Zadání semináře

Staňte se pravými investigativními novináři a napište mi o tomto případu čtivou reportáž. Vaše práce nemusí být nijak dlouhá, ale hlavně musí být zajímavá. Můžete sepsat rozhovory se svědky, policií i vlastní teorie. Vaší fantazii se meze nekladou.  Minimální rozsah práce budou dva palce.

Vypracování

Po vyslechnutí zajímavého semináře o chlapci jménem Patrick Trench jsem se rozhodla zkusit tuto záhadu rozlousknout. Vypravila jsem se tedy do městečka Oregon a našla farmu rodiny Trenchových. Po stavení, chlévu i studně dnes zůstala jen ruina a rozpadlé základy. Místo je plné velmi nepříjemné energie a atmosféry, která se pojí s tímto smutným příběhem a tragédií jedné rodiny.

          Do dnes známé technicky vyšetřování nevedly k žádnému závěru ani k vysvětlení tohoto podivného únosu či zmizení mladého chlapce. Rozhodla jsem se použít techniky našeho kouzelnického světa. Nejsem v používání kouzel ještě tolik znalá, ale naučila jsem se použít velmi praktické přivolávací kouzlo Accio. Nejdříve jsem nevěděla, kde začít. Zkoušela jsem Accio Patrik Trench, Accio duše Patrika Trenche, Accio Marjorie Trench, Accio policejní spisy, Accio dokumenty z vyšetřování a stále nic.  Pak jsem si ale uvědomila, bez čeho se každý večer neobejdu v tomhle věku a Patrik byl téměř stejně starý. Vyřkla jsem tedy "Accio deník Patrika Trenche" a najednou mi přistál v ruce.

          Deník byl velmi starý a poškozený. Pár stran vypadávalo ven a neměla jsem tušení, jestli je vůbec kompletní. Nedokázala jsem čekat a sedla si na rozpadlé schody vedoucí do původní farmy. S bušícím srdcem jsem otevřela stránky a zjistila, že Patrik si začal psát deník teprve 3 dny před osudným dnem, kdy zmizel. Jednalo se jen o několik krátkých odstavců, psaných velmi hekticky, rychle a neúhledně.  Těchto pár odstavců ale ukrývalo tolik dosud nevyřčených a neobjevených skutečností. Nedokážu vyjádřit a popsat svoji zmatenost. Jedno je ale jisté - ani člověk ani zvíře nemají Patrickovo zmizení na svědomí.

 

          21.12. - …..nechtěl jsem si nikdy psát deník, ale musím. Musím někam vypsat své zmatené myšlenky. Dnes byl poslední den školy před začátkem vánočních prázdnin. Ze školy jsem šel jako vždy pěšky. Část cesty se svým spolužákem Nicolasem a druhou polovinu sám. Naše farmě je od školy daleko na téměř úplné samotě. Delší dobu jsem měl pocit, že jde někdo za mnou. Slyšel jsem dech a cítil pohled očí. Kdykoliv jsem se ale otočil, nikdo tam nestál. Se zrychlením své schůze se zrychlovat i dech, který jsem slyšet a přibližoval se. Musel jsem utíkat a kousek od naší farmy jsem uslyšel hlasitý výkřik "Patriku stůj" . Doběhl jsem domů a zabouchl za sebou dveře. Nikdo nikde nebyl a máma přijela až v noci z města i a lékařem Schumanem…..

          22.12. -  ….nerozumím tomu proč, ale nedokážu o tom všem s mámou mluvit. Jsem jak němý, když se k ní přiblížím, abych jí to všechno řekl. To co se stalo dnes bylo ještě děsivější. Šel jsem pro vodu ke studni tak jako téměř každý den. Když jsem se naklonil nad studnu a pouštěl vědro dolů, oslnilo mě ostré pronikavé světlo. Nemohl jsem se ani hnout. Ve světle se objevoval obrys  podivné velmi štíhlé postavy vztahující svoji ruku ke mně a volající si mě k sobě. Nemohl jsem se ani hnout. Když světlo zmizelo, probral jsem se a utíkal bez vědra i vody zpět na farmu.

          23.12. - …cítím, že bych se měl se všemi rozloučit, ale nedokážu stále otevřít ústa a cokoliv říci. Když mluvíme o čemkoliv jiném, jde to. Jakmile chci říct, co se děje, moje hrdlo se stáhne. Vím, že to nedokážu ovládat, ovládá mě ta bytost. Dnes brzy ráno, když jsem ještě spal, ozářilo to stejné ostré světlo můj pokoj. Ta bytost stála nad mojí postelí. Štíhlé dlouhé prsty přejížděly po mé tváři a obrovské rudé oči bez řas a víček, jakoby pohledem spalovaly mé tělo. Nemohl jsem se ani nadechnout ani pohnout. Postava se nahnula ještě blíže a zašeptala mi do ucha "zítra již budeme spolu…" a najednou zmizela společně s ostrým světlem. Jak kdyby člověk foukl do svíčky a v té vteřině bylo všechno pryč. Chce se mi brečet a nemohu, chce se mi křičet a nemohu. Bojím se a zároveň někde uvnitř cítím jakési podivné teplo a naději….