Zadání domácího úkolu

Celý rok jsem na Vás byl hodný a nechával jsem Vás si vybrat, zda budete kreslit, uvažovat, básnit, tak v eseji na Vás pak budu zlý. Abyste mi ukázali, že jste schopni pokračovat ve výuce tohoto předmětu, musíte splnit esej se všemi částmi. Téma bude úplně jednoduché. Co byste též čekali, tématem je Mantichora. A Vy musíte mít alespoň 8 veršů básně (rýmující se!), jeden obrázek a pak nějaký ten příběh. Je jedno, zda báseň s obrázkem budou součástí příběhu, nebo budou jenom 3 části vzájemně nesouvisející. Je to na Vás!

Vypracování

Dobrý den :)

O přátelské mantichoře

Za hlubokými lesy, vysokými horami a mnoha hbitě uhánějícími toky žila byla jedna mantichora. Ta mantichora byla velice zvláštní, velice se totiž lišila od ostatních svého druhu. Zatímco ostatní jí známé mantichory toužily po tom, aby mohly vše roztrhat, sníst a ukázat svoji převahu, tato mantichora toužila po společnosti a jejím životním snem bylo stát se slavnou zpěvačkou (ačkoliv ze sebe nedokázala vyloudit jediný příjemný tón) nebo melancholickým básníkem, kterého bude milovat celý svět.
Ta mantichora to měla těžké. Ostatní mantichory si hned na počátku začaly všímat, že je odlišná, a vyhnaly ji daleko od svých teritorií. Žila tedy sama opuštěná v hlubokém lese, užírala se smutkem, přemítala o verších, rýmech a vysokých tónech a doufala, že jednou přijde den, kdy ji někdo navštíví a ona s ním bude moci navázat přátelství.
Jednoho dne se takhle mantichora smutně rozvalovala u své skály a skládala jednu ze svých - podle svého názoru zcela geniálních - básní. Zněla asi nějak takhle:

,,Jsem tak nešťastná
a tolik opuštěná, na celém světě
není mantichora jako já.
Tolik nešťastná!"

Byl to pro ni zatím den jako každý jiný. Až na to, že se o několik minut později ukázalo, že její báseň konečně slyšely uši skutečného znalce. Začala zrovna vymýšlet další sloku:

,,Tak velikého opuštění
jako mám zrovna já,
na celém širém světě není,
když mám ho, vkládám jej do snažení,..."

A náhle ji přerušil zcela neznámý hlas: ,,Fascinující. Cestuji po celém světě, abych našel tak úžasné verše plné smutku a deprese! Jen s nimi může být mé mistrovské dílo kompletní. Kdo jsi, neznámý básníku? Ukaž se, ať se ti mohu poklonit!"
Mantichora poskočila údivem.

,,Slyším slova, a ne vzteklý řev!
V mém lese nezvyklý to jev,
kdo odvážil se do mé blízkosti
a nebojí se u mě o kosti?"

Nadšeně se zašklebila nad básní, kterou stvořila, a vyběhla zpod své skály hledat onoho návštěvníka. A opravdu našla. Samozřejmě se k němu nevrhla hned, ale ukrytá v křoví pozorovala onoho človíčka, drobného vousatého muže v otrhaných šatech, který seděl na nedalekém paloučku, pohupoval se ze strany na stranu a nesmírně šťastně se culil.
,,Pojď prosím ke mně, básníku! Chci si tě vzíti s sebou na své cesty, společně můžeme dokázat velké věci. Jen se mi ukaž a poděl se o své básně," žádal onen muž a rozhlížel se kolem sebe ve snaze někoho zahlédnout.
Mantichora zaváhala. Věděla, jak na ni všichni tvorové reagují, a bylo jí tedy jasné, že pokud vyleze z křoví jen tak, muž jí uteče. A to nemohla dopustit, když ji konečně někdo potkal a dokázal ocenit její talent!

,,Posečkej chvíli, člověče,
jen pár minut - to rychle uteče,
skočím si rychle změniti svršky,
pak dám ti klidně rýmů spršky."

S těmi slovy mantichora potichu odklusala ke své skále a urychleně přemítala, čím by asi tak mohla zamaskovat svoji mantichoří podobu. Nakonec se rozhodla, že si vytvoří maskovací kostým z listí. Natvarovala ho na sebe tolik, že nakonec už vůbec (alespoň podle svého názoru) nevypadala jako stvůra, ale spíše jako miloučký zelený chumel. S tím přesvědčením se vydala zpět k muži na palouk.

,,Tak jsem tu, milý pane,
ochotná vyrazit na naši cestu
a podstoupit vše, co se s námi stane!
To proto mám zelenou obrannou vestu."

Ačkoliv byl převlek přesvědčivý, muž se stejně vyděsil, když mantichoru spatřil. Došlo mu, s čím má asi tak tu čest - takovou stvůru totiž listím těžko zamaskujete.
,,Ty stvůro! S tebou nikam nepůjdu, to bych se dostal leda tak do hrobu! Jdi pryč a nech mě napokoji, o tvé chabé rýmy nikdo nestojí!" rozkřičel se a dal se na útěk.
Mantichora na okamžik téměř zkameněla. Přemohla ji lítost, že ji muž zavrhl jen kvůli jejímu druhu. Pak se jí ale zmocnila zlost, urazil přece její dokonalé rýmy! A tak se rozeběhla za ním, několika skoky ho dohnala a slupla ho jako malinu, bez jakýchkoliv výčitek. Najednou pochopila, proč jsou všechny mantichory tak kruté. Nutí je k tomu svět! Když vypadáte jako stvůra, nejspíš stvůrou musíte být, protože jinak nemáte šanci.

,,Proč bych se vlastně měla snažit
podbízet se lidem a prosadit ve světě?
Má aura strachu mě může blažit,
třpytit se jak krásný rým ve větě!
Konec s mými snahami
a pojďme lidi jíst,
stejně jsou trapní a neznámí,
a v žaludku na ně mám spoustu míst!"