Zadání domácího úkolu

Prohlídka Nurmengardu ve vás jistě zanechala spoustu dojmů. Máte tedy dvě možnosti: 

Vypracování

Pěkný den

Rozhodla jsem se pro druhou možnost, tedy pro psaní příběhu.

 

Profesorka ještě rychle vysvětlovala několik drobností, než sme se všichni dotkli přenášedla a to nás přeneslo o několik set kilometrů dál. Příjemná učebna zmizela, místo toho nás všechny pohltil nepříjemný studený vítr. Zatímco ostatní s choulili do svých kabátů, já jsem se rozhlížela kolem. Studený vítr mi začínal vadit, lézt na nervy, ale z nějakého divnějšího důvodu...

"Vězeň 338, nechápu, že tě neposlali rovnou do Azkabanu," utrhl se jeden strážce na chudáka v poutech.
"To víš, to ti odporní zbohatlíci, myslí si, že můžou vše," ušklíb se druhý strážce a kopl do vězně, "hejbni kostrou!" Jak do vězně strčil, ten neudržel balanc a spadl na tvrdé kameny.
"Zvedej se!" okřikl ho a vězeň s námahou vstal. Zůstal po něm jen krvavý flek na jednom z kamenů...

"Tak, tady půjdeme jen několik metrů, než dojdeme k bariéře," uslyšela jsem hlas profesorky, který mě vytrhl ze snění. Nebo to bylo něco více?
Prošla jsem kolem místa, to místo jsem poznala. Před chvílí jsem ho viděla, i ty kameny byly až neuvěřitelně přesně poskládány. Na tomhle byl ten flek. Zadívala jsem se na kámen, který na sobě měl tmavou skvrnu. Polil mě hnusný chlad.

Rychlým krokem jsme došli až k bariéře, po níž jsme uviděli ono vězení. Kolem jsem jen ucítila závan nějakého větru...

"Tak mazej," utrhl se strážce a strčil vězně až za bariéru. Ten zaúpěl, když viděl jeho nový domov.
"Musíte mi věřit, jsem nevinný, pusťte mě zpátky!"
"Haha, to nám tu říká každej. Drž hubu a buď rád, že jsi jen tady a ne v Azkabanu. Jo, tam by to pro tebe bylo mnohem lepší. Jeden polibek a konečná. Ale troska se z tebe stane i tady!"

Vězeň neochotně putoval spolu se strážci až k bráně. Ti zaklepali.
"Ano?" ozval se hlas, který snad nevycházel odnikud.
"Vedem vězně!"

Na to se otevřely těžké dveře a strážci i s vězněm vstoupili dovnitř...

Opět jsem sebou trhla, jak jsem se dostávala zpět do reality. Přemýšlela jsem, zda je to způsobeno tím, že jsem téměř nespala, nebo něčím záhadným na tomto místě. Promnula jsem si unavené oči a koukala na tu hnusnou budovu. Vstoupili jsme dovnitř a dostali svého průvodce, nebo spíš průvodkyni, která na nás nasadila sladký úsměv, takový, který na vás zkouší všichni.

"Vítejte v hale, kde docházelo k příjmu vězňů..."

"Tak se nachystá 338... Číslo 338, kde je?"
"Zde," ozval se slabý hlas, prosím, potřebuji mluvit s nadřízeným. Lori je... Lori je v nebezpečí!"
"338, tady máte potřebné věci, průkaz - tím se budete všude prokazovat, v knihovně, v jídelně. Odteď jste jen 338, stejně jako ostatní vězni. Zde máte i brožurku s pravidly, vězte, že jakékoliv porušení pravidel je velmi přísně trestáno. Vítejte na palubě, 338, a hodně štěstí!" mechanický hlas postarší dámy papouškoval to, co měl už tolik let naučené. Vězeň si přebral své věci.
"Prosím, můžu mluvit-"
"338, prosím pokračujte dále."
"Ale já opravdu musím-"
"Zažádejte si o povolenku , teď už prosím pokračujte, nebo budu muset použít trest."

Vězeň s úšklibkem postoupil dál. Vydal se do temné chladivé chodby...

"A pokud postoupíme dále, můžeme si všimnout chodeb, které směřují k různým celám. Dříve to tu bylo mnohem plnější, dokonce zde probíhaly i nejrůznější programy pro vězně, tedy aspoň pro ty, kteří nespáchali tak závažné činy, aby byli na samotce."

Koukám jsem kolem. Černé chladné kameny, tma, nikde náznak života. Působí to tak skličujícím opuštěným dojmem. Přejela jsem rukou po drsné stěně, když mě ovanul další závan minulosti...

"Už jsem ti několikrát říkal, ať mi říkáš jen 156. Víš jaký by byl problém, kdyby se dozvěděli, že jsem prozradil své jméno?"
"Si jediná, která mi můžeš pomoct!"
"Jsem číslo!"
"Pustí tě, budeš volná. Musíš zachránit Lori."
"Jsem jen číslo..."
"Jsi víc než to. Oni se tváří, jak nám chtějí pomoci, ale dělají z nás jen odpadky. Jen stroje, které fungují tak, jak oni potřebují. Prosím, Kailo..."

Škubnu hlavou zrovna, když průvodkyně přestane mluvit a dá nám pokyn k rozchodu. Ihned jsem se vrhla ke knihovně, kde se ti dva scházeli. Co vůbec měli za lubem? Jdu tam a doufám, že se dozvím další část příběhu tohoto vězení.

Knihovna je hrozně maličká. Jen pár poliček se zašlými knihami. Jde vidět, že už je nikdo dlouhá léta nečetl. Přejedu prsty po hřbetu jedné z knih...

"Hlášení, hlášení!" ticho protrhne pisklavý odporný hlas. "Dáváme na vědomí, že vězeň 156 byl převezen do Azkabanu za výrazné porušení pravidel. Žádáme ostatní vězně, aby dodržovali řád!"

Vězeň 338 jen popadal dech. Nemohl tomu uvěřit. Proto dnes nepřišla. Co se stalo? Zaslech je někdo, když jí říkal jménem? To ne, to by věděl o celém plánu, to by byla Lori ještě ve větším nebezpečí.

"338?" do knihovny nakoukne hlava jednoho z dalších vězňů.
"Ano?"
"Máš se dostavit do kanceláře."
"Díky, 105, nevíš co chtěj?"
"Asi se zeptat na případ 156? Třeba provedla něco, o čem bys mohl vědět? Být tebou, si dám pozor!"

338 se zadívala na 105. Věděl, že někomu jako je 105 se věřit nedá. Ten by prodal i duši nejlepšího kamaráda za jednu mandarinku. Třeba to byl on...
"TY!! To, že odvedli 156! Za to můžeš ty!"
"Haha... Hahaha," začal se smát vězeň 105, "I kdyby... I kdybych vás slyšel v knihovně, nic proti tomu nemůžeš. Ale slyšel jsem, že v Azkabanu mají vedle 156 ještě volné místo, třeba tě pošlou za ní... A Lori zemřela. Slyšel jsem to, jak se o tom bavili-"
"Ty svině!" 338 se vrhla ne 105 a povalila ho na zem, "Jak si jen mohl!!!"
Místností se rozezněly sirény, všude se zavalil hustý dým, přes který nebylo vidět...

Ach bože, co se to stalo? Pomyslím si a nemůžu se ani nadechnout. Ta knihovna je až moc děsivá. Odběhnu vedle, proběhnu kolem maličké koupelničky, až se dostanu k cele. Cela přístupná i pro návštěvníky, protože zde už nikdo není ubytován. Vedle jsou štítky všech vězňů, kteří se zde kdy vyskytovali. Hledám číslo, až ho konečně najdu. Zašlá 338. Až úplně naspod, je tedy jasné, že byl posledním obyvatelem této cely. Když po ní přejedu rukou, zabolí mě u srdce.

338 se krčí v koutě. Zbitý vězeň, sotva popadá dech. Věděl, že prohrál, že ho už tu nechávají jenom umírat. Z očí mu stékaly slzy, nesnášel se za to, že zničil tolik životů. Přál si vrátit čas, aby mohl on sám sebe zabít, aby nikdo netrpěl. Vzal do ruky kámen a škrábal s ním do zdi...

Pomalu jsem došla až ke zdi v cele. Tam dole na kameni jsem si přečetla vzkaz. Vzkaz, který tu zanechal vězeň beze jména, vězeň, který zde pobýval jen jako číslo.
"I tobě bylo odpuštěno," zamumlám si potichu a vydám se k odchodu.
"Díky za vyslechnutí," uslyším hlas, i když nevím, zda je jen v mé hlavě, nebo je to jen minulost 338...