Zadání soutěže

Onehdy jsem na ulici potkala jakousi zvláštní holčičku. Mohlo jí být asi tak pět let, měla na sobě staré šaty, které se nosily tak před sto lety a v ruce držela starou panenku, které chybělo jedno oko. Stála smutně u vchodu jednoho z domů a když jsem se ji pokusila oslovit, prostě se rozplynula a zmizela.

 

Vrtá mi hlavou, kdo to může být a co tam vlastně dělala.

 

Napište povídku, kde vysvětlíte, co je holčička zač a co se vlastně stalo.

Vypracování

"Mám strach. Jsem si jistá, že všechno není úplně v pořádku a potřebuji vědět co," spustila.

 

"Politické strasti," zamumlal.

 

"Ale-"

 

"Nedělej si starosti, drahá. Ať si Vanesa hraje," roztržitě si povzdechl pan Špaček u nedělního oběda.

 

A tak si paní Špačková nedělala starosti a Vanesa si hrála. Měla ráda stavebnice a zvířátka, ale vůbec nejraději měla panenky. Protože její tatínek byl politik a maminka účetní, mohli si dovolit své dceři kupovat spoustu krásných panenek. Vanesa se o ně starala, česala je, oblékala a pořádala čajové dýchánky. Měla spoustu kamarádek, se kterými si mohla vyměňovat zkušenosti a nápady. Zdálo se to jako ideální dětství. Jen si hrát.

 

Jenže to nebylo všechno, ačkoli to rozhodně bylo to nejlepší, co dítě potkalo. V zemi začaly nepokoje, které znepokojovaly maminku, a její otec, jakožto politik, byl viditelnou postavou, a mnohdy také navíc nenáviděnou. Lidé někdy nepotřebovali ani jeden důvod, aby neměli rádi politiky - stačilo, když něco v zemi nefungovalo, a hned to byla jejich chyba.

 

Až na skutečnost, že tentokrát to chyba pana Špačka byla.

 

Psal se rok červenec roku 1914, do popředí byla tlačena němčina a válka byla za dveřmi.

 

Český národ, který byl součástí Rakouska-Uherska, byl povinný bojovat po boku Německa proti státům Dohody. V čem byl problém, ptáte se?

 

Především ve skutečnosti, že Češi za Německo bojovat nechtěli. A možná nechtěli bojovat vůbec.

 

Pan Špaček bojovat chtěl. A chtěl bojovat za Německo, pro Německo. Právě díky tomu si nadělal nepřátele téměř všude.

 

Paní Špačková si nedělala starosti a Vanesa si hrála.

 

-

 

"Opravdu se nic neděje? Jak mi chceš vysvětlit toho člověka, který na tebe dnes pokřikoval, když jsme byli na vycházce?"

 

"Začíná válka a je to nevyhnutelné. Ale nedělej si starosti, drahá. Nechme Vanesu užívat si dětství. Ať si hraje."

 

"Začíná válka?" šokovaně zašeptala.

 

"Ano," téměř se usmál. Ale jen téměř.

 

"Musím se posadit."

 

Učinila tak. Zvedla se až ve chvíli, kdy šla spát.

 

Její manžel měl pravdu. Začala válka. A tak celé dny posedávala doma a pozorovala svou jedinou dceru při hraní si. Nejčastěji to byly panenky, všimla si. Ačkoli jí kupovali všechny hračky, nejčastěji si hrála s panenkami. Jako téměř každé děvče.

 

Vanesa si zhušťujícího se ovzduší nevšímala. Byla dítětem. Nikdo jí nemohl mít za zlé, že nevěděla o hrůzách, které se děly za dveřmi.

 

A tak plynuly dny plné hrůz a utrpení a ona si jen hrála.

 

-

 

"Kdy to skončí?" nedalo jí to.

 

"Zítra ještě ne, drahá. Ale nemá cenu si dělat starosti. Podívej se na Vanesu, jak si hraje! Tak ji nechme."

 

"Nelíbí se mi to. A zapomínáš na to, že naše dcera je dítě."

 

"Nezapomínám na to. Pro mě je válka důležitá. Pro mě za mě si můžeš začít hrát s ní."

 

"Prosím? Válka je pro tebe důležitá jen proto, že si chceš ty připadat důležitý!"

 

"Takhle se mnou nemluv!" křikl.

 

"Dobře," zoufale složila hlavu do dlaní, zatímco on nasupeně odkráčel.

 

Nezbývalo jí nic jiného než sedět a pozorovat svou dceru. Dostala výpověď v práci kvůli svému manželovi, takže se nikam nemusela hnát. Před začátkem té zatracené války by byla nadšená, že má více času na rodinu, ale dnes ji jakýkoli čas navíc doma dusil.

 

Vanesa se na ni nechápavě podívala, ale nic neřekla. Na maminčinu náladu v posledních měsících neměla čas. Starat se o nové panenky dávalo zabrat, zvlášť když jí tatínek nosil novou co dva týdny. A maminčina nálada se jí navíc vůbec nelíbila. Občas plakala a občas byla naštvaná.

 

Hrála si s panenkami, zatímco se jejich domu vyhýbala smrt, která v posledních měsících útočila tak často.

 

-

 

"Už je to rok. Vanese je pět. Za pár měsíců by měla jít do školy. Skončí to konečně?" starala se.

 

"Rozhodně to tak nevypadá," odvětil.

 

"Nemůžeš něco dělat?"

 

"Kdybych mohl, neudělal bych to. Má současná funkce mi vyhovuje."

 

"Stavíš svou kariéru nad zájmy tvé rodiny?"

 

"Potřebujeme peníze, ne?"

 

"Jistě, ale..."

 

"Ale? Žádné ale není."

 

"Když myslíš," téměř se rozesměje. Hystericky.

 

"Vanesa půjde do školy. Teď ji nechme si hrát."

 

Na to už neměla co říct. Otočila se a odešla z domu. Do hospody. Stejně jako včera i předevčírem.

 

Vanesa česala vlasy své oblíbené panence a nechápavě se dívala za odcházející matkou. Co ji to zase popadlo...

 

-

 

"Zítra jde do školy," zašeptala zlomeně.

 

"Nic se nestane, nedělej si starosti."

 

"Je válka, jak mi každý den připomínáš."

 

"Neválčí se ve školách."

 

"Na ulicích ale ano."

 

"Nic se nestane."

 

"Jak můžeš být tak... lehkomyslný?"

 

"Vypadni. Urážet mě nebudeš."

 

Šla.

 

-

 

Vanesa se nemohla dočkat! Tolik se těšila do školy! Ráno vstala deset minut předtím, než by ji maminka přišla vzbudit, a tiše si odhopsala vyčistit zuby. Oblékla se do svých nejlepších šatů a na snídani si nechala ohřát výbornou ovesnou kaši. Maminka jí zapletla dva copy, políbila ji na líčko a vyprovodila ji ke dveřím. Dívka skoro zapomněla na panenku, ale vrátila se pro ni. Otevřela dveře a vyšla na ulici za podzimního teplého slunce.

 

Neušla ani dva kroky, když se skácela k zemi. Kulka ji trefila do boku a odněkud se zjevil děsivě vyhlížející muž.

 

"Ale ale, není tohle náhodou dcera toho Špačka?"

 

Tiše sykla, když se pokusil jí vytrhnout panenku, ale držela ji příliš pevně, ačkoli jí opouštěly síly a zatmívalo se jí před očima.

 

Muž se ušklíbl, chytil dívce obě ruce a panenku si i přes dívčiny protesty vzal.

 

"Uděláme z ní zrůdu, co říkáš?" zasmál se a kapesním nožíkem jí vyloupl jedno oko, "talisman pro mě, dítě," schoval si jej do kapsy.

 

Vstal, narovnal se a hodil panenku na umírající dívku.

 

"Měj se," zapředl a zmizel.

 

Její tělo našla matka až o několik hodin později.

 

-

 

Válka skončila a lidé se vrátili do normálu. Až na rodinu Špačkových. Matka se nedlouho po smrti své dcery upila k smrti, otcova kariéra skončila a byl zatčen za vlastizradu.

 

A dívka? Její přízrak čekal každé ráno přede dveřmi svého domu na alespoň jednoho ze svých rodičů, aby jim řekla, že její nejoblíbenější panenka nemá oko a zeptala se, co se dělo, zatímco si celé roky hrála.

 

Ani jednoho z nich se nikdy nedočkala.

 

S nikým jiným neměla povoleno mluvit.

 

Nenechte ji čekat.