Zadání soutěže

Když pořád máme venku tak krásně a všechno hraje barvama, máme tu další soutěž.

 

A jelikož už zase nemám co číst, bude váš úkol mi napsat nějakou pěknou povídku. Téma bude víceméně volné, ale musí se aspoň trochu týkat či obsahovat něco, co je spjato s podzimem. Když pak lehce odbočíte, nebude mi to až tolik vadit.

 

Alespoň půl A4, aby to mělo. Hodnotím spíše kvalitu než kvantitu. Maximálně 2A4.

Vypracování

Dobrý den madam,

 

Pohádka o hruštičkách

 

Bylo nádherné podzimní odpoledne. Ptáčci zpívali. Ano zpívali, oni se totiž rozhodli trucovat a na zimu se nechtějí stěhovat, prý je to na ně moc náročné, ale o tom je zase jiná pohádka. Navíc komu by se chtělo do tepla, když je u nás na podzim mnohem více sluníčka!

Ehm, takže… nádherné podzimní odpoledne, ptáčci zpívali, veverky se honily v korunách stromů a pan Jelen si přišel odpočinout na palouček, kde kupodivu rostla velmi statná hrušeň. Všechny listy již téměř opadaly, jen několik málo se drželo ze všech sil. Zvedl se mírný vítr a obouval se do barevných listů. Další list s plachtěním přistál na zemi a usadil se v mechovém porostu pod hrušní. Říkáte si, proč hrušeň uprostřed lesa? Ráda bych Vám to pověděla, ale to by těch pohádek bylo mnohem více. Musí Vám stačit, že v tom mají prsty lesní víly. Ony totiž často rády šprýmují. A když jednou rozsívaly semínka z ovocných stromů na nedaleké louce, jedno jim dopadlo přesně doprostřed lesa.

Hrušeň se komíhala ve větru. Pokud jste se pečlivě podívala, uviděla jste, že na ní visí čtyři hrušky. Samotinké hruštičky, které jsou od sebe velmi vzdálené. Nemohou si tedy pořádně popovídat. Snad jen… snad jen, když jim přítel vítr k tomu fouká, protože pak se jejich hlas nese větvemi stromu a doléhají k ostatním hruštičkám. 

Když se na strom díváte, je vám jich až skoro líto, jak si tam jen visí a smutní, že jedna k druhé nemůže. Dokonce to pociťují i zvířátka, která občas dojdou hruštičky rozveselit, aby nebyly tak smutné.

Podzimní odpoledne utíkalo a hruštičky stále visely na stromě. Čekaly na vhodnou příležitost, kdy budou moc dopadnout na zem tak, aby je to příliš nebolelo. Jenže jedno podzimní odpoledne míjelo druhé a hruštičky byly čím dál tím víc ztrápené. Až konečně jednoho velmi sychravého dne, kdy vítr a déšť létali kolem stromu, spadla na zem první hruška. Když padala, mávala svou stopkou, aby jí kamarádi pomohli, jenže ty na ní nedosáhli. I když byl vítr jejich přítel, vichřice už tak hodná nebyla.

Smutná hruška ležela pod hrušní a po slupce se jí od stopky kutálely mohutné slzy.

„Proč pláčeš?“ Řekl povědomí hlas. Hruška se obrátila na příchozího, zavzlykala a mrkala na pana Jelena.

„Já… já…“, fňukala, “ spadla jsem ze stromu a teď se tam nemůžu dostat zpátky. Mám tam své kamarády.“

„Lehká pomoc, vysadím tě tam.“ Usmál se Jelen a začal šťouchat do hrušky.

„Pozor, pozor jelene, máš ostré parohy… to bolí!“ Smutnila hruška.

„Omlouvám se, chce to nějakého pomocníka, jinak ti ublížím.“

„Pomocníka říkáte? Můžu pomoc?“ Byla to malá myška, která právě vyhopkala ze své nory.

„Prosím, myško, můžeš hruštičku dostat mezi mé parohy?“

„Jistě to můžu!“ Myška doběhla k hrušce a usmála se na ní.

„Neboj, my ti pomůžeme, “ povídá myška a snažila se nadzvednout hruštičku. Ovšem marně. Hruška byla na ni příliš velká a malá myška jí nedokázala zvednout.

„Co si jen počnu!“ Zavzlykala opět hruška a otočila svou slupku k mechu.

„Nesmutni, říkám, že ti pomůžeme…“ pravil jelen a podíval se na myšku.

„No jistě, že ti pomůžeme, “ zvolala myška, „počkejte tu chvilku, já přivedu pomoc.“ Myška odběhla a hruštička zůstala zapíchnutá v mechu.

„Hrůůůů…..“ zafoukal vítr a nesl na zem ke kořenům stromu jen malé sdělení „…škooo, čekáme tu na tebe. Slyšíš nás?“

„Slyším! Slyším, přátelé.“ Zamávala hruštička svou stopkou a otočila se do korun stromu. Odtud se nebe zdálo tak velké! A jelen ještě větší! Až z něj šel malinko strach. Ale hruštička se nebála, protože věděla, že jí chce pomoc.

„Už za chvilku přiběhne myška a někoho přivede, neboj se, dostaneme tě za tvými kamar….“ V tu chvíli jelen něco zaslechl.

„Někdo se blíží! Rychle se schovej!“ Zavolal a sám skočil do křoví.

„Jelene já! Jelene, já nemůžu!“ Zavolala na něj, ale už bylo příliš pozdě. Na paseku přišel jakýsi velký hromotluk. Ruce měl obrovské! A ještě větší hlavu, která byla porostlá srstí jen okolo tlamy. Ježaté chlupy měl i na kulaté hlavě. A pak ta podivná barevná srst! Hruštičce to bylo hned divné, ale než stihla svou stopku zarazit do země, už se povalovala v tlapě hromotluka.

„Pomoooc,“ křičela, ale nikdo ji neslyšel. Co si teď počne?! Obrovský hromotluk se přiblížil k hrušni a svou druhou tlapou ohmatával zbylé hruštičky.

„Nech mé kamarády! Nech je!“ Volala vztekle hruštička a chtěla se za své kamarády být. Pak se najednou hromotluk obrátil a odcházel i s hruštičkou od stromu. Tak tohle je konec? Takhle skončí příběh spadlé hrušky uprostřed podzimního lesa? Hrušeň se vzdalovala. Hruštička propadla v pláč. Bála se, nevěděla, co ji čeká a kam se dostane. Co když se k ní bude hromotluk chovat špatně?! Co když jí ublíží? Schoulená v tlapě hromotluka usnula.

…

„Hele, co jsem našel v lese!“ Hruštička se probudila a koukala do očí modrých jako studánky v lese. Tohle musí být mládě hromotluka, pomyslela si hruštička a i přes smutnění, se musela pousmát.

„Jééé tatíí, hruška! Takže místo hub jsi našel hrušky?“ Smála se holčička tatínkovi.

„Houby nerostou, ale snad ti hruška přijde k chuti.“ Usmál se tatínek a přistrčil hruštičku blíž. Holčička si ji vzala. Naše hruštička přestala plakat a teď poměrně zvědavě se na holčičku dívala.

„Kdepak tatí, já jí nesním.“

„Proč pak ne?“

„Protože je příliš krásná.“ Usmála se holčička a hruštička se musela ještě více usmát. Bylo jí dobře, i když vzpomínala na své kamarády tam na stromě. Holčička jí posadila na stůl, odkud měla hruška výhled na podzimní přírodu. Čas plynul a hruštička pociťovala, že i když je šťastná, chtěla by ke svým kamarádům zpátky na strom. Holčička jí kolem stopky uvázala malou kravatu a na slupku namalovala dvě velké oči a ústa. Teď vypadala opravdu jak živá! Občas, když holčička ležela v posteli, odkutálela se hruštička k oknu a hleděla do dálky. Vzpomínala na větrné povídání s kamarády a přišel na ni opět smutek.

Jednoho rána se zapomněla vrátit na své místo na stole a holčička ji našla povalenou na parapetu.

„Kam pak ses to vydala?“ Usmála se na hruštičku.

„Chtěla jsem za svými kamarády!“ Zvolala hruštička, ale holčička jí nemohla slyšet. Nikdo ji nemohl slyšet a tak se opět rozplakala a ze stopky jí stekla slza.

„Tatííí, tattííí, hruštička pláče! Stýská se jí! Ona pláče stejně jako já, když odjíždíš na dlouho pryč!“ Otec přispěchal ke své holčičce a zadíval se na ni.

„Opravdu pláče? Nesáhla si na ni mokrýma rukama?“

„Nene tatíí, ona opravdu pláče. Musíme ji hned odnést tam, kde jsi ji našel.“

I když na malou chvilinku tatínek zapochyboval, tak se teple oblékli a i s hruštičkou se vydali ke stromu v lese.

„Tamty nebyly ještě zralé, tak jsem je tam nechal.“ Obhajoval se tatínek.

„Nemůžeš je přece od sebe odloučit. To se nedělá!“ Vysvětlovala holčička a hnala se i svou hruškou k palouku, kde stála hrušeň.

Když dorazili na palouk, hruštička se rázem usmívala, byla u svého domova, byla se svými…

„Kde jsou!“ Zvolala na celý les.

„Podívej tatíí, všechny hrušky už spadly na zem. Musíme je posbírat a odnést k nám domů. Aby byly spolu!“ Hruštička si až potom všimla, že na zemi sedí její tři kamarádi, pěkně v mechu vedle sebe. Konečně budou spolu!

Holčička popadla všechny hrušky do náruče a přistrčila k nim i tu její. Hrušky se mezi sebou vítaly a smály se a vyprávěly příběhy. Když si je odnášela holčička domů, koukala se za nimi všechna zvířátka, i pan Jelen, Myška i ti Ptáčci, co poletovali kolem a zpívali.

Celý les se zahalil do tmy a ze stromu spadl poslední podzimní lístek. Hruštičky byly spolu v měkkých postelích vystlaných vatou na nočním stolku jedné malé holčičky. A pokud se jim něco nestalo (holčička by to nedopustila!), tak tam leží na svých polštářcích dodnes a povídají si o celém světě, který ještě chtějí vidět a o holčičce, která je opět dala dohromady.

 

Děkuji za soutěž madam,

Kim S.R.