Soutěže 1936
Výuka 2273
Semináře 765
Zmijozel

Autor: Zuzana Malron
Práce odevzdána: 27. 12. 2015 22:33
Předmět: Kouzelnické instituce, 1. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Během celého školního roku jsme prošli Ministerstvo kouzel pěkně odbor po odboru, patro po patře.
A já bych teď chtěla, abyste vyžili jak nově nabyté znalosti, tak svoji fantazii, a abyste vytvořili příběh.

Hlavním hrdinou onoho příběhu budete vy. Představte si sami sebe za několik let. Úspěšně jste složili zkoušky OVCE a jste dospělým kouzelníkem, který už má svou kariéru. Pracujete na Ministerstvu kouzel. Kde?

Jako bystrozor? Recepční? Pracovník odboru záhad? Samotný ministr kouzel? To už nechávám na vás. Také je na vás, zda místo na Ministerstvu získali i nějací vaši spolužáci a kamarádi z Hogwarts, jestli jste úspěšní nebo naopak packalové… do těchto kulis prostě zasaďte nějaký příběh, jehož minimální délka bude deset palců, maximum záleží na vás.

Kdo by měl s dodržením minimální délky problém nebo komu by se prostě „chtělo“ (Ach, jak jsem naivní), může připojit i ilustraci.


Vypracování

Zdravím, paní profesorko :)

Prohlášení: V příběhu kromě mě nefiguruje žádná reálná postava, jakákoliv podobnost jmen je tedy čistě náhodná.

 

Tik. Tak. Tik. Tak. Z těch hodin na stěně mi jednou hrábne. Kancelář je jako tradičně prázdná, všichni ostatní zajetý bystrozoři lítaj někde v terénu, zbytek mejch kolegů z TPčka se zdejchnul na oběd a já tu trčím za stolem a píšu hlášení. Zase.

OVCE jsem složila před čtyřma rokama. Před čtyřma rokama jsem se taky přihlásila do tréninkovýho programu. Jasně, věděla jsem, že to bude vopruz, ale touha po adrenalinu byla silnější.

První rok byl šlenej. Nikdy bych nevěřila, že tak malej svět, jako je ten kouzelnickej, bude mít tolik zákonů. Už jen při spojení "kouzelnické právo" mi naskakuje husí kůže. A pokud jsme se zrovna nešrotili zákony, nepsali cvičný hlášení nebo neseděli na jedný z děsně poučných přednášek, kde nějakej vysloužilej bystrozor s kyselým ksichtem vykládal o morálce a nutnosti humánního zacházení se zatýkanejma, dřeli nás z kůže v posilovně, metali na nás kletby v tréninkovejch halách a nutili běhat tratě, který by měly bejt nezákonný.

Do programu se nás hlásilo asi padesát, prvních deset vypadlo do Vánoc, na konci roku nás zbylo dvacet. Všichni nadosmrti závislí na kofeinu, s hlavou jak pátrací balon a o pět kilo svaloviny těžší.

Druhej rok se nesl ve znamení strategií a teorie zásahů, simulací situací a stuida psychologie černokněžníků. Fyzický cvičení jsme už dělali úplně automaticky, mnozí v polospánku. Oproti loňsku docela pohoda.

A pak přišel rok třetí, poslední. Teorie nám lezla i z uší, věděli jsme všechno, byli jsme připraveni na každou situaci, nic nás nemohlo rozházet. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Vyfasovali jsme slušivý černý ohozy, pyšně se procházeli po chodbách tréninkovýho oddělení a pouštěli hrůzu na prváky. Každý z nás byl přidělen jednomu ze starších bystrozorů. Náplň práce jsaná, udělej všechno, co ti přikáže. A nauč se nitrobranu a nitrozpyt, jinak tě stáhne z kůže už jen za to, jak sprostě o něm v duchu mluvíš.

A tak se z nás stali ti nejlíp vyškolený a voháknutý poskoci ever. Můj mentor, asi čtyřicetiletej zapšklej chlápek, co sežral svět, mi dal velice rychle najevo, kam patřím a co si o mně myslí. A tak započala poslední fáze výcviku, ta nejnáročnější na nervy.

Po prvním tejdnu jsem jeho kafe dokázala udělat i o půlnoci a po slepu, předvídat každej jeho krok o půl minuty dopředu, abych mu náhodou nestála v cestě, a jeho rozmary rozpoznat dřív, než si je sám uvědomil. Čistě pud sebezáchovy. Jak nebylo něco podle jeho představ, bylo zle. Ten první měsíc byl postě peklo. Z dvaceti adeptů odpadli tři.

A pak mě poprvý vzal do terénu. Nebylo to nic extra, šlo jen o vyčištění doupěte a konfiskaci majetku jednoho šílence, kterého už zatkla skupina před náma. I tak to znamenalo posun.

Do vánoc jsem s ním absolvovala tři další míň nebezpečný mise, tréninkovej program přišel o dva další budoucí bystrozory. Jeden se trvale zranil a druhej neustál, když mu nad hlavou proletěla smrtící kletba a psychicky se zhroutil. Tam venku je to vždycky jiný...

Přišel konec ledna. Venku mrzlo, až praštělo, sníh mi sahal do půlky stehen. Prodírali jsme se s asi třiceti dalšíma bystrozorama hustým lesem, skrz holý větve sem pronikalo chladný měsíční světo, a kam nedolehlo, tam se táhly černý stíny. Povolali sem každýho, kdo zrovna neměl na práci nic jinýho. A nikdo vlastně nevěděl, co nás tam čeká. Prej nějaká skupina čarodějnic provádějící prastarý rituály krvavý magie. Nikdo nevěděl, jestli ji skutečně ovládají, nebo kolem sebe jen rozstřikujou provazy obětní krve a sjetý čmárají symboly do sněhu, každopádně v okolí se začaly ztrácet zvířata i děti.

Drawen, můj mentor, to shrnul následovně:
"Nevím, co tam ty ježibaby prováděj, ale hezký to nebude. A jestli vědí, co dělaj, pak Merlin s náma," Pleskl mě po zádech, div mi nevyrazil dech a popřál mi pevnej žaludek. Jo, budu ho potřebovat. Ani nepřipojil žádnou z obvyklých poznámek na úkor mý inteligence a schopností, asi je to fakt zlý, blesklo mi hlavou.

Že je něco blbě, mi bylo jasný, už když jsme se blížili k mýtině. Žaludek mi sevřel ledovej chlad a já zatoužila po jediným, zdrhnout. Ve zmrzlejch prstech jsem ještě křečovitěji sevřela hůlku, jen abych se ujistila, že ji tam pořád mám. Na zádech mi vyrazil ledovej pot.

Málem jsem zařvala, když mě někdo chytil za předloktí. Byl to můj mentor.
"Padej dozadu," sykl. Naděje, že jde jen o bandu pomatenejch divoženek, se očividně dávno vzdal, a mě ani nenapadlo ho neposlechnout.

Spolu se mnou se do zadu stáhli tři dašlí bystrozoři v zácviku.
"Kde je Petr?" Houkl přiškrceně přes rameno John, jak jsme se co nejtišeji plížili za ostatními.
"Westfar ho nepustil," odplivl si Markus "Děsně ho dusí už od doby, co mu ho přídelili, parchant jeden podělanej,"
"Nechápu jak můžou tomuhle zmetkovi dát někoho na zácvik," zavrčela za mnou Lura a já zahučela na souhlas.
"Snad tam nezařve,"
"Já doufám, že nezařve nikdo," Sotva to dořekla, vybuchla asi dvacet metrů před náma první kletba.

Ozvaly se výřkiky a rychlý dusot nohou spolu s hlasitým praskáním lámaných větví, jak se všichni bystrozoři vrhli vpřed. A my šli slepě za nima, hůlky připravený, v hlavě jsme drmolili neustále dokolečka všechny poučky, kletby i protikletby, jen abychom se trochu uklidnili. Nikdo z nás si nevšiml, že celou mýtinu najednou zahaluje mlha. Horečně jsme se rozhlíželi po někom, kdo se nás chystá napadnout, nebo koho bychom mohli napadnout my jen proto, aby se už, sakra, něco dělo. Stáli jsme na místě, zády k sobě a čekali, v uších nám hučela krev.

A pak se z mlhy náhle vyloupla postava štíhlý čarodějky, za ní druhá a ještě jedna. Neudělaly nic, nemířily na nás hůlkou, jen se nám zpříma dívaly do očí a přibližovaly se.

Bleskově jsem se rozhlídla, ale skrz mlhu, kterou, soudě podle oranžový záře, osvětloval pořádnej oheň, jsem neviděla nikoho z ostatních bystrozorů. Byli jsme tu jen my čtyři a proti nám ty tři v černým.

"Stát, jménem ministerstva, nebo budeme nuceni vyslat kletbu!" zkusil to John, hlas se mu třásl. Uchechtly se.

V tréninkovejch halách, během simulací, bylo snadný proklít cvičnej terč. Snadno se to dělalo na povel. Snadno se útočilo na neživou věc. Ovšem ty tři před náma byly živý a tvářily se všelijak, jen ne nepřátelsky. A i když nám zdravej rozum velel zastavit je, znehybnit a odzbrojit dřív, než se k nám dostanou, nikdo z nás to nedokázal udělat. Tady nebyl žádnej instruktor, co by zařval pal.

Natažený ruce s hůlkama se nám třásly, očima jsme nervózně těkali z jedný osoby na druhou. A pak se zvuky kolem nás nenápadně a pomalu vytratily. Mlha nás izolovala a my byli tak zmatení, že jsme to nepostřehli. A pak jedna z nich promluvila:
"Skloňte hůlky, nechceme vám úblížit," její sametovej hlas se tak zvláštně nesl všude okolo, rezonoval nám v uších. Našich myslí se zmocňovalo zvláštní opojení, naše paže dávno klesly zpět k bokům. A ony se přibližovaly.

Zírala jsem do tváře tej nejbližší, utápěla se v jejích zelených očích. Smysly jsem měla podivně zastřený, zmocňovala se mě zvláštní lehkost, chtělo se mi tančit, smát se.

Čarodějky už byly na pět kroků od nás, když se najednou z mlhy ozvalo naléhavý a rázný:
"Zuzano!" Trhla jsem sebou a poplašeně zamrkala. Lehkost byla pryč, hučení v uších přestalo.

"Tak Zuzano! Kde, sakra, vězíš!" Tentokrát se hlas mýho mentora ozval blíž. Bleskově jsem střelila očima zpátky k čarodějce a toho večera už podruhé málem vykřikla hrůzou. Vlídná tvář byla pryč, její kulatý zelený oči se zúžily do protáhlejch štěrbin, rty stažený dozadu cenily zuby. Uskočila jsem dozadu, div jsem nesrazila k zemi Lauru.

"Mdloby na tebe!" zařvala jsem z plnejch plic, cosi jako neverbální kouzla pro mě v tu chvíli neexistovalo. Čarodějka přede mnou jen otráveným pohybem ruky kletbu odrazila, můj výkřik však probral ostatní. Pálili jsme kolem sebe jednu omračovací kletbu za druhou.

Naše halekání mělo jen jediný výsledek. Drawen se náhle vyloupl z mlhy a v patách za ním i Rowert a Jenkinsonová, mentoři Markuse a Johna. Samou úlevou jsem polevila v pozornosti a nestačila se vyhnout svýmu vlastnímu Expulsu, který moje protivnice odrazila.

Kletba mě zvedla do vzduchu a odhodila do nedaleký hromady roští. Naši mentoři okamžitě vyrazili do útoku, sotva se jim však podařilo omráčit jednu z žen, ty zbylý dvě se zdejchly.

Celá odřená a potlučená jsem se vyškrábala na nohy a ploužila se zpátky ke svýmu mistrovi. Bála jsem se mu podívat do očí, nechtěla jsem vidět to zklamání.
"V pohodě?" zeptal se mě unaveně a já zvedla hlavu. Na levým spánku a tváři mu zasychala krev, černej hábit měl ohořelej a celkově vypadal tak nějak zmuchlaně, v očích hluchý prázdno. Jen jsem kývla.
"Fajn, vypadneme," Mávnutím hůlky ze země zvedl spoutanou bezvědomou čarodějku, popadl mě za loket a přemístil se pryč.

O dvě hodiny později jsme seděli v jeho kanceláři, oba s pořádným hrnkem kafe v rukách. Zírali jsme z okna na hvěznatou oblohu.
"Tohle byla zpackaná akce. Od začátku do konce, vůbec jste tam neměli bejt," prolomil ticho.
"Co byly zač?"

"Starý můry, co se rozhodly, že chtěj bejt zas mladý. Tak to začíná vždycky. Žádná legální magie ti roky nevrátí, chvíli jo, jsou lektvary na vrásky, hezčí pleť, hustší vlasy a Merlinví co ještě, vy ženský se v tom vyznáte nejlíp. Jenže jednou stejně každej dojde do věku, kdy ho ani tohle nespasí. Většina z nich se s tím do tej doby smíří, ale vždycky se najde nějaká, který z toho strouhne v bedně a spustí se kvůli tomu s černou magií. Existujou tucty knih, kde se dočteš takový zvěrstva, že z toho nebudeš spát tejden. Máme dobrý důvody proto, abychom je před váma schovávali. Vždycky se ale mezi lidma nějakej výtisk objeví. Začne s tím jedna, přidaj se další. Čím je jich víc, tím komplikovanější obřad můžou províst, tím jsou silnější. A tím víc krve taky potřebujou. Těchhle tam bylo přes dvacet." odmlčel se a upil z hrnka. Nikdy toho ještě tolik najednou neřekl.

"Víc než dvacet temnejch kněžek. To je větší sousto, než jsme mohli zvládnout. Nechápu, co dělala ta banda pitomců, co má tuhle oblast na starost. Dvacet čarodějnic provádějících rituály se jenom tak neschová a sesbírat takovou skupinu taky nestihnou za měsíc. A na jejich zneškodnění pošlou třicet bystrozorů a pět v zácviku..." odfrkl si.
"Petr tam zařval," promluvila jsem tiše.
"Westfar taky. Vždycky nepřítele podceňoval, byla jen otázka času, kdy se mu to vymstí,"
"Kolik jste jich dostali?"
"Devět. Rvaly se jako kočky, ale nebyly blbý, radši to zabalily a zdrhly,"
"Takže po nich půjdete znovu..."
"Přesně tak,"

Po tomhle incidentu odešli z programu další dva adepti. Petrova smrt byla pěkně studená sprcha. Bystrozoři museli vyrazit ještě třikrát, než všechny pochytali. Drawen mě tenkrát vzal na jejich soudní proces. Arcikněžka dostala polibek rovnou, ty zbylý deset let v Azkabanu.

A jelo se dál. Další černokněžníci, bystrozoři nás opět přizvali do akcí. Přišlo léto, přešlo léto a náš program skončil. A s ním i všechna zábava. Zasedli jsme za stůl a ze židlí už nevstali. Na stole nám neustále přistávaly složky s hlášeníma, který bylo nutný vyplnit. Z dvanácti kadetů, co prošli tréninkem, nás zbylo pět. Zbytek na to neměl nervy a rozprchl se jinam, někam, kde si jejich schopností třeba i někdo váží.

Tik. Tak. Tik. Tak. Jestli někdo do dvaceti minut nepřijde, použiju na ty hodiny nějakou hodně nepěknou kletbu. Drawen by mě zabil, ale i to by bylo lepší než sedět tady a čumět do zdi.

Tik. Tak. Tik. Tak. Pomalu sahám po hůlce. Můj bejvalej mentor strčí hlavu do dveří.

"Malronová! Hejbni kostrou, máme tu případ,"

Konec

 

Přeji Vám hezké prázdniny a doufám, že se s Vámi opět uvidím v příštím roce :)