Zadání domácího úkolu

Vypracování

Dobrý den.

Tak abyste věděla, tak jsem opravdu dlouho zvažovala, koho vybrat jako osobnost světa mudlů. Protože ti mají tolik osobností, že byste koukala. Například jsem zvažovala supersexy herce Hugha Jackmana. Kdo by ho nemiloval, vypadá skvěle, umí zpívat, umí tancovat a je prostě celý miláčkový.

https://www.youtube.com/watch?v=Terhj8mjPwY

Zvažovala jsem i Lindsey Stirling, která využívá hru na housle v trochu akčnějším podání a je prostě úžasná v každém směru.

https://www.youtube.com/watch?v=aHjpOzsQ9YI

Zvažovala jsem i zpěváka, například Billyho Joela.

https://www.youtube.com/watch?v=VaUyJyPekJE

Zkrátka jsem je zvažovala všechny a všechno. Ale nakonec jsem si vybrala velkou osobnost světa literatury, bez přehánění bych řekla jednoho z nejlepších žijících spisovatelů.

Dámy a pánové, Stephen King.

Stephen King se narodil 21. září roku 1947 ve státě Maine. Maine je velmi proslulé i z jeho děl, kam se neustále jeho postavy vracejí a velmi často tam umírají. Poučení z toho plyne celkem jasné – nejezděte nikdy do Maine, dějí se tam šílené věci!

V dnešní době je to jeden z nejúspěšnějších a nejproduktivnějších autorů současnosti. Mám přečteno spoustu jeho knih, ale abych byla upřímná, nestíhám je číst všechny. Nutno dodat, že King píše hororové příběhy či příběhy podobné thrillerům. V jeho díle nechybí napětí, které se stupňuje s každou stránkou a zhruba od poloviny knihy už nemůžu přestat číst. Občas je to trochu nepříjemné, zejména, když čtete třeba 500ti stránkovou Christinu.

Je známý i tím, že má dost moudré názory a pohledy na život. Možná to bylo zapříčiněno i tím, že bojoval po celých osm let se závislostí na drogách (jako spousta jiných slavných bytostí). Ovšem dostal se přes to a dneska je nadále produktivní, jako býval.

Velmi známý je například jeho náhled na dílo Harryho Pottera a srovnání se ságou Twillight.

Každopádně, tento pán je velmi vitální a akční, vydává každým okem nové knihy (a pak kdo to má stíhat číst, že jo?), přitom je veselým otcem tří dětí a dědečkem tří vnoučat.

Z jeho díla bych doporučila mé oblíbené: Řbitov zvířátek a Carrie.

Řbitov zvířátek je kniha, na kterou nedám dopustit. Je napínavá, tajemná a trochu magická, ale hlavně syrová a reálná, ačkoliv si rozumově říkáte, že nic takové není možné, že to nejde… tak tomu prostě věříte, protože pan Stephen King vás už na patnácté stránce vtáhne do děje jako nikdo a nepustí, dokud se nezachvějete s posledním otřesením na posledních slovech. Jsem velmi otrlá, ale u této knihy mě nepříjemně mrazilo.

Řbitov zvířátek je zajímavý i svou psychologií rodiny, kterou zde King vkládá. Propracované charaktery, to on má v každém díle, ale pohledy očí otce rodiny – ty jsou opravdu cenné, zajímavé a znovu – nebezpečně mrazící.

Člověk si říká, kam je člověk schopen zajít, aby ochránil rodinu.

"Zatracená silnice," poznamenal Crandall, jako by myslel na něco jiného. Pak se obrátil k Louisovi. Na vrásčitých ústech se mu opět objevil ten jeho zvláštní úsměv. Do zdviženého koutku si zasadil chesterfieldku a rozškrtl zápalku o nehet palce. "Vzpomínáte si na tu cestu, kterou vobjevila vaše holčička?"

Louis chvíli nevěděl, o čem Crandall mluví, protože Ellie ten den objevila spoustu věcí, než padla únavou. Pak si vzpomněl. Ta stezka vystříhaná ve vysoké trávě, jak se vinula kolem křoví přes kopec.

"Ano, už vím. Slíbil jste jí, že jí o té stezce budete někdy vypravovat."

"To taky budu," řekl Crandall. "Ta stezka po nějaký půldruhý míli mizí v lese. Místní děti z okolí patnáctky a středního okruhu ji udržujou, protože furt choděj sem a tam… Dneska se vůbec lidi hejbou víc, než když jsem byl kluk. Tehda se člověk usalašil na jednom místě a zůstal tam. A ty děcka taky - asi se vždycky smluvěj a každý jaro tu cestu vysekaj. A udržujou ji celý léto. Ne všicky dospělí tady o ní věděj - spousta samozřejmě jo, ale ne všicky, zdaleka ne všicky - ale děcka do jednoho, to bych se vsadil."

"A víte, co tam je?"

"Hřbitov zvířátek," odpověděl Crandall, "co se chovaj pro potěchu. Samy děti tomu říkaj 'Řbitov zvířátek.'"

"Hřbitov zvířátek," opakoval Louis zadumaně.

Carrie naproti tomu je kniha, která mě zaujala už svou samotnou pověstí. Je v podstatě pravidlem dát do každého druhého amerického seriálu zmínku o Carrie a kyblíku prasečí krve. Pověst Carrie šla mnohem dál, než jsem mohla tušit před sedmi lety, kdy jsem ji četla poprvé.

Myslím, že můj první dojem byl z formy knihy. Byla totiž napsaná naprosto dokonale – poskládané vzpomínky, výstřižky z novin, deníková forma. Střídající aktéři. Mělo to spád bylo to čtivé a vzhledem k tomu, že jsem to měla přečtené během dvou hodin vám i napoví, že to není žádná sáhodlouhá četba.

Můj druhý dojem z knihy byl šok. Šok, že zrovna muž dokáže takhle bez nějakých trapných synonym a eufemismů popsat dospívání z pohledu dívky. Samozřejmě, Carrie nebyla jen tak nějaká dívka, ale trochu jiná, zvláštní dívenka. Ale i tak. Nepamatuji si dokonce, že bych někdy četla o menstruaci dívky od spisovatelky, natož od spisovatele. Ale sepsal to tak dobře, jak to jen šlo.

Klobouček, pane Kingu!

Znovu se zastavila a tupě zamžourala do denního světla. Ty kameny. Matka o tom nikdy nemluvila; Carrie ani nevěděla, zda si matka na ten kamenný déšť ještě vůbec pamatuje. Bylo překvapující, že si na něj vzpomínala ona sama. Byla tehdy ještě hrozně malá. Kolik jí mohlo být? Tři? Čtyři? Malé děvčátko v bílém župánku. A náhle se snesl ten kamenný déšť. Vzpomínka byla náhle jasná a ostrá. Jako by celý ten čas jen čekala ukrytá někde pod povrchem na nějakou mentální pubertu.

A ta se dostavila možná dnes.

Dále, co se psychologie postav týče, miluji knihu „Holčička, která měla ráda Toma Gordona“ a „Christina.“

Obě tyto díla jsou velmi psychologicky popracované z pohledu jejich hlavních postav. Holčička je mně jediné známé dílo, které nekončí absolutní katastrofou, snad ještě Lunapark, ale to nebyl horor jako takový.

Christině jsem se léta vyhýbala, protože i zde jsem něco pochytila z amerických seriálů (ach ty odkazy na známé příběhy) a věděla jsem, že v hlavní roli je zde auto. Jsem holka a o autech vím absolutní nic. Když se mě lidi ptali, čím v autoškole jezdím, odpovídala jsem „tím červeným“, protože auta rozlišuji podle barev. Když jsem se však dokopala k Chistině se slovy „Olivo, no tak, je to klasika, musíš!“, zklamaná jsem rozhodně nebyla. Myslím, že lepší degradaci osobnosti než tady pozorovat nelze, absolutně největší paráda.

Z pohledu zvrácené psychologie bych mohla doporučit Misery, Nadaného žáka či Dlouhý pochod. Ale to je literatura opravdu pro silné žaludky, protože zde je víc zvráceného než přirozeného.

A pak jsou tu klasiky, které by měl znát každý! Zelená míle a Osvícení. Zelená míle je také mou oblíbenou knihou. Pokud jste viděla film, rozhodně se nemusíte bát si to přečíst, neboť ten film je neskutečně hodně podle knihy, na což tedy nejsem moc zvyklá. Snad jen, že herci dali v Zelené míli opravdu zajímavý charakter svým postavám. A Osvícení je rovněž základ, kniha príma, ale nepatří mezi mé nejlepší a nejoblíbenější. Tak už to bývá.

Občas zaslechnu diskutování ohledně tvorby Kinga. Ačkoliv existuje více pozitivních ohlasů, vždycky se najde někdo, kdo reptá. Například se zpochybňuje původnost některých jeho děl (King hodně vydával pod pseudonymem). Já tedy nevím, proč se v tom vůbec někdo má potřebu šťourat, ale prosím! Pro mě je pan King absolutní jedničkou v hororové literatuře.

Mějte se krásně,

Olivie Windy