Zadání domácího úkolu
Vypracování
Temnota, která obklopuje moje smysly, je nesnesitelná. Pomalu kráčím po schodech, které vedou do jedné z nejvyšších věží - školního sovince, kde sídlí nejen všechny sovy hradu, ale i samotné Orákulum. Nesvítím si na cestu hůlkou. Po pravě ji s sebou ani nemám. Tuto cestu jsem v poslendím půl roce šla již tolikrát, že světlo nepotřebuji. Kdo by to byl řekl, že žába jednoho dne bude mít smysly téměř jako jedna ze sov, které nade mnou tlumeně houkají.
Čím výše jsem, tím jsou zvuky zřetelnější. Houkání sílí, slyším šelest křídel a snad i to, jak si sovy čechrají peří. Otevřu dveře do sovince a všechny zraky se upřou ke mně. Vidím tázavé pohledy, vidím do hlubin zářivých očí a cítím to napětí, které se rozhostilo v sovinci. Opatrně zavřu dveře a vydám se přes sovinec až ke zdi, na které se s úderem hodin na věži začne pomalu vykreslovat tenounká linka namodralé barvy. Kroutí se a klikatí, stoupá a klesá. Místy se spojuje a nakonec září nádherným a vábivým světlem. Pozoruji ty nádherné dveře, které jsou vyobrazeny ve stěně a vypadají jako obrovská sova, která moudře sleduje vše, co se kolem mihne.
V sovinci nastane vzrušené ševelení, které má jediný důvod – cesta do Orákula je opět otevřena. Natáhnu rozechvělou ruku k bráně, ale než se jí stačím dotknout, kámen se rozestoupí a já zůstávám opařeně stát. To, co jsem právě spatřila, bylo neuvěřitelné, magické a kouzelné. Za dveřmi nebyla další místnost, ale bylo tam nekonečné nebe, na kterém svítily miliony hvězd, které mě lákaly a vábily, abych vkročila za nimi. Ale to přece nemůžu! Nejsem sova, nemohu jen tak roztáhnout křídla a odletět z téhle věže!
V mé hlavě nastal zmatek, ale něco uvnitř mi velmi nahlas říkalo „neboj se, jsi jedna z nás, pojď a předstup před velké Orákulum“. Houkání sov jako by se stupňovalo, stejně jako tlukot mého srdce. Na čele se mi objevila kapička potu, za ní další a za ní další… Udělala jsem krok ke dveřím a pohlédla jsme pod sebe. Černočerná tma halila školní pozemky, v dálce svítil měsíc v úplňku a nad hlavou pomrkávaly hvězdy. Ještě jeden krok a budu u Orákula – u vševidoucího a vševědoucího.
V hlavě se mi rozezněla věta, kterou jsme slyšela... Ani nevím kde. „Viděti noc, viděti duši, bystrý zrak, let v tichu tušit.“ Poslední krok, který mě dělil od ničeho. Poslední krok, který mohl být posledním doslova. Vzhlédla jsem na oblohu, zda někde neuvidím Klotyldu, nebo jinou ze sov Orákula, ale viděla jsem jen temné nebe.
Najednou, jako kdybych letěla, cítila jsem vítr na své tváří a zřela jsem to, co nikdy předtím. Noc byla nádherná, hvězdy šeptaly své příběhy a měsíc svítil na cestu, která byla tak jasná a krásně mrazivá. Když jsme se ohlédla, za zády se tyčil náš hrad, jako součást nějaké stavebnice pro děti. Byla jsem úplně jinde, v jiném světě, možná i v jiném těle. Všechno bylo tak krásné, včetně mě samotné, jako kdybych sem odjakživa patřila, jako kdybych přesně věděla, kdo jsem, co mám dělat. Takový pocit jsme nikdy v životě neměla a byl… Opojný. Dosedla jsem na břeh jezera a rozhlédla jsem se po krajině, která pro mě byla jako uprostřed dne, i když na nebi svítily hvězdy. Byla jsem… Jiná.
Probudila jsem se druhý den ráno v posteli v kolejní ložnici. Ruce i nohy se mi chvěly, když jsem z ní vstala. Jen matně jsem si vybavovala, co se minulého večera stalo. Vlastně jsem nebyla schopná si vybavit téměř nic, jak se mi podařilo letět, jak jsem se zvládla dostat zpět, nic. Uvnitř mě se ale něco změnilo. Cítila jsem to, viděla jsem to, tušila jsem to…
Jakmile jsem byla schopná udržet se na nohou, hodila jsme na sebe nějaké oblečení a rozběhla jsem se do školního sovince. Schody jsem brala po dvou, sotva jsem popadala dech. Dychtivě jsme sáhla po klice od dveří a otevřela jsem je. Nic, sovy spaly na svých bidýlkách a jen sem tam se na mě upřelo rozespalé oko. Rychle jsem přešla ke zdi, kde prve byly soví dveře, a přejela jsem po kameni rukou. Nic. Nic se nestalo. Byla jsem zklamaná. Chtěla jsem to zažít znovu! Ten pocit, ten vítr ve vlasech, to spojení s nocí.
Kolem mé hlavy se šustl pár křídel a na rameni mi přistála Žába. Má první sova, která na mě upřela své vševědoucí oči a tlumeně zahoukala. Pohladila jsem jí po náprsence a usmála jsem se na ni. Znovu zahoukala.
Vrátily se mi vzpomínky na to, jak jsem si poprvé tohoto výrečka střapatého vybrala, jak jsem vybrala i zvláštní jméno pro sovu – Žába. Přijala ho, dokonce vypadala pobaveně, když jsem jí tak poprvé řekla. Je to společnice, v dobrém i zlém. Cítím, že ji bych za nic na světě nevyměnila. To ona, Žába, bude vždycky mou sovou číslo jedna. Stejně jako já i ona byla tou První, tou osamocenou, která dlouho čekala na nějakého kamaráda, sovího přítele. Možná i to nás spojovalo víc, než jsem si chtěla připustit. Ale nejvíc nás propojila upřímnost, dlouhý pohled do očí té druhé a splynutí duší, myslí, pocitů. Za nic na světě jí nevyměním. Je moje a já jsem její. Napořád.
