Zadání domácího úkolu

Nemyslím si, že byste měli z časovými a dějovými liniemi nějaké potíže. Přesto si je ale můžete procvičit. Napište povídku na vlastní téma, kde si zejména dáte pozor na čas a děj. Hodně štěstí.
Upozorňuji, že za nějaké lovosice vás asi vytahám za uši.

Vypracování

Domácí úkol – Literární seminář
Lily Angelina Johnsonová

Už když jsem se ocitla v té krabici namačkaná s dalšími tiskovinami, tak jsem tušila, že je něco špatně, ale byl to jenom pocit. Nechtěla jsem si připustit, že by něco bylo v nepořádku, stejně jako noviny a časopisy kolem mě. Docela jsme si všichni padli do oka. Oni věděli o tom, co se děje venku, já jsem věděla o tom, co se stalo dřív, takže jsme vždycky našli nějaké téma k řeči. Někdo sebou zalistoval, něco prohodil, někdo další navázal a za chvíli už jsme se bavili všichni. Až na to nepohodlí to bylo naprosto dokonalé. Jenže nic hezkého bohužel netrvá dlouho. Tmu prořízl paprsek světla a potom nás všechny něco oslnilo. Po takové době ve tmě jsme na světlo vůbec nebyli zvyklí. Ale nebylo to Slunce. Ta záře byla o něco příjemnější, měkčí. Mělo to být Slunce, ne oheň. Plamínky na nás škádlivě volaly a pomrkávaly, abychom se k nim přidali, abychom se s nimi vrhli do nekončícího poskakování a točení. Nechtěli jsme. Nikdo z nás nechtěl. Ale museli jsme.

Jako první šly noviny. Žlutí a oranžoví tanečníci se na ně hbitě vrhli a obklopili je. Za chvíli z té bílé hromady zbyla jenom troška šedého popela. Následovaly časopisy. Než je plameny zpacifikovaly na stejně úhlednou hromádku jemného šedého prachu, chvíli to trvalo. Nejdřív se nenechaly, ale nakonec podlehly a zkroutily se úplně stejně jako noviny těsně předtím, než se plamínek vítězoslavně zvětšil a s krutým smíchem zadupal i ty poslední zbytky odporu. A potom přišla řada na mě. Viděla jsem, jak skončili moji přátelé, s nimiž jsem v jedné krabici trávila několik posledních dní. V krabici...? Mým zorným polem proletělo něco hnědého a dopadlo to přímo do středu plamenné skupinky. Tu to nejdřív zaskočilo, ale potom se na nového nepřítele vrhla se stejným nasazením jako předtím na noviny a časopisy. Popel se rozrostl o další šedé šupinky. Udělala to ta krabice proto, abych měla šanci utéct, nebo neměla na výběr? Hodili ji tam, stejně jako časopisy, nebo skočila sama a dobrovolně? To byly otázky, na které už mi nikdo nikdy neodpoví.

Letěla jsem. Když jsem dopadla, měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve žhavém pekle. Takhle zblízka vypadaly plameny ještě nebezpečněji. Úplně jsem je viděla, jak si mě některé všimly a začaly volat na ostatní, aby se taky podívali, že si můžou hrát dál. Jako malé děti. Tančily kolem mě, každý stejně smrtící jako krásný. Točily se a poskakovaly, rostly a zmenšovaly se, mizely a zase se objevovaly. Byly kolem mě, na mně, ve mně. Pálilo to, ale úplně jinak, než když mě někdo polil horkým čajem. Tamto byl krátký šok, kdežto tohle dlouhé a pomalé mučení. Ať už to skončí. Ať už to skončí. Zavřela jsem oči, ale pořád je tam vidím. Stále vidím, jak se hýbou. Chtějí, abych je viděla. Mermomocí se snažím myslet na něco jiného. Připomínají mi děti, jsou stejně neposedné a hravé. Netuší, kdy mají skončit. Stejně jako děti. Děti?

Vybavím si tvář té dívky. Jak se to jmenovala? Emilka. Mohlo jí být tak patnáct, když jsem ji opouštěla. Pamatovala jsem si ale skoro celý její život. Byla jsem dárek pro její maminku, když jí bylo dvacet. Bydlela jsem v její knihovničce u rodičů, potom na poličce v pokoji na koleji, potom v ohromné knihovně v rodinném domě, kam se přestěhovala s manželem a malinkou Emilkou. Veliká knihovna stála v obývacím pokoji, takže jsem mohla sledovat prakticky všechno důležité. Jak se učila jíst, jak se pokoušela o první váhavé krůčky. Když řekla první slovo, když se přestěhovala z dětské postýlky do normální postele v normálním pokoji. Jak nadšeně vyprávěla o prvním dni ve školce, jak byla nervózní to ráno, když měla jít do první třídy. S kým se kamarádila a koho bytostně nesnášela. Koho měla ráda a kdo ji. Co ji bavilo a co ne. Jak ráda četla a jak hezky se o knížky starala. Občas si vzala některou z nás v knihovně, občas si nějakou vypůjčila v té městské. Přečetla i mě a hned si mě zamilovala, ačkoliv jsem byla historická kniha. Literatura faktu, žádná beletrie. Když jí bylo smutno, sáhla po mně. Byla jsem už ohmataná a trochu zašlá, ale jí to nevadilo. Ale jejímu otci ano. Jednou mě jí vzal a dal jí nějaké nové vydání. Chvíli jsem se s ním bavila, ale bylo tak nafoukané, že jsem toho radši nechala.

Ani Emilce se to nelíbilo. Prskala, že mě chce zpátky, že se jí ta nová kniha nelíbí. Hledala mě po celém bytě. Měla jsem chuť na ni zakřičet, že jsem v otcově batohu. Jenže jsem kniha a s lidmi jsem mohla mluvit jenom prostřednictvím svých stránek. Odnesl mě do městské knihovny. Asi neměl to srdce mě vyhodit. Ale odtrhl mě od Emilky a potom už jsem ji nikdy neviděla. Ani nepřišla do knihovny, nejspíš však proto, že jsem skončila v nějaké úplně zapomenuté pobočce, kam by nikdy sama od sebe nezabloudila. Dlouho jsem tam stála na poličce a kolem mě se střídaly všelijaké jiné knihy. Na rozdíl ode mě na sobě měly krásné přelepky a uvnitř magnetický proužek. Já jsem byla jenom stará odrbaná bichle, jež ráda pozorovala, co se děje kolem ní, kdo do knihovny chodí a jaké knížky jsou kolem mě. Děti, dospělí, senioři. Nové a staré tituly, otrhané i zářící novotou. Velké i malé, tlusté i tenké. Pestré i jednobarevné.

Kus nade mnou stála jedna mně podobná knížka, s níž jsme se docela spřátelily. Jmenovala se Tisíc a jeden recept a byla s ní docela legrace. Osud se s ní taky moc nepáral, protože z knihkupectví ji vyřadili pro její zašpiněnou obálku. Nakonec se nad ní ale někdo slitoval a donesl ji do knihovny. Od té doby stála na té polici. Řekla mi, že tady jsou knihy, které půjdou buď na opravu nebo je někde onálepkují jako ty ostatní. Docela jsem se na to těšila. Jenže mi nikdo neřekl, že je i třetí možnost. Zabalení do krabice s dalšími starými nebo odrbanými knihami a odeslání někam do pryč. Tuhle dobu jsem si moc dobře nepamatovala, ale na jejím konci jsem skončila v jiné krabici, jediná kniha mezi samými novinami a časopisy. Ti všichni už tady nejsou, ani ta krabice. A já už tu taky dlouho nepobudu. Změním se v popel, ten jemný šedý prach. Moje ostatky se smíchají s ostatky mých přátel. Něco se s nimi stane, možná je někam vyhodí, možná je jenom rozfouká vítr. To už se nedozvím. Doufám jen, že existuje nějaké knižní nebe. Peklo už jsem si zkusila a myslím, že tam by se mi asi nelíbilo.