Zadání domácího úkolu

Celý rok jsem na Vás byl hodný a nechával jsem Vás si vybrat, zda budete kreslit, uvažovat, básnit, tak v eseji na Vás pak budu zlý. Abyste mi ukázali, že jste schopni pokračovat ve výuce tohoto předmětu, musíte splnit esej se všemi částmi. Téma bude úplně jednoduché. Co byste též čekali, tématem je Mantichora. A Vy musíte mít alespoň 8 veršů básně (rýmující se!), jeden obrázek a pak nějaký ten příběh. Je jedno, zda báseň s obrázkem budou součástí příběhu, nebo budou jenom 3 části vzájemně nesouvisející. Je to na Vás!

Vypracování

Dobrý den :)

Posílám svůj příběh o mantichoře a předem se omlouvám, že je trošku delší :) a doufám, že nevadí, když jsem tu básničku (pravda, moc se mi nepovedla) zakomponovala do příběhu :)

 

HON NA MANTICHORU

 

NIKDY Z TEBE NIC NEBUDE. JSI K NIČEMU. MYSLELI JSME SI, ŽE BUDEŠ V POHODĚ. MÝLILI JSME SE. NENÍ S TEBOU SRANDA. BĚŽ PRYČ. NECHCEME TĚ TADY. Zní mi v hlavě. Jdu lesem a myslím na všechny ty věci, co jsem si vyslechl. Už nemám nikoho. Věděl jsem už dávno, že pro svou rodinu nic neznamenám. Proč by se taky měli lidé, kteří jsou neustále opilí, zajímat o nějakého sedmnáctiletého kluka. Ale vždycky mě nad vodou drželi mí přátelé. Nebo jsem si aspoň myslel, že jsou to přátelé. Dokud jsem na ně jednou nenarazil a nevyslechl si, jak mě za zády pomlouvají. Na druhý den jsem se je na to opatrně zeptal. Poslali mě hezky řečeno do háje. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem sám. Úplně sám.

Sbalil jsem si věci a odešel. Nikomu jsem nic neřekl, proč taky. Vydal jsem se do lesa. UŽ NA TO NEMYSLI, JE TO PRYČ. ZAČNU NOVÝ ŽIVOT! NĚKDE DALEKO ODSUD. Říkám si.

Dojdu na konec lesa a ocitám se na rozcestí. Bohužel nikde nevidím ukazatele nebo něco, co by mi řeklo, kam ty cesty vedou. Vydám se tedy tou, ke které mě to nejvíc táhne.

Jdu celý den, jsem unavený, ale pokračuju v cestě. PŘECE UŽ BRZY MUSÍM DORAZIT DO NĚJAKÉ VESNICE. NEBO NE? Za chvilku padne úplná tma. Hledám nějaký úkryt, kde bych mohl přečkat noc. Objevuju jeskyni a zabydluju se v ní. Pokud se dá rozložení deky na zem považovat za zabydlování. Sním si kousek chleba, který jsem našel doma a snažím se usnout. Nejde mi to, v hlavě se mi honí tolik myšlenek. BYLO SPRÁVNÉ VYDAT SE NA CESTU? CO KDYŽ TU NIKDE POBLÍŽ ŽÁDNÉ VESNICE NEJSOU? A CO KDYŽ V NICH BUDE NEBEZPEČNO? Hlodají ve mně pochyby. Pomalu usínám, ale nemám klidné spaní.

Probudím se k ránu. Běhá mi mráz po zádech a záda mám vlhká od studeného potu. Noční můra, ale nepamatuju si ji. Možná je to dobře. Vydávám se znovu na cestu. Putuju 3 dny, ale pořád samý les, pustina, nic. Pochybuju čím dál víc. Nadávám si, proč jsem nezůstal doma. Večer ležím v lese na studené mokré zemi, protože poblíž nebyla žádná jeskyně. Už si pomalu zvykám na tu tvrdou zem a usínám rychleji.

Probouzejí mě nezvyklé zvuky. Slyším smích, křik, hlasy lidí. Ihned stojím na nohách a vydávám se za zvukem. ŽE BY KONEČNĚ NĚJAKÁ VESNICE? NEBO JENOM PUTUJÍCÍ LIDÉ? Doufám. Běžím za zvukem a cítím, že se k němu přibližuju. Zanedlouho uvidím i světlo. JE TO VESNICE. DÍKY BOHU. Se smíchem utíkám dál, dokud nedorazím na malé náměstíčko. Hemží se to tam smějícími se lidmi. Vypadá to na nějakou pouť nebo slavnost. Vidím malé obchůdky, u kterých stojí zástupy lidí a dohadují se spolu o ceny. Rozhlížím se kolem a hledám něco na jídlo.

Najednou uvidím něco divného. Je to člověk, ale nevypadá, že by byl odsud. Má na sobě oblečení, které jsem nikdy neviděl. Připomíná mi vojáka. Nemá lesklou zbroj ani meč, ale vidím luk na zádech, dýku u pasu, no prostě jeho zjev připomíná vojáka.

Nevím proč, ale jdu za ním. Zapomínám na svůj hlad, na nevyspalost, táhne mě to k němu. Neznámí se vydal k velkému ohništi, zapálil oheň a posadil se k němu.

V tom se znovu zvedl a začal vyvolávat.

„Kdo se nebojí, ať přistoupí blíž. Povyprávím vám strašlivý příběh o příšeře, která žila poblíž v lese. Povím vám o statečným mužích, kteří se tuto příšeru vydali zabít. Je to pravdivé, hrůzostrašné a není to pro slabé povahy. Dobře si rozmyslete, jestli tento příběh chcete slyšet.“ domluví a sleduje občany vesnice.

Odváží se sem někdo nebo se budou nadále přetahovat o věci u stánků? Vidím pár odvážlivců, jak se hrnou k ohništi.

Vyjdu zpoza stromu a sedám si k nim.

„Bude to dlouhý příběh?“ ptám se.

„Tento příběh, nám milý hochu, zabere celý zbytek noci. Jestli se na to necítíš, můžeš odejít.“ odpovídá mi tajemně muž. „Jak se jmenujete?“ ptám se „ a… odkud jste?“

„To není postatné. Ale líbíš se mi hochu, jsi zvědavý. To je dobře. Pozorně poslouchej, může se ti to později hodit.“ usmívá se na mě.

Přemýšlím nad jeho slovy. CO TAK STRAŠLIVÉHO NÁM TADY MŮŽE VYPRÁVĚT? A CO SE MI MÁ HODIT? Nechápu. Ale vypadá to, že se tady shromáždil dostatek lidí, aby starší muž mohl začít vyprávět.

„Odvážní lidé, pozorně mě poslouchejte. Uslyšíte o příšeře, o které jste si určitě mysleli, že je vymyšlená. Ta nestvůra se nazývá mantichora. Jak jistě všichni znáte z legend, je to obrovitánské zvíře s hrozitánskou lidskou hlavou, lvím tělem a dlouhým štířím ocasem, z kterého kape smrtelně jedovatá kapalina. Než ale uslyšíte moje vlastní zkušenosti s touto příšerou, zarecituju vám báseň. Je to báseň o tom, jak se tady vůbec mantichora objevila.“ muž se postaví a začne recitovat.

 

V dávných dobách, kdy byla tady jenom jedna vesnice,

žila zde zvířata, která prý přiletěla z Měsíce.

Je to teorie bláznivá,

ale podle vzdělaných lidí pravdivá.

 

Zvířata, v tu dobu hodná a přívětivá,

dostala název spojením slov, tak už to bývá.

Slov, kterými lidem připomínala,

jak milá a zábavná stvoření bývala.

 

Mantichora, znělo jméno zvířete,

bylo to hezké a mělo to velikost štěněte.

Hlavu lidskou, tělo lví,

ocas štíra, který jedem nešetří.

 

Lidé je měli velmi rádi,

dá se říct, že byli dobří kamarádi.

Dospělí se nebáli nechat s nimi děti samotné,

mantichory byli, dá se říct ochočené.

 

Ale všechno se změnilo, když mláďátka začala růst.

Stali se staršími a přestal je bavit vesnický ruch.

Rozhodla se přestěhovat do lesa a začít nový život,

kde nejsou žádní lidé a jenom jejich rod.

 

V klidu a míru žijí v lese,

jejich radost a křik se do vesnice nese.

Nikdo, ani zvířata ale netuší,

že za chvíli je z jejich klidu něco vyruší.

 

Je to asi stejně velké jako běžná mantichora,

až na to, že se tak vůbec nechová.

Hlavu nemá lidskou jako ostatní.

Je to hlava lva, který nelení.

 

Začne mezi mantichory vnášet nepokoj,

zanedlouho se hádky a roztržky změní v boj.

To jsem vám ale milí lidé ještě neřekl,

jak k tomu vůbec došlo a kdo co vyvedl.

 

Ta mantichora se lví hlavou,

měla totiž povahu velmi zlou.

Tvrdila ostatním, že strašně změkli,

správná mantichora má přece být bojovník vzteklý.

 

Nesmí se nechat hladit nebo si hrát s lidmi,

to se přeci nedělá, to ví i mravenec zběhlý.

Prý, že musí bojovat

a vlatnímu jménu hrdě dostát.

 

Proč by jim jinak nadělil stvořitel zuby, ocas, drápy,

přeci aby ukázali, jakými jsou velkými pány.

K jeho názorům se přidalo hodně mantichor

a jak už jsem říkal, nastal velký boj.

 

Jelikož mantichory z lesa nebyli vycvičeny,

všechny, které byli pro dobro, byli vyvrženy.

Hodně jich zemřelo, pár jich žilo dál,

podle „lví hlavy“ se naučili bojovat.

 

Později už nezvládly žít v lese pospolu,

každý si šel hledat vlastní komoru.

Už to nebyla ta hodná zvířátka,

byly to příšery, které zabíjely staré i holátka.

 

Dnes jich žij jenom málo.

Díky Bohu, taky kolik životů to lidi stálo.

Vždycky se ale najde někdo odvážný,

kdo se nebojí pokusit mantichoru zabít a být slavný.

 

Muž dorecitoval a sledoval ostatní. Čekal na jejich názor na tuto báseň. Věřili jí lidé nebo ne? Když se žádné doplňující otázky nedočkal, posadil se zpátky k ohništi a začal vyprávět příběh.

 

„Teď už jsem starý, jak vidíte. Ale před 40 lety jsem byl ještě plný života a toužil jsem po dobrodružství. V tu dobu, co mě nezajímalo nic jiného než blbnutí s přáteli, se začalo mluvit o tom, že se v našem lese zabydlela bájná mantichora. Nikdo z naší vesnice ji nikdy dříve neviděl, proto tomu lidé nevěřili. Ale já se svou touhou po dobrodružství jsem se rozhodl les prozkoumat. Samozřejmě, že jsem tam nešel sám. Zase tak odvážný jsem nebyl, to je jasné. Vzal jsem si sebou své dva nejlepší kamarády Jacoba a Michaela. Šli nedočkavě se mnou, taky se nemohli dočkat toho, jestli tam nějaká nestvůra bude čekat nebo ne.

Vydali jsme se na cestu k lesu. Do batohů jsme si toho moc nezabalili, jenom nějaké jídlo, pití, deku na spaní a dýku. Ta byla v tu dobu nezbytná. Prozkoumávali jsme les celý den, ale na nic jsme nenarazili. Našli jsme si malý přístřešek, za kameny, a byli jsme připraveni přečkat tam noc.

Povečeřeli jsme to málo, co jsme si zabalili a těšili se na další den.

„Kluci, co když tu ale žádná mantichora není?“ začínal pochybovat Mike.

"No, taky nad tím přemýšlím. A taky všichni ve vesnici ví, že jsme se sem vydali. Víte, jak se nám budou smát, když přijdeme zpátky s prázdnou?“ přidal se se svými obavami Jake.

„Ale na druhou stranu, pokud tady nějaká mantichora je a my ji najdeme, budeme jediní z celé vesnice, kdo ji viděl. A ještě lepší by bylo, kdybychom ji zabili! To by bylo úplně super“ začal jsem si představovat tu zářnou budoucnost.

Zasnil jsem se a až po chvíli si všiml vytřeštěných očí, které na mě zírali.

„Co je?“ zeptal jsem se zmateně.

„Jak jako zabili?“ „Co to proboha meleš Jamesi?“ zavalili mě otázkami.

„Vy jste si mysleli, že se na tu mantichoru, chci jenom podívat? Vypadali bychom před lidmi z vesnice jako strašpytlové. Myslete trochu. Musíme tu příšeru zabít a potom budeme co?“ snažil jsem se jim to vysvětlit.

 „Mrtví?“ nadhodil Mike.

„Ne!“ pomalu jsem ztrácel trpělivost, „Slavní! Nemůže být zase tak těžké zabít mantichoru. Vždyť se říká, že byli hodné. Nikdo se nemůže tak moc změnit.“ tvrdil jsem naivně.

Jak jsem pokračoval v kreslení naší slavné budoucnosti, na obličejích kluků se začaly objevovat nadšené výrazy.

„Jo, budeme slavní. Ale teď už potichu, ať se na zítřek pořádně vyspíme.“ nabádal nás Jake.

„Jasný, na zítřek…“ zašeptal jsem nadšeně. Pomalu jsme usínali a přitom mysleli na slávu. Och, jak lehkomyslní a naivní jsme byli.“

 

Starý muž se najednou odmlčí. Vidím na něm, že ho přemohli vzpomínky. Podle slz v jeho očích to nebyli hezké vzpomínky. Začínám se trochu obávat toho, co se v jeho příběhu ještě odehraje. Ještě horší je ale pocit, že vím, že se tohle doopravdy stalo. V hlavě se modlím, aby všichni přežili a nejlépe, aby tu mantichoru ani nenašli. TO JE BLBOST, TO BY NÁM TU POTOM PŘECI ŽÁDNÝ PŘÍBĚH NEVYPRÁVĚL. MYSLI TROCHU. Nemám čas přemýšlet nad vším, co nám vyprávěl, protože stařec pokračuje.

 

„Dobře, kde jsem to skončil? Ach, ano, už si vzpomínám. Omluvám se, přemohl mě smutek. Ale pokračujeme dál. Ráno jsme se probudili a vydali se znovu na cestu. Procházeli jsme lesem, ale nikde jsme mantichoru nenašli, dokonce jsme neviděli ani stopy. Ale byl to velký les, vážení, abyste si nemysleli. Schylovalo se k večeru a všichni jsme byli unavení z toho celodenního chození. Ale ještě více jsme byli zklamaní, protože jsme na nic nepřišli.

Večer jsme se zase uložili ke spánku. Tentokrát se nám povedlo najít malou jeskyňku, ve které bylo příjemné teplo. Ten večer jsme ulehali ke spánku s menšími pochybami. CO KDYŽ NIC NENAJDEME. BEZTAK JSME TADY ZBYTEČNĚ. Vrtalo nám v hlavách. Ale nakonec jsme usnuli.

Probudil mě podivný zvuk. Znělo to jako naštvaný řev. Nevěděl jsem, jestli se mi to jenom zdálo nebo ne, ale radši sem se rozhodl probudit kluky.

„Jakeu, Mikeu, probuďte se! Myslím, že jsem něco zaslechl.“ šeptal jsem, mezitím, co jsem s nimi třásl.

„Cože?!“ ptal se rozespale a taky trochu naštvaně Jake.

„Jaký zvuk?“ vystrašený Mike byl oproti tomu úplně čilý.

To asi dělal ten strach. Asi určitě. Co nejnenápadněji jsme se vydali z jeskyně, abychom se po záhadném zvuku porozhlédli. Nemuseli jsme ani chodit daleko. Kousek před jeskyní jsme uviděli stín. Nebyl to ale ledajaký stín. Byla to silueta obrovského zvířete. Nebyl to nikdo jiný než naše známá mantichora.

Pamatujete, jak jsem se chvástal, že ji v klidu zabiju a všechno možné? Tohle všechno vzalo za své, když temná silueta vystoupila ze stínu a osvítil ji svit měsíce. Měsíc byl zrovna v úplňku, takže jsme na mantichoru viděli dobře. V tu chvíli, kdy jsem ji poprvé spatřil, jsem myslel jenom na jedno. Jak se něco tak strašlivého mohlo vůbec dostat na tento svět. Chtělo se mi utíkat, utéct té příšeře, ale něco mi říkalo, že kdybych se pohnul, do minuty bych byl mrtvý. Proto jsem zůstal skrytý ve stínu a opatrně pohlédl na kluky vedle mě. Byli vyděšení k smrti.

Povím vám, vážení, jak mantichora vypadala. A ani na moment si nemyslete, že tady přeháním, i když se to tak bude určitě jevit. Zase odbočuju od příběhu co? Omluvte mě, jsem už přeci jenom starý.

Mantichora, kterou jsme měli tu čest potkat, byla strašlivá. Hned, když jsem uviděl její hlavu, mi došli, že mámě co dočinění s bájnou zlou mantichorou, která ty ostatní hodné svedla na scestí. Měla totiž hlavu lví. Tělo bylo velké, svalnaté a radši bych ani nezmiňoval její velké ostré drápy, které se při každém kroku zarývali do země. Na zádech měla velká křídla, o kterých v bájích nebyla řeč. Ach a ten ocas. To bylo něco. Vypadal tak silně, že by mohl porazit i strom. A na konci byl velký hrot, z kterého kapal onen jed.

Nevěděli jsme, co máme dělat. Tichými posunky jsme se domluvili, že se zkusíme schovat do jeskyně. Nestihli jsme udělat ani pár kroků, když mantichora zavětřila a hlasitě zařvala.

„Všimla si nás!“ zaječel Mike.

„Rychle, musíme se dostat do jeskyně. Máme tam zbraně.“ zakřičel jsem a rozběhl se ke vchodu.

Nechtěl jsem ani pomyslet na to, jak se s dvěma dýkami a jedním mečem ubráníme takové příšeře. Utíkali jsme a mantichora se hnala za námi.

Z batohu jsem rychle vytáhl meč, kluci svoje malé dýky, otočili jsme se ke vchodu a čekali. Mantichora pomalu vkráčela za námi. Věděla, že pro ni nejsme vůbec nebezpeční, nespěchala. Zastavila se přede mnou a měřila si mě pohledem. Nevydržel jsem to a s křikem zaútočil. Ani jsem se jí nestihl dotknout a najednou jsem letěl vzduchem. Nestvůra použila svůj ocas, aby mě odklidila z cesty. Dopadl jsem tvrdě na zem a ucítil prudkou bolest v levé ruce. Byla zlomená. Celý otřesený jsem se zdvihal ze země, připravený jít zpátky do boje.

Mezitím se Jake s Mikem snažili s mantichorou bojovat. Moc jim to ale nešlo. Viděl jsem, že se jednomu z nich povedlo zabodnout dýku do jejího ocasu a tím jí ho vyřadit z provozu. Problémem ale bylo, že ji ta bolest jenom popudila a ona se naštvaně vrhla na kluky. Předtím si jenom hrála, ale teď chtěla zabíjet.

Než jsem se k nim stihl dostat, zasáhla Mikea svými drápy. Skoro ho rozřízla vejpůl. Mike dopadl na zem a snažil se udržet vnitřnosti v těle. Bohužel ale neměl šanci. Během minuty zemřel. Nemohl jsem smutnit, nebyl na to čas. Museli jsme s Jakem mantichoru zabít.

Ach, přátelé, byli jsme tak mladí. Zaútočil jsem na ni s mečem zezadu, ale jenom mě shodila na zem svou mohutnou tlapou a zaměřila se na Jakea. Povalila ho na zem a s křupnutím mu ukousla hlavu. Zůstal jsem úplně opaření. Oba mí přátelé zemřeli. Během chviličky. Co se to stalo? A to všechno byla moje vina. To já jsem přišel s nápadem vydat se do lesa za slávou. Chtělo se mi brečet, ale mantichoře to nestačilo a svoji zlost obrátila na mě.

Ještě pořád jsem ležel na zemi. Stoupla si nade mě a chtěla mi udělat to samé, co Jakeovi. Ale já měl svůj meč pořád u sebe. Když otevřela svou obří tlamu, aby mi ukousla hlavu, vymrštil jsem ruku s mečem a zabodl jí ho do krku. Slyšel jsem bolestné zavytí a mrtvá mantichora se na mě svalila. Neměl jsem sílu na to, abych ji odvalil. Dopadl na mě šok, smutek ze ztráty mých přátel, bolest ze zranění. Dál si nic nepamatuju, přátelé.

Probudil jsem se ve svém domě, kam mě zpátky přinesli vesničané, když se nás vydali hledat. Všichni truchlili nad Mikem a Jakem a mě oslavovali, že jsem zvládl mantichoru zabít. Já jsem ale neslavil, vždyť za jakou cenu jsem ji porazil. Museli kvůli mému hloupému rozmaru zemřít dva tak skvělí kluci.

No a teď jsem tady. Potulný vypravěč, co putuje od vesnice k vesnici a vypráví tento smutný příběh. Děkuji vám, vážení, za pozornost. Můžete se rozejít, nic víc vám asi neřeknu.“

 

Starý muž dovyprávěl se slzami v očích, postavil se a pomalu odcházel.

 

Ještě dlouho jsem seděl u ohně a hleděl na místo, kde se potulný vypravěč ztratil. Věřil jsem mu každé slovo, co řekl.

Chci se stát slavným. Chci dokázat všem, že za něco stojím. Že se mýlili. S rozhodností se zvedám na nohy a vyrážím do světa hledat mantichory. Ne hledat. Zabíjet….

 

A tady posílám obrázek Jamese, jak bojuje s mantichorou :)

http://nahraj.to/1ixu

 

Děkuju, za skvělé domácí úkoly po celý rok :) 

Alex B. Hunter