Zadání semináře

Vypracování

Dobrý den, madam Barbaro!

I.

No jistě, že bych ho ochutnat chtěla. Jen se dostat přes tu slupku, co jsem při hodině ožužlávala! Pak věřím, že by mi ta dobrůtka natolik zachutnala, abych ji doporučila i ostatním. Jestliže chutná jako něco mezi melounem, angreštem a kiwi, nedovedu si představit, že by někomu nechutnalo, tedy pokud by nežvýkal tu slupku, ale dužninu. – směje se –

II. 2.

Pan Neposeda vyšel na ulici a láskyplně se nadechl směsi neznámých vůní. Na svou dovolenou v Číně se těšil doslova jako malé děcko a nyní, když stál na ulici prosycené vůněmi exotických pokrmů, koření a života, nevěděl, kam se dřív vydat. Nakonec zkrátka vykročil kupředu a brzy jej pohltil šumící dav. Stejně na tom byl čaroděj Pokradmous, který se v Číně rozhodl věnovat svou dovolenou sběru informací pro Ministerstvo kouzel, byla to jeho pracovní deformace.

Náhoda tomu přála, že se oba po zážitcích dychtící pánové potkali u stánku staré ženy, která jim hned ochotně nabízela své smažené a dušené speciality. Fritovaní štíři ani brouci pana Neposedu nezaujali, ba co, pocítil k těm tvorům štítivou nechuť, zaujalo ho však několik jiných pokrmů. Podivné dušené ryby, které ještě v průsvitném obalu připomínaly zpola koně, zvláštní kulaté rybky s plandavými nožičkami a jako uhel černé vejce. Sáhl po něm, byl si jist, že jde o speciální vejce ponechané v sirném horku lávových oblastí, asijskou pochoutku. Tu do něj ale šťouchl někdo tak neomaleně, až do vejce strčil a ono spadlo na zem. Nerozbilo se a navíc odhalilo ještě krásnější pochoutku, připomínající vejce zdobené snad démanty. Pan Neposeda se chopil příležitosti a okamžitě byl ochotný právě tuhle specialitu si koupit.
Pan Pokradmous zíral tu na starou ženu, tu na nadšeného muže, nejspíš mudlu, tu na vejce, které ten mudla objevil. Šokovalo ho to ještě víc než nebohé dušené bublinatky a osmažená vejce hipokampů. Vše si hned zapisoval brkem na pergamen, ani si nevšiml, že mu z hábitu vyčuhuje hůlka.

Stará žena však byla velmi pozorná, jak už tak staré čarodějnice po celém světě bývají. Hůlku nepřehlédla, ani pergamen a brk. Vzala vyšmelené dračí vejce, na kterém původně chtěla vydělat, ale které nestálo za zavření krámku s jejím živobytím, a vejce s čínskou uctivostí hned strkala panu Neposedovi s vysvětlením, že jde o skvělé a chutné místní ovoce, pitahayu, jen se musí oloupat. Ani za ně nechtěla žádné peníze, už už aby bylo vejce i ten turista pryč, stejně jako ten protivný slídivý čaroděj. Ještě aby tak zjistil, že jde o ilegální zboží a odvedl ji. Jen ať si běží za tím chlapíkem, ona mezitím moudře zmizí.

Nadšený pan Neposeda se celý tetelil, až si najde někde pohodlné místečko a dar od té staré dobračky oloupe a ochutná. Nedočkavě si razil cestu davem a ani si nevšiml, že ho pronásleduje stejně dychtivě muž, který stál po jeho boku u stánku s dobrůtkami. Po chvíli se usadil v osamělém místě u řeky, kde našel příjemně ve stínu umístěnou prázdnou lavičku. Vytáhl vejce z pytlíku, připomínalo spíš obří kokos než ovoce. Zaklepal na ně, očekávaje zvuk vodnatého melounu, ale podivil se, když se ozvalo jakoby křupnutí a pak šelest. Zkoumal vejce a divil se, že ovoce může vydávat takové divné zvuky. Inu, Čína, jiný kraj, jiné zvyklosti a zřejmě i jiné ovoce. Pak si našel pod nohou kousek kamínku a rýpal do slupky v předtuše zajímavé svačinky. Než se nadál, objevily se první praskliny. A pak další, až pan Neposeda už jen s hrůzou sledoval, jak se ovoce bortí, slupka odpadává a… vyjevuje svůj nečekaný vnitřek. Křik pana Neposedy se rozlehl celým říčním nábřežím, když spatřil, jak se mu na klíně ze zbytků exotického ovoce mrská malý ještěru podobný tvor.

Kouzelník Pokradmous, pracovník odboru pro dohled nad kouzelnými tvory už z dálky viděl, jak se na klíně nic nechápajícího muže rodí dračí mládě, žádná pitahaya, jak tomu hlupákovi ta stará čarodějnice namluvila. Spěšně přidal do kroku, i když už doby jeho nejlepších běhů za pašeráky zvířat byly pryč, a muže jediným švihnutím hůlky uspal. Rychle přes právě narozené dráče přehodil svůj plášť a spěšně probral muže zase k vědomí, aby mu pozměnil paměť, jak vyžadovala situace. Pak se na místě otočil a v tu ránu byl pryč.

Když se pan Neposeda probral, měl pocit, že se mu zdál nějaký divný sen, když u řeky na sluníčku asi usnul. Roztržitě se zvedl a vyrazil konečně vstříc dobrodružství čínských uliček. I když měl ze svého snu o muži, který mu ukradl lahůdku, divný pocit.

Na Ministerstvu kouzel bylo mezitím haló, když se na odboru pro zvířata objevil Pokradmous s doutnajícím pláštěm v náručí a s osmahlou spáleninou na levé tváři. Když kolegům ukazoval, co v plášti nese, všichni se rozněžněně zadívali na pokojně spící maličké mládě čínského ohniváče. Pokradmous nasupeně dodal: „Nekoukejte na něj tak, víte, že si ho nemůžeme nechat, je to oběť pašeráků. Koukejte ho převézt do stanice pro zabavená zvířata, já letím zpátky, abych našel tu čarodějnici. Představte si, ona tam měla i fritované hipokampy! Nechutné!“ S těmi slovy opět vyrázoval z odboru vstříc své „dovolené“, aniž by si všiml, jak se ostatní předhánějí v tom, kdo dráče dřív pohladí.