Soutěže 1707
Výuka 1985
Semináře 675
Hogwarts.cz

Autor: James Watfar
Práce odevzdána: 2. 11. 2010 17:34
Soutěž: Milý deníčku III.
Zadavatel soutěže: Janel Weil

Zadání soutěže

Deníkových soutěží tady už bylo spoustu, já přidávám další.

Tady na hradě jste nějakou postavou, studentem magie či profesorem, případně zaměstnancem. Oprostěte se od svých mudlovských přestrojení a vžijte se jen do své zdejší role.

A dnes bych chtěla, abyste si zapsali do deníku jeden svůj den. Nezajímají mě ani tolik vaše skutečné zážitky, nebudu vám šťourat do soukromí, ale držte se faktů – jste student té a té koleje, toho a toho ročníku, kamarádíte se s těmi a těmi lidmi a ty a ty zase naopak nesnášíte, tohle a tohle jsou vaše zájmy. A co přesně se ten den stalo, to už je na vaší fantazii. Kladu důraz na to, aby to mělo nějakou pointu, děj a vtip.

Zápis bude mít téma: Famfrpál

Vypracování

23. 10. 2010

Milý deníčku!
Dnes se hrál famfrpálový zápas s profesory. Jelikož chodím do nejlepší koleje, zalíbila se naše krásná modrá barva a nevídaná inteligence taky onomu prapodivnému stvoření, které si říká smůla. Nebo se nezalíbila tomu prapodivnějšímu stvoření které si říká Nim. Nebo možná obojí najednou, to by vlastně sedělo nejlíp. Náš zápas s profesory je totiž vůbec prvním zápasem o pohár v historii školy, kterého se tohle fialové stád..fialová skupinka vážených osobností školy zúčastní. Proč je tak špatné hrát s nimi hned první zápas napíšu později.

Dnes jsem vstal už ve tři hodiny ráno. Chtěl jsem se na poslední chvíli proletět na koštěti po letové dráze a chytit pár terčíků, aby se mi v zápase lítalo o něco líp než posledně. Už tehdy to šlo nějak ztěžka, co teprve dnes. Přestěhoval jsem pavouka z násady koštěte do kouta pod postelí a tiše se vykradl z hradu ven. Cesta k letové ploše byla rychlá, zabloudil jsem jenom dvakrát. Pro změnu. První tři lety byly ještě rychlejší, nepovedlo se mi chytit ani jeden z terčíků. Snažil jsem se víc a usilovněji, až do té doby co jsem zjistil že potmě nejsou terčíky vidět. Takže jsem se vrátil do hradu, ještě na chvíli usnout.

To se na rozdíl od terčíků povedlo. Asi na dvě hodiny. Zdál se mi přímo kouzelný sen, dlouho jsem tak krásný nezažil. Hrál se v něm docela zvláštní famfrpál. Nad hřištěm bylo nádherně čisté nebe na kterém ve dne svítil měsíc a hustě pršelo. Občas kolem prolétla i nějaká ta kroupa. Vítr foukal tak akorát, famfrpálové obruče za zády brankářů se v něm skláněly ze strany na stranu. Hra byla v plném proudu, dvě družstva zlatonek právě zápasila o pohár a chytačky obou týmů se snažily chytit profesora. V rámci napínavého průběhu hry byl profesor vždy po úplném vyčerpání z útěku vyměněn za jiného. Zápas trval dlouho, už si přesně nevzpomínám kolik bodů obě družstva nastřílela, ale jistě to bylo hodně a šlo o velice vyrovnané výkony. Nakonec se však rozhodlo, družstva přistála na pevné zemi a profesor Filius byl vítězoslavně vyzdvižen nad hlavu chytačkou vítězného týmu zlatonek. Ze hřiště byly odneseni použití a vyčerpaní profesoři a na hřiště byl donesen pohár. Chtěl jsem se zdržet ještě na oslavu vítězství, protože zlatonky slibovaly velkolepou hostinu, ale cosi mě ze sna probralo.

Byl to první sluneční paprsek. Takový tenký, vystrašený ze tmy okolo. Sotva mě stačil probudit, hned utekl pryč. Svítání bylo nejspíš stejně unavené jako já, takže se rozednívalo neuvěřitelně pomalu. Protože byl na snídani ještě čas, usmyslel jsem si že vyzkouším ještě jednou štěstí a něco málo nalítám. Znovu jsem přestěhoval toho pavouka co se mu nelíbí pod postelí a proběhl téměř liduprázdným hradem. V celé škole byli vzhůru jen pan John s profesorem Papulkou, oba pobíhali zmateně po chodbách, od jednoho brnění, obrazu či kumbálu k druhému a prohledávali všechny kouty a zákoutí. Z dosti zmatených útržků jejich dohadování jsem zjistil že se snaží vzpomenout si jak vypadá koště.

Venku už mne přivítalo lehké světlo začínajícího rána. A příšerná zima, která se mne dlouhou chvíli snažila zahnat zpátky do hradu. Začal jsem se ale výhružně klepat a asi se toho lekla nebo co. V prvním dnešním světle už byly téměř vidět obrysy terčíků. Dost téměř na to abych jich nachytal přesně tolik kolik už mám. Ani o jeden víc. Zkoušel jsem to dál, ale ani přibývající světlo nepomáhalo. Skoro jako by spíš terčíky rozhánělo co nejdál od sebe. Navíc se nebezpečně blížil onen zlomový okamžik dne, okamžik kdy bude definitivně snězena všechna snídaně. Vydal jsem se tedy zpátky do hradu. Cestou přes Prasinky jsem ještě zahlédl profesory Werewolfa a Papulku, jak spokojeně a s náhlým pochopením v očích pokyvují na vývěsní štít hostince U Tří košťat.

Snídani jsem stihl, stejně jako nudné dopoledne, plné čekání na famfrpálovou výbavu a sovu s pokyny od famfrpálové kapitánky. Výbava se u mě sešla sice až na poslední chvíli, ale zato byla výjimečně bez děr. A přilba se mě nesnažila přesvědčil o tom, že nerada létá, jak se stalo minulí rok, po tom co jedna neuvážená primuska koleje nechala Madidess potloukat se po kolejním kumbále a dovolila jí chopit se hůlky.
Desátá hodina a tedy i začátek zápasu se rychle blížili. Věnoval jsem tedy posledních pár chvilek povzbudivému pohledu na nejlepšího hráče famfrpálu jaký dnes mohl nastoupit. Pak jsem zrcadlo odložil a vydal se, dnes již po třetí, ven. Tentokrát však na hřiště.

Teď se konečně dostávám k tomu, proč je tak nešťastné hrát první zápas profesorů. Za normálních okolností by totiž profesoři hráli tak jak se sluší a patří. Ti, kteří kdysi dávno bývali studenty havraspáru, by se slušně omluvili že hrát proti své vlastní krvi se jim hnusí a že v životě dobrovolně nepozvednou camrál proti své milované koleji. Ti kteří do havraspáru nechodili, by si alespoň řekli že na svého nejlepšího studenta nehodlají střílet potlouky a že by si neodpustily kdyby prohrál. Měl bych tedy klid a jistotu výhry. Ovšem, protože šlo o vůbec první zápas profesorů v historii poháru, pustili se do zápasu s vervou a zbaveni všech přirozených, lidských a vlkodlačích zábran, kterých se měli držet. Někteří z radosti že můžou hrát, někteří ze strachu, že při jejich pokročilém věku je to jejich poslední zážitek a tak je třeba si jej užít naplno, a někteří protože se báli že prohrou urazí pana ředitele, též vlastníka fialového hábitu (ovšem fialovějšího než ostatní), který jim, uražen slabým výkonem svých zaměstnanců, odmítne dát druhou letošní výplatu, nebo hůř, že začne požadovat znalost vyučovaných předmětů. To všechno tedy značně znevýhodnilo náš tým. Nikdo nám výplatu sebrat nemůže a ta druhá odpornost už vůbec nepřipadá v úvahu. Stejně tak se nedá, narozdíl od ostatních kolejí, využít jako motivaci fakt, že se konečně můžeme profesorům pomstít za špatné známky. U koleje jako je havraspár se nějaká špatná známka hledá těžko. On ji Justin pořád schovává.
Další nevýhoda spočívá v tom, že byl takto těžký zápas zařazen hned jako náš první. Jelikož máme novou kapitánku. Ta měla plné ruce práce s tím aby si zjistila kde leží hřiště a zběžně si pročetla pravidla, jak to kapitáni vždy na začátku sezóny dělají, aby byl alespoň někdo z týmu v obraze a měl představu o co tak zhruba půjde. Měla tedy příliš málo času připravit na zápas sebe i celý tým.
Je to zkrátka nespravedlnost. Ale zpátky k zápasu.

Cestou na hřiště mě trefila uspěchaná sova kapitánky, které mi oznamovala, že nastoupím jako odrážeč. Nemusela nic psát, ani jsem nedoufal že by mě třeba nějakou nesmyslnou náhodou dala jinam, než na post, na kterém se hráče soustavně snaží někdo zabít. Musím říct že profesor Orionis i profesorka Laskavá se pak snažili snad ještě častěji než soustavně. Ale to až za chvíli. Na hřiště jsem přišel asi tři minuty před zahájením zápasu. Naše vzorně nastoupené družstvo už nervózně podupávalo uprostřed hřiště. Když hradní hodiny udeřily tím správně načasovaným úderem, vzlétli jsme všichni do nezměrných výšin dopoledního nebe a poté o něco klesli smíchy, při pohledu na hromadu fialových hábitů. Ležela uprostřed hřiště, okolo ní zuřivě pobíhalo několik profesorů a co chvíli se někdo z nich vrhl perfektní plaveckou šipkou do útrob této hromady, aby vylovil alespoň jeden dres který jej pustí za námi na oblohu. Tento drobný počáteční zmatek, kdy nebyl ve vzduchu ani jeden profesor, jsme nestihli využít. Příliš brzo fialovým došlo, že má pan ředitel starost o jejich kondici a tak povolil užívání pouze studentských famfrpálových hábitů, aby se profesorstvo alespoň cítilo mladě a mohlo tak podat lepší výkon. Za tento velice ušlechtilý čin si však vysloužil jen jejich nespokojenost, což nechápu. Na druhou stranu jsem pochopil proč si tuhle pan ředitel stěžoval jednomu z hradních duchů na nějaké „nevděčníky“ a „příliš mělké jezero, někteří umí plavat“.

Zapás probíhal přesně tak jak jsem čekal. Profesoři byli slabší a vůbec jim to nešlo. Někteří se sotva udrželi na košťatech a jiní mžourali kolem sebe, snažíc se při svém stářím zmoženém zraku vidět co se děje. Taky skřípění protestujících starých kostí se neslo nad hřištěm. Celý tento svůj naprostý propadák však dovedně zamaskovali několika tisíci body, které v zápase postupně nastříleli, spoléhaje na to že historie zná jen vítězství, ne cesty které k nim vedou. Během zápasu taky trefili několik našich hráčů, díky čemuž vznikaly fronty u dveří ošetřovny. K tomu se váže taky jedna odporná skutečnost, a sice fakt, že alespoň z počátku nejúspěšnějším odrážečem byl profesor Werewolf, který dokázal shodit z koštěte téměř všechny naše hráče kteří se odvážili vzlétnout, kromě mě samozřejmě. Tuto nanejvýš nechutnou činnost si dokonce užíval, spadlým hráčům se vysmíval, cenil na ně zuby a co víc, přijímal gratulace od ostatních profesorů a to v odporném počtu šesti gratulací za jedno shození. Dokonce, aby toho nebylo málo, hrdě nad svými činny ježil srst! I přes to že se celý den schylovalo k úplňku, nemůžu takto bláznivé chování našeho kolejního ředitele pochopit. Chudák Rowena se musí obracet v hrobě a všichni havrani co jich na světe je, nechají jistě schovaná křídla a budou nejméně týden hanbou chodit pěšky.

Zápas byl jako vždycky příšerně dlouhý. Nevydržel jsem jej celý, kousek z něj jsem proseděl v klidu u hřiště, počítal padající spoluhráče a připravoval si přání, kdyby se snad snesla k zemi některá hráčská hvězda.

Když se zlatonka dostatečně unavila, vlétla do něčího rukávu a profesorstvo popadalo vysíleně z košťat, nadšené z vítězství. Výsledek však nebyl dlouhou chvíli uznán, nevědělo se v čím rukávu zlatonka skončila. Nakonec si pan profesor Filius vzpomněl, že si něco zlatého před chvíli vynutilo jeho pozornost třemi údery do čela a pak se to schovalo právě do jeho rukávu, před zimou blížícího se večera.

Zamířil jsem na ošetřovnu, doléčit několik posledních modřin. Nic jiného jsem si dnes neléčil, shodili mě celkem čtyřikrát a nikdy se jim nepovedlo nic zlomit, což mi potvrdilo jak skvělým hráčem jsem a jak staré máme profesory. A také to, jak se jim celý zápas nedařil, zranit soupeře jen lehce, na oko, aby se na první pohled zdálo že mají v zápase navrch. Jistě věděli že se nikdo nebude zabývat i pohledem druhým, který by tento jejich podvod odhalil, neboť další pohled vždy patřil již dalšímu podobně nekvalitně zraněnému hráči.

Z ošetřovny jsem přes Velkou síň s večeří zamířil už do kolejní místnosti, sepsat před spaním všechny tyhle zážitky. Trvalo mi to dlouho, takže už je čas konečně taky usnout. Těším se na ráno, jak budou profesoři vypadat po oslavách.