Zadání soutěže

Když pořád máme venku tak krásně a všechno hraje barvama, máme tu další soutěž.

 

A jelikož už zase nemám co číst, bude váš úkol mi napsat nějakou pěknou povídku. Téma bude víceméně volné, ale musí se aspoň trochu týkat či obsahovat něco, co je spjato s podzimem. Když pak lehce odbočíte, nebude mi to až tolik vadit.

 

Alespoň půl A4, aby to mělo. Hodnotím spíše kvalitu než kvantitu. Maximálně 2A4.

Vypracování

Bylo ráno. Rodina právě snídala. Každý si nabíral na prsty med lesních včel a pak si prsty olizoval. Všem to moc chutnalo. Oblizovali se až za větvemi. Med byl letos obzvláště chutný. Včelí královna jim vybrala ty nejlepší kousky a přidala jim k tomu i trochu vynikajícího vosku.

„Co budeme dnes dělat?“ zeptala se Kůrinka. „Dnes se budeme opět starat o náš strom. Co jiného bychom my, kůrolezi, také dělali?“ odpověděl tatínek. „Ty, Kůrinko, budeš hledat díry v jeho kůře a zamázneš je voskem.“ „Ale tati, ten vosk je tak dobrý, nemohli bychom ho raději sníst?“ „Ne, miláčku, trochu si samozřejmě necháme na Vánoce, ale hlavně musíme ošetřovat náš strom. Je to náš domov, dává nám vše, co potřebujeme k životu.“

Kůrinka se zatvářila smutně a snědla další prst medu. Přeci jen, vosk byla vybraná lahůdka, bylo jí líto se ho zbavovat. Netroufala si však svému otci odporovat. Její bratr však měl odbojnější povahu.

„Tati, však by se tak moc nestalo. Mohli bychom se přestěhovat jinam. Podívej, co je tu hezkých stromů. Třeba tam ten dub je moc hezký.“ „Kůrku, tam přece bydlí rodina Dubolezova.“ „A co tam ten jasan?“ „Tam zase bydlí Anokůrovi.“ „A co třeba…“ Ale Kůrek nedomluvil, protože dostal od maminky pohlavek větvičkou. „My bydlíme zde, na této cesmíně. Je to náš domov. Chtěl bys snad o něj přijít? Každý kůrolez má svůj strom, o který pečuje a chrání ho. Kolikrát ti to mám vysvětlovat?“

Kůrek zmlkl. S tatínkem byl ochoten se hádat, ale na maminku si netroufl. Přesto si však myslel, že má pravdu a že by jim stěhování neublížilo.

Snídaně skončila. Kůrinka se vypravila za svou prací, ale Kůrek se vyvalil na nejbližší větvi a díval se do slunce. Myslel na to, jak krásně by se mu mohlo žít na jiném stromě. Tady to přece bylo tak fádní! Jinde je jistě vše daleko zajímavější a zábavnější.

„Kůrku,“ ozvalo se nad ním, „to chceš celý den chytat stínky? Měl bys naši cesmínu zalít, podívej, jak má povadlé listí. „A co budeš dělat ty, tati?“ „Já budu hlídkovat.“

Už abych byl dospělý, pomyslel si Kůrek. Pak taky budu jen hlídat. Hezky si lehnu na větev, budu koukat po okolí… nebo ani to ne. Tak jako tatínek. Zatím, abych se tu dřel. Musím zalévat, to je otrava.

„Áááúúú!“ vyplašil ho výkřik. Od cesmíny utíkal pryč strašlivý obr a držel se za obličej. Tatínek se smál, až se za kůru popadal. Kůrek nechápal, tak se rychle zeptal: „Co se stalo?“ „Ále,“ zamrkal tatínek svými hnědými očky, „támhleten kluk si chtěl utrhnout větev, tak jsem mu své prsty strčil do nosu. Asi ho to zabolelo.“ „Tomu obrovi?“ „Obrovi? Kdepak, obři tu nežijí, to byl člověk. A docela malý, vždyť to bylo ještě dítě, kdyby to byl dospělý člověk, vypíchnul bych mu oči. To se také naučíš.“ Kůrek se na tatínka podíval s obdivem, ale než stihl něco říct, uslyšel další křik.

„To je neštěstí, to je neštěstí,“ plazila se po cesmíně nahoru Jasenka Anokůrová. Málem si přitom vypíchla oči, jak si prsty levé ruky zakrývala tvář. S ní se plazila Kůrinka a snažila se ji utěšovat. Maminka vyhlédla zpoza větve a zeptala se: „Co se stalo?“ „Tam, tam,“ ukazovala Jasenka na svůj jasan, „podívejte, ON NEMÁ LISTÍ! Ale já jsem se o něj skutečně dobře starala, zalévala jsem ho a lepila jsem mu díry voskem.“ Maminka pohlédla na tatínka s výrazem: Ty děti!, vzala Jasenku kolem ramen, vedla ji domů a něco jí povídala.

„Vidíš,“ obrátil se tatínek na Kůrka, také Kůrinka pozorně poslouchala. „Tak je tomu s listnatými stromy, jejich listí na podzim ztratí krásně zelenou barvu, získá barvy různé, nezdravé, jako je třeba červená, a opadá. Proto si, děti, važte naší cesmíny, ta je zelená neustále, nikdy své listí neztrácí. A musím vám říci ještě jedno tajemství.“ Děti ho pozorně poslouchaly. „Našeho stromu si velmi váží i lidé. Kdysi na podzim mi sem jeden, jmenoval se Ollivander, přinesl stínky, tak jsem mu dovolil odnést si větvičku. Udělal z ní kouzelnickou hůlku, která patří jednomu z nejuznávanějších a nejslavnějších lidí, jmenuje se Harry Potter.“

Jen co domluvil, byly děti pryč. Kůrinka opravovala kmen stromu a Kůrek ho zaléval.