Zadání domácího úkolu

Celý rok jsem na Vás byl hodný a nechával jsem Vás si vybrat, zda budete kreslit, uvažovat, básnit, tak v eseji na Vás pak budu zlý. Abyste mi ukázali, že jste schopni pokračovat ve výuce tohoto předmětu, musíte splnit esej se všemi částmi. Téma bude úplně jednoduché. Co byste též čekali, tématem je Mantichora. A Vy musíte mít alespoň 8 veršů básně (rýmující se!), jeden obrázek a pak nějaký ten příběh. Je jedno, zda báseň s obrázkem budou součástí příběhu, nebo budou jenom 3 části vzájemně nesouvisející. Je to na Vás!

Vypracování

Dobrý den, pane,

posílám rýmovanou veršovánku a s ní nijak nesouvisející příběh a obrázek.

Kéž se Vám alespoň některá část zalíbí.

S pozdravem a poděkováním za zajímavý předmět
H. Centaurix

 

Mantichora hrozivá,
v Řecku ráda přebývá,
lidská hlava, tělo lví,
rudá kůže, toť se ví,
rány, kouzla odráží,
nezáleží na ráži.

Děsí zuby, pařáty,
nenadělá ciráty:
zkázu kolem sebe šíří,
mocný jed má ocas štíří.
Z hrdla radost zní čirá,
když svou oběť požírá.

 

 

Neryen opatrně přirazil ke skalistému břehu ostrova, který ho už delší čas lákal podobně jako pradávné námořníky zpěv sirén. Tenhle ostrov si pamatoval z dětství... ještě před pár lety se nijak nelišil od ostatních v okolí – z větší části nehostinná skaliska, porostlá nanejvýš keři, nad něž se spíš jen výjimečně zdvíhala odvážná borovice. Ale nyní? Ostrov doslova kvetl. Neryen nemohl uvěřit svým očím, když se rozhlédl: otužilé rostliny, které se pyšní svou schopností přežít takřka všude, úplně zmizely pod záplavou svěží zelení, posetou květy, na které člověk nenarazil na míle odtud. Ve větvích stromků, vyrostlých takřka zázračnou rychlostí, se ozýval radostný zpěv pestrobarevného ptactva.  Neryen byl rozhodnut přijít na kloub tomu, co se zde dělo.

Vystoupil ze své loďky, uvázal ji k nedalekému kmeni stromku, který zde vlastně vůbec neměl růst, a pečlivě si upravil popruhy své tašky se zkumavkami a lahvičkami na vzorky půdy a vody. Pokud věděl, nikde jinde se zde s loďkou nedalo bezpečně přistát, ale přesto kolem sebe nespatřil jedinkou stopu po přítomnosti jiného čaroděje, který by měl zdejší zázraky na svědomí. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy, a vydal se do nitra podivuhodného ostrovu.

Postupoval velice pomalu, ne snad, že by byl terén extrémně neschůdný, ale protože se každou chvíli zastavoval a obdivoval nádheru květin, jejichž semena sem z velké dálky nanosili ptáci. Co je však přivábilo, proč vážili tu dlouhou cestu? Podrostem šustily spěšné kroky zvířat, hbitě mizejících dřív, než je vůbec stihl zahlédnout, takže nedokázal určit, o koho se jedná. Na kozorožce to neznělo, a přesto se zde moc jiných druhů ještě nedávno nevyskytovalo. Šelmám to malé stádo nestálo za námahu, kterou by jim připravilo bouřlivé moře obklopující ostrov. Tak tomu alespoň bylo ještě před pár lety. Neryen vytáhl vytáhl svou hůlku a pevně ji stiskl. Kdo ví, co tu nyní všechno žije? Najednou zalitoval, že s sebou nevzal Antiopu, zvykl si na tichou podporu její okřídlené síly, ale právě měla spoustu mateřských starostí se svými gryfátky, nechtěl ji od nich odvádět.

Obezřetně pokračoval dál, až k jeho uším dolehlo zurčení vody. Spokojeně se pro sebe usmál: byl u cíle. Tušil, že ať se zde děje cokoli, klíčem k tajemství bude voda. Vydal se za tím zvukem, aby pečlivě prozkoumal okolí říčky. Přinejmenším mu stopy poví, co za tvory se to hemží v hustém listoví. Sestoupil k vodě, aby si nabral své vzorky, a přitom pečlivě sledoval otisky v měkké půdě. Neodolal a hůlka, připravená k obraně, už vytvářela odlitky pestré směsi kopýtek i tlap... a pak mu na několik úderů vynechalo srdce. Nejdřív jen zůstal zírat na otisk, který zde zanechala nějaká obří kočkovitá šelma, s posvátnou úctou a zatajenou dechem se lehounce dotýkal okrajů stopy s drápy, které mohly být i dýkami. Velice, velice pomalu vzhlédl a pátral po dalších známkách, které by mu napověděly, s kým má tu čest, i když nenadále bujná vegetace, jejíž tajemství toužil odhalit, už mu odpověď našeptávala.

A pak ji zahlédl, díky Merlinovi a všem patronům, jen zdálky. Ležela roztažená na skále, která se zdvíhala nad okolní zeleň, a spala. Její srst se ve hřejivých paprscích žhnoucího slunce leskla, až to vypadalo, jako by ji obklopovala jemná karmínová záře. Jedovatý osten jejího štířího ocasu se ladně zdvíhal nad povrch, jako by se pohupoval v mírném vánku. A tvář, vyčuhující z husté kštice, jej jistě bude ještě dlouho pronásledovat v nočních můrách. Alespoň úpěnlivě doufal, že se mu podaří se odtud dostat, aby se mohl trápit špatným spaním.

Se zatajeným dechem se zoufale rozhlédl po svých vzorcích, trhalo mu srdce je tu nechávat, ale netroufal si riskovat, že lehounké cinknutí skla by mohlo proniknout jejím spánkem a upozornit ji na jeho přítomnost. Jeho mysl mu promptně připomněla, jak získala ve své prapůvodní domovině jméno – požíračka lidí. Sehnul se pro odlitek její tlapy, aby mu MK věřilo, až za nimi s touhle bláznivou historkou přijde, a očima upřeně sledoval mantichoru, dosud se líně povalující na skále. Neodvažoval se ani polknout, aby teď, když o ní věděl, nenarušil její siestu a začal ustupovat cestou, kterou přišel a která se naštěstí nikde nestáčela směrem k její skále. Bušení jeho srdce se mu zdálo přímo ohlušující, ale neměl nejmenší tušení, jak by je mohl uklidnit, ztišit... Mantichora se ani nepohnula, přesto najednou věděl, že se vzbudila a že o něm ví, neviditelná aura uvolnění, která ji ještě před chvílí obklopovala, najednou vyzařovala neodbytný dojem nadcházející zkázy.

Jedinou naději mu skýtala vzdálenost, která je zatím dělila, věděl však, že to je otázka jen několika krátkých okamžiků. Ochromen hrůzou se nedokázal rozhodnout, zda bude raději rozsápan na útěku jejími drápy, nebo nepředvítalenými komplikacemi nouzového přemístění – a vtom ucítil, jak se mu do ramen zaryly jiné spáry a do tváře se mu opřel mohutný poryv vzduchu tlačeného máchnutím silných křídel. V mžiku byl několik metrů nad zemí a z hrůzou sledoval plavný skok mantichory, doprovázený řevem, při němž tuhla krev v žilách. Jedno švihnutí ocasem a jen tak tak ho minul jedový osten. Další pár mocných spárů ucítil kolem boků a do jeho omámené mysli se vetřelo vědomí, že ani oblek z tuhé kůže nezabrání krvavým šrámům, které si z tohoto dobroduržství odnese. Nedokázal ani vykřiknout, aby dal průchod děsu, který ho celého naplňoval – a vtom se mu nad hlavou, jakoby v odpověď na mantichoří vzteklé řvaní, ozval známý, neméně zuřivý zvuk, vzdáleně připomínající orlici, rozhořčeně bránící svůj nárok na uloveného zajíce. Antiopé. Nechápal jak, ale nějakým zázrakem se jí podařilo vycítit, že mu jde o život, a přiletěla si pro něj.

Samou úlevou omdlel a do bezvědomí jej provázela nesouvislá myšlenka, jež ho přirovnávala k upytlačené přerostlé umolousané myši.