se tam ohřívalo. Rozhodli jsme, že po zásluze patří tobě.“ „A proč mně?“ „Vyměnili jsme všechny tvé zásoby máslového ležáku za novou dodávku kávy.“
Jane vstala, uchopila hrníček, jejž jí zdravotník podal, a slavnostně ho donesla Olivii, jejíž OVCE tím byly zachráněny. Pak odkráčela ven a od té doby nebyla viděna. Proslýchá se, že poslední slova, která pronesla, zněla: „Pro dobrotu na žebrotu.“
