Zadání domácího úkolu
Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ... Co se podle vás skrývá za dveřmi tajemného domu? Minimálně šest palců.
Vypracování
Jedna, dva, tři.
Na zem dopadlo několik kapek. Asi to byly kapky. Nevím. Nic jsem neviděla; na to tu byla příliš veliká tma.
Pohnula jsem nohou, rukou. Zdálo se, že všechny končetiny jsou na místě. Hlava mi třeštila, takže ta je nejspíš také tam, kde má být. Aspoň nějaká pozitivní zpráva.
Jedna, dva, tři.
Rozlámaně jsem se posadila a zhluboka se nadechla. Do nosu se mi dostal prach, podráždil mi sliznici a já kýchla. Raději jsem si ani nepředstavovala, kolik prachu jsem zvířila teď.
Pohybovala jsem rukama kolem sebe, v naději, že se o něco zachytí. Marné naději.
Jedna, dva, tři.
To jsem nakonec vzdala. Raději jsem se po čtyřech vydala jedním směrem. Dokud jsem dorazila ke zdi.
Jedna, dva, tři.
U ní jsem vstala a pro jistotu se přidržovala. Snažila jsem se mít oči dokořán, ale nebyla jsem si jistá, že skutečně jsou otevřeny. Protože všude kolem byla jen černočerná tma. Rozešla jsem se podél zdi a prohmatávala ji, hledala vypínač nebo něco podobného.
Jedna, dva, tři.
Raději ani nemyslet na to, co jiného by na ní mohlo být.
Jedna, dva, tři.
Podařilo se mi najít, co jsem hledala. Malá krychlička vystupující ze zdi. Cvak.
Jedna, dva, tři.
Musela jsem přimhouřit oči, protože světlo bylo příliš jasné. Pálilo, jako by mi chtělo zabránit vidět.
Jedna, dva, tři.
Místnost nebyla moc veliká. Světlo blikalo a nejspíš nebylo moc silné, ale mně tak připadalo. Co mě ovšem překvapilo nejvíc, bylo, že jsem tu nebyla sama.
Jedna, dva, tři.
Dívka. Dlouhé hnědé vlasy, uhlazené, bez jediného odstávajícího vlásku. Veliké tmavé oči, perfektně obkreslené tužkou. Drobný nosík, růžové rtíky, štíhlá postava. Vypadala trochu jako panenka Barbie v životní velikosti, jen bez těch přehnaných proporcí. Vypadala tak nějak dokonale.
Jedna, dva, tři.
Nepromluvila, jen si mě prohlížela. Na rtech se jí objevil úšklebek, který přesto působil zvláštně krásně. Zamrazilo mne.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se skřehotavým hlasem a uvědomila jsem si, jakou hroznou žízeň to mám.
Jedna, dva, tři.
„Já jsem ty,“ odpověděla dívka hlasem znějícím jako zvonek, čistým a dokonalým. Vůbec ale nezněla jako já.
„Tedy, lepší ty. Dokonalá ty.“
Jedna, dva, tři.
„Nemůžeš být já.“
„Ale jsem. Jsem vším, čím chceš být. Jsem vším, čím bys měla být… Nebýt toho, že jsi jen pouhopouhý človíček, neschopný snad čehokoli.“
Jedna, dva, tři.
„Ty člověk nejsi?“
„Jestliže ty jsi člověk a já jsem ty, jsem člověk. Ale lepší. Nadčlověk, chceš-li.“
Jedna, dva, tři.
„Takže já jsem taky nadčlověk?“
„Ne. Nejsi lepší. Jsi obyčejná. Nudná. Hloupá. Ošklivá.“
„Nejsem.“
Jedna, dva, tři.
„Ale ano. Jsi jen… člověk. Co jiného bys měla být? Zajímavá? Nenech se vysmát. Lidé jsou jednotvární. Jste jeden jako druhý.“
Jedna, dva, tři.
Pak se rozhostilo ticho. Nemohla jsem vědět, jestli je vážně já… Ale něco mi říkalo, že ano. Děsilo mě to.
„Kde jsme?“
„Ve starém, stařičkém domě opuštěném na kraji lesa, jak jinak. Tam se dějí všechny záhadné věci, všechno, čemu bys ty říkala nadpřirozeno. Jinde být ani nemůžeme.“
Jedna, dva, tři.
„Jak jsme se sem dostaly?“
„Co já vím. Já jsem tu, protože jsi tu ty. Odejdi, odejdu i já. Vždy budu jako tvůj stín, v tvém závěsu. Vždy tě budu sledovat, sledovat a soudit.“
Jedna, dva, tři.
„Jak mám odejít?“
„Nevím. Dveře tu nejsou, a ani okna. Jsme tu chycené. Jako zvěř. Kořist. Asi už nás ulovili.“
„Kdo?“
„Nevím.“
Jedna, dva, tři.
„Neměla bys vědět vše? Jsi přece dokonalá.“
„Ach, jaká naivita! Jsem dokonalá verze tebe. Vylepšená verze tebe. Snadněji si něco domyslím, ale nemohu pracovat s tím, co ani ty neznáš.“
„To je škoda.“
„Veliká. Ale už jsem si zvykla, že mě omezuješ.“
Jedna, dva, tři.
„Jak to, že tě vidím poprvé? Je to poprvé, že?“
„No ano, je to poprvé. A proč? Nuže, to bude mít něco společného s tím domem na kraji lesa. Je záhadný. Na záhadných místech se dějí zvláštní věci. Neskutečné věci se stávají skutečnými. Ožívá to, co by nemělo ani existovat.“
Jedna, dva, tři.
„Neměla bys existovat?“
„Těžko říct. Asi ne. Lidem by se těžko žilo, pokud by jim bylo neustále připomínáno, jak obyčejní a nudní jsou.“
„Zvláštní.“
„Ne, není to zvláštní. Je to logické.“
Jedna, dva, tři.
Světlo bliklo a zhaslo úplně.
„Jsi tu ještě?“
Žádná odpověď. Žádný další posměšný úšklebek doprovázený odfrknutím. Jen a jen ticho.
Jedna, dva, tři.
Ticho rušené jen kapáním vody.
Znovu jsem pohnula rukou, ani nevím proč. Narazila jsem rukou do kliky.
Neříkala, že tu nejsou dveře? Nebyly tu. Vím to.
Stiskla jsem kliku.
Za ní byla chodba – vím to, protože byla osvětlena svícny. Vešla jsem do ní. Dveře se za mnou samy zavřely. Polekaně jsem se otočila, ale dveře zmizely docela. Jen jsem slyšela tiché:
Jedna, dva, tři.
Nic víc. Jen to.
Otočila jsem se zpět do chodby. Znovu jsem nebyla sama.
Tahle dívka se podobala té první, jen měla mastné, zašmodrchané vlasy. Třeštila na mě oči, pod kterýma se do kůže vžíraly tmavé kruhy. Vypadala, že už aspoň týden nespala a ještě déle se nemyla. Vypadala tak, jak jsem se cítila.
„Kdo jsi?“
„Já jsem… jsem… jsem ty.“
„Ale to řekla i ta předtím. Že je já. Nemůžete být obě já.“
„A-a-ale to jsme. Jsme. Určitě ano. Jo. Jsme ty. Obě. Jiné ty.“
„Jak to myslíš, jiné?“
„Jiné. Ona je… je…“
Dívka si odplivla.
„Je dokonalá. Prej. Nevěřím tomu. Taky bys neměla. Nic není dokonalý.“
„A ty jsi?“
„Já jsem skutečná ty. Taková… taková, jak se cítíš. Ošklivá. Špinavá. Nevěříš si. Jsem ty. Opravdu ty.“
„Nechci být jako ty. A nejsem ošklivá. Věřím si.“
„Ale houby. Nejraději by ses stočila do klubíčka a nehejbala. Vím to. Znám tě. Jsem ty.“
„Ale hýbu se.“
„Myslíš si totiž, že musíš. Lžeš si. Všichni si pořád jen lžeme.“
„Ne.“
„No jo. Už zase to děláš.“
„Jdi pryč.“
„Nemůžu. Dokud tu budeš ty, budu tu i já. Furt s tebou. Furt. Navždy. Napořád. Budu ti dýchat na záda. Budu s tebou třást, aby ses vzpamatovala a utekla. Jen se neboj.“
Jen jsem ji sledovala. Kapání se už neozývalo a já ztratila pojem o čase – pokud jsem v první řadě vůbec nějaký měla.
Pak se jen ušklíbla, já mrkla a ona byla pryč. Ale cítila jsem chvění, jako by mnou skutečně třásla.
Šla jsem chodbou a došla ke schodům. Dřevěné a rozvrzané. Přesto jsem se po nich vydala; jinam cesta nevedla.
Vystoupala jsem do jakéhosi podkroví. Tady bylo střešní okno – příliš vysoko, než abych na něj dosáhla. Pouštělo dovnitř spoustu světla, které dopadalo na další dívku, ne nepodobnou těm dvěma. Vlasy měla světlejší a jako by kolem nich měla záři, která jí dodávala na éteričnosti. Pleť měla bledou, stejně jako ta na chodbě, ale působila zdravě. Dlouhé šaty splývaly až k zemi a dodávaly jí vzhled víly.
„Nech mě hádat. Jsi já.“
„Správně.“
„Jaká já? Dokonalá? Skutečná?“
„Ta, která se schovává v koutě a čeká na svou příležitost. Která se bojí, že není dost dobrá… Ale ví, že je.“
Rukou pokynula k obrazům na zdi. Doteď tam nebyly – nebo jsem si jich jen nevšimla. Nevím.
„To je tvůj život. Náš život.“
Šla jsem k obrazům, abych si je mohla prohlédnout. Všechny byly barevné – tak barevné. Spíše než obrazy to byly skvrny barev, rozpíjející se jedna do druhé.
„Jsou to jen barvy.“
„Nejsou to jen barvy. Jsou to pocity. Emoce. Je to tvé srdce. Mé srdce. Naše srdce. Je to, jak jsme se cítily.“
„Barvy jsou pocity?“
„Mohou být. Teď jsou.“
„Jsou veselé. Plné radosti.“
„Ano, to jsou.“
„Obraz z teď by byl černý?“
„Možná. Namaluj ho a uvidíme.“
Došla jsem ke stojanu s plátnem, který jako by za ní byl vždy. Podala mi paletu.
„Neumím malovat.“
„Každý to umí. Neboj se toho.“
Namočila jsem štětec v barvě, aniž bych o ní přemýšlela. Přiložila jsem jej k plátnu. Mé já jemně uchopilo mou ruku a pomohlo mi s tahem i výběrem dalších barev.
„Není až tak černý.“
„Asi se necítíš až tak zle.“
„Teď zrovna ne.“
„To jsem ráda. Skutečně. Když se cítíš zle ty, cítím se zle i já.“
„Ale chci pryč.“
„Otevři oči.“
„Jsou otevřené.“
„Skutečně?“
Otevřela jsem oči.
Ležela jsem na zádech, v posteli svého pokoje. Věděla jsem to; byl to fakt vepsaný v mé mysli.
Dům byl pryč a s ním i má já.
Zavřela jsem oči.
Z dálky jsem dům viděla. Skutečně byl na kraji lesa. Vypadal tak nepřístupně. Jako by bylo zakázané do něj vejít.
Téměř jsem slyšela hlasy svých já.
Žily v tom domě; možná jich tam bylo ještě více. Žily tam a čekaly na den, kdy se skutečně stanou mnou. Teď už jsem věděla, čím dům je.
Ten dům jsem byla já.
