Soutěže 1293
Výuka 1269
Semináře 422
Zmijozel

Autor: Carol Unbordered
Práce odevzdána: 3. 10. 2015 23:21
Předmět: Pohádky tak, jak je neznáte, 1. A
Termín: 2. termín

Zadání domácího úkolu

Vašim dnešním úkolem bude navázat na domácí úkol z minula a napsat pohádku. Vaše pohádka bude napsaná podle pravidel a představ, které jste mi napsali minulou hodinu. Rozsah bude minimálně 3 palce, maximálně 10 palců.

Vypracování

         Byla žila jedna malá holčička jménem Verunka. Verunka bydlela v malé vesnici, vedle velkého strašidelného lesa. Verunka se ale lesa nebála, ba naopak. Často si v něm hrávala, sbírala houby, maliny nebo se jen tak procházela a pozorovala zvířátka. Ptáčky, veverky, jeleny a občas zahlédla i kunu nebo lišku. Do lesa se vydala i v jeden pozdní letní podvečer. Chtěla mamince udělat radost a přinést pár borůvek k večeři. Vykračovala si lehkou chůzí, sbírala borůvky do malinkého košíčku a ani si nevšimla, že se stmívá. Když už byla skoro tma, rozhodla se, že půjde zpátky domů. Otočila se a zčista jasna před ní stála stříbrná liška. Byla velká jako pes a oči jí svítily zelenou pronikavou barvou.
"Ahoj." pozdravila liška.
"Ahoj." řekla Verunka.
"Padá tma, neměla bys jít domů?"
"Právě jdu domů, paní liško."
"Ale kdepak paní, já jsem mladá liška. Jsem ještě slečna Liška!"
"Pardon slečno liško." pošeptala Verunka, která se bála, že lišku urazila.
Lišce to ale nevadilo a dokonce chtěla Verunce pomoct.
"Když mi dáš pár borůvek, řeknu Ti, jak se dostat domů rychleji, aby ses nemusela bát tmy."
"Já se tmy nebojím, ale maminka ano. Nemá ráda, když se toulám. Dám Ti borůvek kolik chceš, hlavně když o mě maminka nebude mít strach."
"Vidíš támhle tu velkou borovici? Za tou je malá pěšinka. Běž po ní, za pět minut chůze se dostaneš do vesničky."
"Děkuju slečno liško." poděkovala Verunka a dala lišce celý košíček.
Rozběhla se k borovici a za ní našla uzoučkou cestičku, po které se vydala. Kolem cestičky rostly další borůvky a maliny a tak některé trhala, aby přeci jen něco mamince přinesla. Šla a šla a kolem už byla tma a vesnička nikde. Verunka se proto rozběhla, chviličku běžela a bum! Spadla do liščí nory.
Snažila se vyškrábat na cestičku zpátky, ale nora byla moc hluboká a Verunka moc malinká. Pozdě si vzpomněla na pohádku o červené Karkulce, kde chtěl vlk sežrat Karkulku. Neměla lišce vůbec věřit. Teď si jí dá k obědu a Verunka nemá ani babičku, ani myslivce, aby ji zachránil. Verunka se rozplakala a plakala dlouho, až nakonec dorazila i liška.
"Nežer mě." zaprosila Verunka. "Dám Ti další borůvky a maliny, nebudeš o hladu."
"Já Tě ale nechci sníst".
"A co se mnou uděláš?"
"Teď se o Tebe budu starat, teď budeš moje malá lištička!" zasmála se velká liška.
          A od té doby už slečna liška není slečna, ale paní, protože má v noře malé liško-člověčí mláďátko, kterému nosí krmení, zahřívá ho při chladných nocích a když mláďátko trochu vyroste, musí liška vyhloubit noru, aby neuteklo ke své první mamince. I když se má v noře dobře, má co jíst i pít, má teplé místo a klid, první maminka Verunce chybí.