Zadání domácího úkolu

Napište mi povídku, příběh, vypravování - říkejte si tomu jak chcete. Podmínkou je, abyste v ní vystupovali vy osobně, nějaký testrál a tajemný kouzelný strom stojící uprostřed Zapovězeného lesa přímo pod Dračím útesem.  Rozsah v rozmezí 10 - 40 palců před uložením. Fantazii se meze nekladou, snažte se, času máte víc než dost...

Vypracování

Převalila jsem se na druhý bok. Utahaná, polomrtvá jsem chtěla spát ještě nějakou tu hodinku, ale slunce už nemilosrdně lezlo do oken. Zákeřňák hnusnej! Přikryla jsem aspoň hlavu polštářem, aby světla nebylo tolik.

"Slyšela jsi tu pověst o tom stromu?"
"Jakou?" slyšela jsem dvojici nebelvírských studentek, které prošly kolem.
"Prý existuje strom, který má svou moc. Vyhladí všechny vrásky a -"

Vyhladí vrásky?! Zavrtěla jsem se v posteli a přemýšlela jsem nad tím, zda jsem vůbec dobře slyšela. To je něco, co bych potřebovala, možná bych se mohla konečně opět zařadit mezi ty mladé studenty a nepřipadala bych si tak moc divně.

"Jo, je někde uprostřed lesa, údajně pod Dračím útesem..." slyšela jsem ještě poslední informaci, kterou jsem potřebovala. Vyskočila jsem z postele jako kdyby mě do zadku vosa píchla a hodila na sebe oblečení. Do batůžku jsem si vzala nádoby s vodou, to kdybych potřebovala ulomit nějaké větvičky, tak aby mi cestou neuschly. Myslím, že jich budu potřebovat velké množství.

Plížila jsem se a úplně jsem cítila to napětí.
"Kate?" ozvalo se za mnou a já nadskočila. V batůžku mi zarachotily všechny nádoby.
"Co to bylo?" zeptal se někdo a já se otočila. Stál tam Inkar.
"Co tu děláš?" podívala jsem se na něho a viděla, že má něco za lubem. Jako vždy.
"To jsem se chtěl zeptat já tebe, takhle ráno, famfrpál ještě ani nezačal."
"Jdu do lesa," řekla jsem a podupla si nožičkou. 
"Teď? V tuto dobu?" povytáhl obočí. 
"Jo. Potřebuji tam... Pro úkol!"
"Odkdy ty děláš tak pečlivě úkoly? Že bys kvůli nim vstávala? Co to máš v tom batohu?"
"Nádoby, no co, je to do testrálů, k Bete musím dělat úkoly pečlivějc. Abych nevypadala, že to flákám."
"A co je to za úkol?" zeptal se a já zaváhala.
"Ehm.. No.. Máme pozorovat testrály, jak se chovají," plácla jsem první věc, co mě napadla.
"To jako vážně? Therka nic o pozorování neříkala, a to už má úkoly hotové. Co to máš v tom batohu?" zopakoval svou otázku.
"Já si chci jen šplhnout. Nádoby," koukla jsem na oblohu. S takovou se k tomu stromu nedostanu ani do večera.
"A na co je potřebuješ?" vyzvídal dál.
"Hm, to jsou nádoby s vodou a tak nějak. Už musím jít, nebo mi testrálové někam uletí a pak bych je musela všude nahánět," křikla jsem ještě za sebe a utíkala dál. Uf, tak to by bylo, zbavila jsem se jedné zvědavé hlavy.

"Aha, to je zajímavý," ozvalo se těsně vedle mě a já znovu nadskočila.
"Co tu furt děláš?" zeptala jsem se Inkara.
"Já chci jít taky pozorovat testrály. Navíc jsem už past na schody nastražil, haha, to bude sranda až někdo vyjde ven a sjede to po zadku," smál se vlastní nástraze. Typickej červenej.

"Ale ty mi je vylekáš, na tebe nejsou zvyklí," namítla jsem, ale mu to bylo jedno. Plížil se za mnou jak stín. Tak jsem šla hlouběji a hlouběji do lesa, s tím, že si ze stromu jen utrhnu pár větviček a použiji je až pak.
"Nevíš kde je Dračí skála?" zeptala jsem se ho, když už ho tu mám, tak ať pomáhá.
"Dračí skála?" ve tváři se mu mihl úšklebek.
"Jo, když najdeme testrály, tak nás tam dovedou... Určitě."
"Nemyslíš Dračí útes?" zeptal se.
"No, tak Dračí útes, to máš fuk," řekla jsem a rozhlížela se kolem. Tady měl být palouček, kde by mohl být i nějaký testrál, ale žádného jsem neviděla.

"Jo, to vím, to je jen kousek, na to testrála ani nepotřebujeme," houkl na mě a už se vydával nějakým směrem. Zrovna, když z druhé strany připochodoval testrál.
"Ale tak, bude to lepší tam letět, ne?" zkusila jsem nadhodit otázku, ale bylo to jako mluvit do větru. Bezva.

Po několika úmorných hodinách, kdy jsem už sotva pletla nohama se zdálo, že Inkar konečně zastavil. Kde se v něm vzalo tolik škodolibosti týrat nebohé staré nebelvírské studentky?

"Jo, tady to je. Temné údolí a v něm Dračí útes," ukázal do té nejtmavší části lesa, která byla skrz na skrz prorostlá pichlavými smrčky. Haha.
"Jako vážně?" zeptala jsem se s povytáhlým obočím.
"Na beton," odpověděl a šel vpřed. Ach né.

Táhla jsem se za ním a brečela pokaždé, kdy se mi větvička bolestivě zaryla do kůže. Hnusné smrčky. Kdo to vymyslel, aby vůbec rostly tady a tak hustě?

"Máš s sebou hojivou mast?" otočil se na mě a já jen zavrtěla hlavou. Nohy mi natékaly do obřích rozměrů a viděla jsem, že ho trápí stejný problém. 
"Já zapomněl, že tohle jsou dračí smrčky, no, tak to asi bude trochu víc bolet."
"Dračí smrčky?" zeptala jsem se se slzami v očích. Bolest se už nedala vydržet.
"Jo, ale tady už to končí," vyšel z hustého porostu a každou nohu měl větší než on sám. Já přímo z porostu vypadla a těžce oddychovala. Za tohle někoho zabiju. Jen co mi nohy odpuchnout.

"Neboj, za pár hodin je budeš mít v pořádku. Pojď, musíme jít dál," zvedal mě ze země a já brečela.
"Ne, nikam nejdu," škubala jsem sebou.
"Už je to jen kousek, vidíš támhle tu skálu? To je Dračí útes," ukázal na kus šedivé skály, trčící z temnoty lesa. Ještě lepší. Bolestivě jsem šla k Dračímu útesu. Konečně jsem k němu došli, a uviděla jsem zakrslý stromeček obrostlý nějakými šlahounami.

"Hlídej," položila jsem mu batoh k nohám a s nádobou a nůžkami jsem se vydala do temnoty pod útesem.
"Co tam deš dělat?" zeptal se mě zděšeně.
"Jen si tu utrhnu pár tady těch šlahounů," křikla jsem ještě na něho, než mě něco podkoplo mé obří nohy. Náraz jsem nečekala a překulila se dozadu. Nůžky vylétly neznámo kam. Všude jsem cítila neskutečný tlak a nemohla se ani nadechnout. Asi se mi už kůže vytahuje a je to ten účinek stromu!
"Heeej, ono to funguje, to je opravdu proti vráskám!" křičela jsem nadšeně, i když velmi ztěžka.
"Lumos solem!" slyšela jsem Inka, jak křičí kouzla. Já se mezitím smála a smála a smála...

Probudila jsem se s těžkou bolestí hlavy. Přetočila jsem se na bok, a zaječela bolestí.

"Vzhůru?" zeptal se mě někdo a já otevřela oči. Všude bylo hrozně moc světla.
"Jo," zamumlala jsem ztěžka. Bolelo mě celé tělo.
"Tys věřila té báchorce o tom stromu?" zeptal se posměšně Inkar.
"Jak o ní víš?"
"Tak já ji vymyslel, ale nikdy by mě nenapadlo, že to fakt někdo půjde zkusit. Vždyť je přeci známé, že se pod Dračím útesem nachází Ďáblův strom, který je proslulý pro jeho kořeny, jako ďáblovo osidlo. Neříkej, že to neznáš?"

Zasténala jsem. Já hloupá se nechala takhle nachytat.

"Ale neboj, vrásky furt máš," řekl ještě posměšně, než zmizel za rohem.