Zadání soutěže
Onehdy jsem poprosila jednoho studenta, aby mi vyčistil krb v mém kabinetu. Ani ne za čtvrt hodiny odtamtud vyběhl s děsem v očích a mlel něco o hnijících mrtvolách nebo příšerách (což jsem se snažila nebrat osobně).
Otázka je, co ho tak vyděsilo? A měla bych se bát?
Zpracujte formou povídky.
Vypracování
Dobrý den madam Anseiolo!
Nejistě jsem popošel pár kroků ke dveřím kabinetu a zaklepal na mohutné, oříškově hnědé dveře. Polkl jsem neviditelný knedlík v krku, pokusil se zhluboka nadechnout, ačkoli mi to dělalo jisté problémy, a pár sekund nejistě přešlapoval na místě, než mi profesorka otevřela dveře a přivítala mne vřelým úsměvem. Trochu jsem si oddechl, že to snad nebude tak strašné, a vešel dovnitř.
"Dobrý den, madam, děje se něco?" ošil jsem se nervózně a snažil se počítat v hlavě do desíti, abych se nenechal okamžitě ovládnout svým strachem.
"Ale vůbec nic, pane Ztřeštěný, nebojte!" usmála se vřele madam Rawenclav a mě to vyděsilo ještě více, neboť jsem si byl jistý tím, že se mne zajisté pokusila uklidnit předtím, než na mě vybalí tu hrůzu, kterou si pro mě přichystala a kvůli které zde jsem. "I přes vaši vytíženost bych vás ráda o něco poprosila - mohl byste mi prosím vyčistit krb? Udělala bych to sama, ovšem musím neodkladně na schůzi do sborovny, která se díky některým pravděpodobně protáhne až do pozdních večerních hodin a vím, že vy už dnes na programu mnoho povinností nemáte. Pokud by vám to nevadilo...?"
Věděl jsem, že ne se nebere jako odpověď, a proto jsem jen souhlasně kývnul na znamení, že ano, udělám to, nemějte strach. Trochu jsem se přestal třást, na čištění krbu přeci nemůže být nic tak hrozného, že ano? Určitě mě nečeká žádná hrůza, to je přeci vyloučeno.
S dalším hlubokým nádechem jsem popadl lopatku a jal se začít popel přemisťovat do středně velkého pytle, který mi madam Rawenclav nechala po ruce těsně předtím, než odešla a něco si mumlala. Nebylo jí rozumnět, ačkoli se přiznám, že jsem se na to ani příliš nesoustředil. Když za ní klaply dveře, teprve jsem trochu povolil napjaté držení těla a na podlahu se k práci posadil.
Popela bylo opravdu hodně, nešlo to tak rychle, jak bych si býval přál, přesto jsem se alespoň snažil pracovat rychle. Bohužel se mi stále klepaly ruce a tak to ne vždy bylo možné - popel se mi sypal zpátky a jen jeho zlomek jsem vždy zvládl přendat do pytle. Naštěstí to pomalu šlo a já se dostával až na kamenný spodek, kde jsem ovšem našel jeden napůl spálený svitek pohřbený pod spoustou šedého prachu.
Opatrně jsem jej vytáhnul, ujistit se pohledem, že profesorka ještě nedorazila, a rozvinul jej. Písmo bylo vybledlé a zcela jistě nešlo o žádné, o kterém bych kdy v životě slyšel. Přelétl jsem jej pohledem a pro nepřílišnou zajímavost jej vyhodil spolu s ostatním nepořádkem a chtěl se vrátit k práci, která mě ještě čekala, než jsem se mohl vrátit zpět do klidného a chladného podzemí, které mi poskytovalo klid a jistotu, místo, kam jsem patřil, kde jsem mohl popustit uzdu všemu, co mě dělalo tím, kým jsem. Jenže něco bylo špatně - a uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsem hleděl do děsivě mrtvých očí obličeje, který se najednou v krbu objevil - jako by pod popelem byl i zbytek jeho těla.
Vykřikl jsem. Začalo mi tlouct srdce a já se rychle škrábal na nohy, zatímco jsem se snažil děsem nerozplakat. Nebyly by to slzy bolesti, pouze šoku, přesto jsem je v tu chvíli nepotřeboval. Když jsem konečně stál, nemohl jsem se pohnout. Donutil jsem se udělat pár kroků, zatímco jsem oči nedokázal odtrhnout od mrtvé tváře, která byla tak zohyzděná... jako by ji mučili. Bylo mi tak zle, chtělo se mi zvracet, a touha dostat se pryč byla naléhavá a šílená.
Když jsem tiskl kliku dveří, cítil jsem jistou úlevu, ale hrůza pořád kolovala v mých žilách a já se obával, že jakmile za sebou zavřu dveře kabinetu, zhroutím se na zemi a nebudu s to cokoli dělat, myslet, cítit. S obavami se za mnou zaklaply v zámku a já se otočil. Kousek ode mě v chodbě stála madam Anseiola.
Bez přemýšlení jsem se k ní rozběhl - nevzpomněl bych si, na co jsem myslel, ale věřím, že mozek nedokázal pobrat žádný vjem a mě ovládal pouze neustupující pocit úzkosti. Stres ze školy, z povinností, z lidí, z problémů, z mrtvého obličeje tam v krbu...
"Hnijící mrtvola... příšera... obluda... obličej, madam... je mi zle..." spustil jsem nešťastně a přerušil její rozhovor s jedním z nebelvírských studentů. Koutkem oka jsem zahlédl jeho nepěkný škleb, ale neměl jsem sílu to řešit, proto jsem jen zíral a neměl se k jakémukoli pohybu.
"Prosím?" nechápavě mě pozorovala profesorka.
"Popel... svitek... mrtvola... obličej... hrůza," blekotal jsem a toužil se schovat někde daleko a zapomenout na výjev, který byl tolik hrůzný. Děsil mě. Nedokázal jsem ho potlačit a dostat z mysli.
"Svitek? Ach ten! On se nespálil?" zamračila se trochu, "to vše vysvětluje."
"Pro-prosím?" vykoktal jsem.
"S jeho pomocí má člověk chvíli možnost vidět člověka, který jej kdysi napsal - ačkoli je dnes už dávno mrtvý. Zemřel v jedné z mnoha skřetích válek, nic zajímavého, není třeba se bát, můžete jít."
Pár kroky jsem se dostal za roh chodby a když jsem pak zjistil, že nikdo není v mé blízkosti a nesleduje mě, dal jsem se do běhu. Netušil jsem, kam běžím, ani co mě tam čeká, ale potřeboval jsem pryč. Zmijozelská společenská místnost mě přivítala chladná a prázdná. Famfrpálový trénink, odpolední vyučování a teplé letní počasí vyhnalo z hradu i hady. Tiše jsem se posadil do křesla před krb a snažil se nemyslet. Po nějaké chvíli se mi konečně začalo dařit, dokonce natolik, že jsem usnul a díky Merlinu se mi nic nezdálo.
Když o pár desítek minut později přišli hráči z hřiště, nejistě se nade mnou sklonila Ciss a pokusila se mě probudit tichými slovy o tom, že bych se měl přesunout do ložnice. Neprobudilo mě to, znám to pouze z jejího vyprávění, neboť jsem oči otevřel až ve chvíli, kdy mě NaSaŠí vzala po hlavě koštětem a nepěkně se mi vysmála. S bručením jsem se přesunul do vlastní postele, aniž bych si vzpomněl na události předtím, než jsem si ve společenské místnosti dal dvacet.
Má postel s nebesy byla příjemně vyhřátá pomocí kouzel, které jsem na ni pravidelně sesílal, a tak jsem se pouze zavrtal do peřiny a spokojeně se znovu nechal unést do říše snů. A ačkoli se mi tentokrát zdálo o nechápavé a děsivé profesorce Rawenclav, mrtvole v krbu a tajemném svitku v cizím jazyce, ráno po probuzení jsem na nic nepamatoval a jediné, na co jsem byl schopný myslet bylo zadání závěrečné eseje do čarostavitelství a mé další povinnosti primuse, které jsem se v polovině roku zavázal dodržovat.
Ale to už je jiný příběh a jeho pokračování vám povím jindy, pokud o to budete mít zájem - o čemž, jen tak mezi námi, hluboce pochybuji.
--
S pozdravem
Narcisse Cinerea
