Zadání domácího úkolu
Vypracování
Dobrý den pane profesore,
posílám závěrečnou esej a přikládám obrázky. Do kabinetu do sekce Výuka-moje třídy jsem Vám zanesl požadované ingredience.
Esej:
Venku se stmívalo. Alf Wolfmoon seděl pohodlně v křesle v kolejní místnosti a stejně jako několik večerů předtím si znovu pečlivě si četl zadání závěrečné práce. Mihotavé plameny z krbu stínovaly na pergamenu různé obrazce, ale Alf jim nevěnoval pozornost. „Přinést úponek ďáblova osidla“ uvažoval nahlas a při vzpomínce na poslední návštěvu sklepa se mu orosilo čelo a po zádech mu přejel mráz. A k tomu ještě nějaký rarachův dráp či co? Co to vůbec je? Alf se opřel a přemýšlel. Kde sežene úponek ďáblova osidla věděl, nevěděl však jak to udělá. A co ho trápilo ještě víc, byl onen rarachův dráp. Absolutně netušil co to je, ale díky názvu si přílišné iluze nedělal. Určitě to nebude obyčejná bylinka, kterou by utrhnul někde v klidu na louce. Chvíli pozoroval plameny a snažil se uspořádat si myšlenky. Nakonec se rozhodl, že začne úponkem ďáblova osidla. U toho aspoň ví, kde ho hledat a co od něj může čekat. A taky už si vyzkoušel jak s ním bojovat. Musí, ale přijít na to jak se do sklepa dostat bez doprovodu a čím úponek z osidla odřízne.
S hlavou plnou myšlenek vyšel bezcílně z kolejní místnosti a jen tak bloumal po chodbách hradu. Vůbec si nevšiml kolejního ducha, který jej od stropu chvíli pozoroval. Zastavil se až na konci chodby ve druhém poschodí. Chvíli se rozhlížel, aby zjistil kde vlastně je. Pak jeho pohled stanul na starém brnění stojícím ve výklenku na konci chodby. Ruční pancíře brnění byly před tělem spjaty a opíraly se o meč. To je ono, meč! Jediným máchnutím by se dal úponek odseknout a pak rychle pryč. Alf se opatrně rozhlédl, jen aby ho neviděla paní Norisová. Všude bylo ale ticho, nikde nikdo. Alf opatrně sundal ruční pancíře brnění z meče a nechal je volně viset. Potom uchopil meč a co nejtišeji jej vytáhnul z podstavce a schoval ho pod plášť. Bez otálení pak utíkal zpět do kolejní místnosti.
Alf si oddychl, když se nepozorovaně dostal do svého pokoje. Opatrně vyndal zpod hábitu meč a prohlížel si ho. Meč byl celkem krátký, měřil něco málo přes metr, byl však bytelný a dobře se držel. Alf s ním několikrát máchl do prostoru a byl spokojen. Půl problému vyřešeno. Najednou si ale uvědomil, že se ještě musí dostat do sklepení, a musí to být ještě dnes večer, než si někdo všimne chybějícího meče. Čas ho neúprosně tlačil. Nakonec se vydal směrem ke sklepení bez jasné představy jak to vlastně udělá.
Venku již byla téměř tma a chodby hradu osvětlovaly plameny pochodní. Alf stál ve stínu výklenku před dveřmi do sklepení. Kouzla jako Alhomora byla zcela neúčinná a Alf byl zcela bezradný. V tom se ze sklepení ozval výbuch. Po chvíli bylo slyšet kroky a nadávky. Dveře do sklepení se rozletěli a ze sklepení vyšel student s ožehlou tváří a vlasy a s nadávkami na rtech odcházel pryč. Dveře do sklepení se pomalu začali zavírat. Alf už na nic nečekal, náhoda mu dala šanci, o jaké se mu nesnilo. Tiše proklouzl zavírajícími se dveřmi do sklepení. Těžké dveře se za ním zavřely.
Cestu k ďáblovu osidlu našel celkem rychle. Sice se dvakrát musel vracet, ale díky návštěvě sklepení s panem profesorem věděl kam má jít. Na cestu si svítil párátkem pomocí kouzla
Lumos. Zdárně došel až ke dveřím, kde nedávno stál s panem profesorem a za kterými bylo ďáblovo osidlo. Alf se několikrát zhluboka nadechl a pak pomocí kouzla Alhomora otevřel dveře do vlhké a zatuchlé místnosti. Opatrně vstoupil dovnitř a pořádně si posvítil kouzlem Lumos maxima. Ve studeném svitu párátka uviděl ďáblovo osidlo. Udělal pár kroků vpřed a v pravé ruce si nachystal meč. Chvíli se nic nedělo, pak ale uviděl, jak se po zemi od osidla plazí první úponek. Alf počkal, až se mu úponek nadvakrát omotal kolem jeho lýtka a pak ťal připraveným mečem. Zbylá část úponku se cukavě začala stahovat zpět, ale k Alfovi vyrazil snad tucet dalších úponků. Rozhodně nebyl čas nazbyt. *Flagrate* zakřičel a máchl párátkem. Ohnivé jazyky křižovaly místnost a cíleně se zakousávaly do úponů ďáblova osidla, které se jim snažili uhýbat a při tom se stahovaly zpět k hlavnímu kmeni. Alf na nic nečekal, sebral useknutý kus úponku ďáblova osidla a utíkal z místnosti pryč. Zastavil se až u hlavních dveří ze sklepení. K jeho údivu zevnitř byly dveře opatřeny klikou a šly otevřít. Alf opatrně nakoukl do chodby za dveřmi a když se ujistil, že je všude klid, opatrně se kradl do Nebelvírských kolejních místností.
Ulevilo se mu až v bezpečí pokoje. Čerstvý úponek pro jistotu zavřel s trochou vody do sklenice od okurek a schoval ji pod postel. Unavený předešlými událostmi se pak svalil na postel a šťastný, že ďáblovo osidlo má zdárně za sebou usnul.
Druhý den po vyučování se Alf, pro mnohé zcela nečekaně, objevil v knihovně, místo na famfrpálovém hřišti. Z regálů si půjčil několik knih a pak se ponořil do jejich čtení. Hledal zmínku o rarachově drápu. Postupně ubíral z hromady knih vpravo a přesunoval je vlevo. Před večeří byly vlevo už všechny knihy, ale Alf nebyl o nic moudřejší. Prošel knihu o kouzelných tvorech, bezvýsledně. V lektvarech také neuspěl, o bylinkách nemluvě. U večeře ani nevnímal co jí. „Seš nějak smutnej“ oslovila ho spolužačka Astrid. Alf se na ni rozmrzele podíval, vůbec neměl náladu na rozhovor, ale když viděl, jak se na něj usmívá, pokynul jí, aby si přisedla. U večeře pak spolu s Astrid probral, co jej trápí. Astrid usrkávala čaj a mezi řečí najednou povídá „A zkoušel jsi v knihovně kouknout do evidenčních listů tvorů v zapovězeném lese?“ Alf se zakuckal „Cože, evidenční list ze zapovězeného lesa??? To existuje?. Jasně, náhodou jsem na něj narazila, když jsem hledala informace, jaké tvory potkáme v zapovězeném lese. Před výpravou do lesa, víš. Chtěla jsem vědět, co nás tam může potkat.“ odvětila Astrid bezelstně. Alf na ni koukal jako na zjevení. Ani nedojedl večeři, spěšně poděkoval Astrid a rozběhl se do knihovny.
V příslušném oddělení knihovny po chvíli opravdu našel Evidenční listy tvorů v zapovězeném lese. Abecední seznam se jmény tvorů doplňovaly základní informace s uvedením rizik při setkání. Alf netrpělivě hledal ve jmenném seznamu, ale rarachův dráp nenašel. Je tady jen rarach dikobrazí, poklepal prstem na jméno v seznamu, ale dráp nikde. Už chtěl listy zklamaně vrátit do regálu, ale nakonec mu to nedalo a ještě jednou nalistoval raracha dikobrazího. Pomalu pozorně četl až narazil na pasáž:
....... jedná se o poměrně vzácného skřeta velikosti jehněte, který žije v hlubokých lesích. Barevně je velice dobře přizpůsoben svému okolí. Typické jsou pro něj dlouhé šípovité ostny, které mu rostou na zádech, čímž připomíná ježka, či spíše dikobraza. Tento skřet se dokáže stejně jako ježek v případě nebezpečí stočit do klubíčka a čelit tak nepřátelům. Navíc však dokáže své ostny vystřelovat jako dikobraz. Místo zasažené ostnem začne okamžitě pálit jako v ohni a díky malým protiháčkům nejde osten jen tak z rány vyjmout. Každý pohyb navozuje pocit jako by člověka drásal nějaký dráp, proto se ostnům Raracha dikobrazího říká rarachův dráp…….
Alf nevěřil vlastním očím. Zlatá Astrid, pomyslel si. Jak zjistil z dalších řádků:
strouhaný osten byl v minulosti cennou ingrediencí do různých lektvarů…. současnosti žije v zapovězeném lese nepočetná kolonie rarachů dikobrazích.
V přiložené mapě pak bylo dokonce vyznačeno i místo, kde se s nimi v lese dá potkat. Alf si evidenční listy vypůjčil na pokoj, kde pečlivě studoval vše, co se Raracha dikobrazího týkalo. Zjistil tak, že bezpečná vzdálenost je minimálně 2 metry. Rarachové jsou celkem plaší, ale dokáží být i agresivní, když se cítí ohroženi. Naopak se, stejně jako ďáblovo osidlo, bojí teplého intenzivního světla. Proto jsou to také noční tvorové. Mají dobrý čich ale špatný zrak. Alf si před vrácením listů do knihovny udělal nezbytné poznámky.
Následující dny se ve volných chvílích věnoval přípravě plánu, jak získat rarachův dráp. Rozhodl se, že do lesa vyrazí v sobotu po večeři. Na výpravu si opatřil tašku přes rameno ošetřenou kouzlem, takže se do ní i při malých rozměrech vešlo vše potřebné. Měl tak po ruce lucernu, koště, rukavice, kožené tubusy na rarachovy drápy, lékárničku, provaz, rachejtle a pár dalších drobností.
V sobotu po večeři se nepozorovaně vytratil z hradu a oklikou došel až na kraj zapovězeného lesa. S lucernou a mapou vstoupil do porostu. Zprvu široká cesta se postupně zužovala, až se vytratila úplně. Světlo lucerny ukazovalo tu a tam nějakou mýtinu, jinak byla skoro pořád tma. Díky kouzlu, však Alf věděl kam jít, na mapě se zobrazoval světlý pulzující bod, který ukazoval jeho polohu. S očarováním mapy mu pomohli žáci z rozšiřujícího studia, kteří také uzavírali sázky, jestli se vrátí živý a v jakém stavu. U skal s jeskyní se před křovím zničehonic srazil z rozzuřeným kentaurem, který okamžitě napřáhl ruku s kopím a mířil na Alfa. Alf mávl hůlkou *Expeliarmus* zakřičel odzbrojovací kouzlo a sledoval, jak vyrazilo kopí kentaurovi z ruky. Kentaur se se ihned začal vzpínat na zadních a snažil se Alfa rošlapat. Alf reagoval bleskurychle *Filipendo* zakřičel. Kouzlo kentaura odhodilo a pár metrů, ale to ho ještě víc rozzuřilo. Nicméně Alf získal trochu času a potřebný prostor. *Petrificus totalus* vykřikl kouzlo úplného svázání a kentaur se svalil do trávy, kde se snažil vzpínat. „Mdloby na tebe“ omráčil ho Alf. Byl si jistý, že kentaurovi nijak neublížil, kouzla bez následků vyprchají. Ale potkat se s ním znovu, to už nechtěl. Urychleně se vydal na cestu, ale šel přece jen o něco obezřetněji, o další překvapení nestál. Když konečně došel na malou mýtinu, za kterou začínal kopec, hustě porostlý lesem vyšel na obloze měsíc a studeným světlem osvítil okolí. Tady mají raraši dikobrazí svoje nory. Alf schoval lucernu a obešel mýtinu, aby se v měsíčním svitu neprozradil, přitom hledal místo, které by bylo proti větru. Nakonec našel křoví, které umožňovalo výhled na mýtinu. Vplížil se do křoví a vyčkával. Po chvíli uviděl na mýtině několik siluet, které nemohli patřit nikomu jinému než rarachům dikobrazím. Jeden z nich se pomalu přibližoval až se přiblížil asi tak na metr od křoví, kde ležel Alf a začal najednou něco větřit. Alf už na nic nečekal. *Imobilius* zakřičel a zmrazovacím kouzlem raracha dikobrazího zcela paralyzoval. Rarach však stihnul vydat nepříjemný skřek, který okamžitě přilákal ostatní rarachy. Ti se vydali svému druhovi na pomoc. Ale Alf byl ale připraven. *Flagrate* zakřičel a máchl hůlkou, ohnivé jazyky okamžitě zahnaly rarachy zpět do lesa. Alf pro jistotu vytáhl z tašky ještě pár rachejtlí, které zapálil a hodil směrem k lesu. Jejich postupné exploze a světelné efekty držely rarachy alespoň dočasně v bezpečné vzdálenosti. Alf využil příležitosti a nikým nerušen se sehnul paralyzovanému rarachovi. Nasadil si rukavice a vytrhl mu několik ostnů, které opatrně zabalil do kožených tubusů. Potom vytáhl z tašky koště, doběhl do středu mýtiny, nasedl na koště a prudce vzlétl vzhůru. Ve chvíli kdy se odlepil od země, zmizel z jeho mapy bod, určující jeho polohu. Kouzlo fungovalo jen na zemi, ale to už mu nevadilo. Nad korunami stromů byl již v bezpečí a v dálce mu jako maják ukazovala cestu světla v oknech hradu.
Po návratu na hrad, schoval Alf tubusy s ostny pod postel vedle sklenice s ďáblovým osidlem. Z hloubi duše si vydechl. Potom v truhlici vyštrachal balíček Bertikových fazolek a pár žabek. Vše zabalil do sáčku a k tomu přiložil pergamen s poděkováním. Balíček pak sovou poslal Astrid, jako dík, za to, že našel a získal Rarachův dráp.
Následující den odevzdal požadované čerstvé věci do kabinetu pana profesora a pak vyrazil na oběd, na který se mimořádně těšil.
S pozdravem Alf Wolfmoon
