Zadání domácího úkolu

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ... 

Co se podle vás skrývá za dveřmi tajemného domu? Minimálně šest palců. 

Vypracování

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne, bůhví který ale už to byl, snad už hodně dávno, se u toho domu ocitla malá holčička.
Nebylo ji více než deset let a její jemné vlásky barvy medu, zkroucené do neposedných prstýnků, ji rámovaly celý obličej, kterému dominovali velké pomněnkové oči plné dětského vidění světa. Byla bosá a její tělo zakrývaly jen lehounké letní šatičky, tak bílé, že se zdálo, že snad září. Ovšem ruce i nohy ji hyzdily ošklivé jizvy.
Ale co bylo nejhorší, tu dívenku nikdo neviděl. Nepatřila již do světa živých, a tak obyčejní lidé, když náhodou procházeli kolem starého domu, ji nespatřili.
Stála tam, pořád na stejném místě, a plakala, aby ji pustili domů. Bouchala drobnými pěstičky na chátrající dřevo dveří, ale když se pokusila sáhnout po klice, její ruka jí jen bezmocně projela, jakoby tam nebylo nic. A přestože se snažila projít zdí i protáhnout klíčovou dírkou, nic ji nebylo platné.
Dovnitř se dostat nemohla. Bylo to, jako by ji snad bránila nějaká magie, nějaký štít, který se táhl stěnami celého domu.
Žádný člověk se nikdy nepřiblížil ani k předním dveřím. Nikdo neměl totiž proč. Opuštěný dům ve stínu lesa, který byl několik mil vzdálený od nejbližší vesnice, spíš lidi děsil. Šeptalo se, že se tam stalo něco zlého, snad že otec uškrtil svoji dceru a pak se sám oběsil. Od té doby prý každého, kdo vstoupí dovnitř, ovládne tak silný strach, že se mu z toho srdce na místě zastaví. A kvůli tomu tedy pak dům nikomu nestál ani za pohled, a pokud to šlo, už zdálky se mu všichni vyhýbali.
A tak holčička posedávala na verandě, plakala a volala po těch málo kolemjdoucích, kteří ji nevnímali. Nemohla pryč, nemohla ani dovnitř. Jen seděla a čekala, až přijde někdo, kdo ji otevře dveře do jejího domova.
Uběhlo spoustu pátků i neděl, než se jednou z lesa vynořil malý kluk, který šel s tátou sbírat houby, ale po chvíli se mu ztratil, a bloudil tak dlouho po lese, až vylezl na jeho druhé straně, přesně tam, kde stál onen dům.
Nevěděl, kde se to ocitnul, ale něčeho si všimnul.
Někoho.
Fascinovaně pozoroval dívenku, která seděla na schodech u starého domu. Ta najednou zvedla obličej od dlaní věčně promočených slzami a setkala se s jeho pohledem. V té chvíli jakoby v ní něco vybuchlo.
On ji vidí! Ach, konečně!
Drobnou ručkou mu pokynula, ať jde blíž k ní, a on ji poslechl.
„Jak se jmenuješ?“ zašeptal, když vzdálenost mezi nimi nebyla ani pouhý metr.
„Vezmi mne domů,“ zaprosila holčička smutným hláskem. Chlapci se rozšířily zorničky, jak úderně ten zvuk jejího hlasu bil v jeho hlavě.
„Tady bydlíš?“ pochyboval při pohledu na zchátralý dům. Dívka upřela své oči na vstupní dveře.
„Vezmi mne domů,“ opakovala tím samým rozhodným hlasem.
Kluk začínal mít velice zvláštní pocit. „Tak proč nejdeš dovnitř?“ podivil se, přikročil ke dveřím a vzal za kliku.
Dívenka ho pozorovala naprosto zamrzlým pohledem. Ano! křičela ve své mysli.
Dveře zaskřípaly, když je chlapec otevřel, a zároveň se mu naskytl pohled do temné světnice, jejíž podlaha byla pohřbená pod tlustou vrstvou prachu. V rohu místnosti byla obrovská pavučina, která se díky náhle dopadajícím paprskům třpytila.
Byl to chytrý hoch, věděl, že něco není v pořádku. Tady přece nemohl nikdo bydlet. Pro rány boží, tady už léta určitě nikdo nebydlel.
„Děláš si ze mě legraci?“ otočil se zpátky na holčičku s myšlenkou, že tohle je jen nějaký nehezký žert. Když se ovšem podíval na verandu, dívky tam už nestála. S podivem obrátil zrak zpátky k špinavé místnosti a málem zmrzl šokem, když ji spatřil, jak ladně tancuje světnicí.
Oči ji zářili štěstím, točila se stále kolem dokola, a její ústa se bezhlasně otevírala, jako by snad chtěla radostí vykřiknout, ale nemohla. Najednou se holčička rozeběhla kamsi dozadu za roh. Chlapec jen uslyšel skřípavé zvuky jasně charakteristické pro schody. Nelenil, a konečně se odhodlal překročit práh.
Vešel dovnitř a zavřel ze sebou dveře. Vydal se směrem, kam zmizela ta podivuhodná dívka. A pravda, za rohem opravdu byly schody vedoucí do sklepa. I přestože se trochu bál, nakonec se vydal do dolní temné místnosti.
Volal tu dívku, ale po ní jakoby se slehla zem. Když sestoupil z posledního schodu, ve sklepě se rozsvítila svíce připevněná ve svícnu na zdi a svým blikotavých světlem odhalila roky skryté tajemství.
Kluk se vystrašil. Nevěděl ovšem, co ho děsí víc. Jestli lidské kosti naházené na hromadě v rohu, nebo snad ta dívka, která předtím vypadala tak nevinně, ale teď před ním stála, oči podlité krví, vlasy rozcuchané do všech stran a na dříve čistěskvoucích šatech se táhly početné rudé skvrny. Celý sklep páchl zatuchlinou a hnilobou.
V tváři holčičky se tvořila jasná nenávist a hněv. Se zlobou hleděla na chlapce a propalovala ho svýma zarudlýma očima.
Kluk se chtěl dát na útěk. Opravdu. Nepřál si nic víc, než vzít nohy na ramena a pelášit pryč z tohoto místa, jen co mu budou síly stačit. Ovšem nemohl. Nedokázal se pohnout. Jakoby ho nějaká síla držela pevně připoutaného k podlaze.
„Kdo jsi?“ vyhrkl vystrašeně.
Holčička natočila hlavu na bok a děsivým krokem se přesunula k chlapci. Natáhla ruku a, než tomu chlapec stačil nějak zabránit, dotkla se bledým prstem jeho čela.
Hoch zprvu nevěděl, co to má být. Před jeho očima se najednou začaly promítat obrazy. Najednou jasně cítil tu zprávu, kterou mu dívka chtěla dát. Viděl rodinu – otec s matkou a jejich maličkou roztomilou dcerou, viděl útržek vzpomínky, na kterém matka ležela v křečích na posteli a doslova dokázal vycítit muka, která ji sužovala. Viděl dav černě oděných lidí stojících kolem hrobu, u kterého plakala dívka a objímala svého otce. Viděl vztek otce, jak se opil, a začal mlátit vším, co mu přišlo pod ruku. Nebo kým, kdo mu přišel pod ruku. Viděl rány na těle vystrašené dívky, která se děsila vlastního otce natolik, že ho uškrtila jedné noci, když spal. Viděl ji, jak všemi možnými nástroji mlátí do jeho mrtvého těla tak, že krev stříkala všude kolem, viděl, jak ho táhne dolů do sklepa a sama se ještě strachy třese. Viděl, jak dívka vzala provaz, a rozběhla se do blízkého lesa za domem, aby ukončila svůj život.
Chlapec se z toho těžko vzpamatovával, když nakonec holčička přerušila dotek mezi nimi a obrazy zmizely. Kluk lapal po dechu a vyděšeně po ni hleděl. Ona ho však nechala jen trochu vydechnout a opět mu ukazováček přiložila silou na čelo.
Obrazy teď byly jiné. Byla v nich ta jasně zářící hezká holka, kterou nedokázal nikdo spatřit. Běhala kolem domu, do kterého se nedokázala dostat. Bylo to kletbou, která nedovolovala duchovi vraha vrátit se domů. Naříkala. A pokaždé, když ji náhodou někdo uviděl, nalákala ho, aby ji otevřel dveře a dovedla ho až dolů do sklepa. Kluk viděl, že ostatním také ukazovala svůj příběh, ale bylo tam ještě něco… něco opravdu příšerného, co mu nechtěla povědět.
Dívka na něj pohlédla smutnýma očima a potom se svými ostrými nehty i zuby vrhla na jeho hrdlo. Chlapec prosil, skučel a naříkal, ale nakonec stejně padl mrtev k zemi, s krkem rozedraným na cáry. Jeho krev se vsákla do staré podlahy.
Za ten kratičký pocit, že mohla být dívka doma, musela zaplatit jistou cenou. Toho, kdož ji otevřel dveře, musela zabít. Ta vražda však její duši vždy opět odhodila před dům.
A ona se opět ocitla na tom samém místě a začala plakat. Na její noze se jevila čerstvá hluboká rána, z které bude po čase další ze spousty jizev na jejím těle, které zůstávají jako vzpomínky na lidi, které musela zabít, aby se zas na chvíli ocitla ve svém domě.
Ta dívka nikdy neodejde. Bude věčně stát před domem a lákat lidi, jen aby si užila kousíček štěstí.
A za každé štěstí bude muset zaplatit vraždou, a za každou vraždu vyhoštěním z domu. A tak se to bude opakovat, dokud bude na kraji lesa stát tento dům.