Zadání domácího úkolu

Vytvořte povídku, kterou zasadíte do zcela nového fantazijního světa. Rozsah jako vždy.

Vypracování

Domácí úkol – Literární seminář
Lily Angelina Johnsonová

Civěla do stropu, oči stejně prázdné jako mysl. Nevěděla, co jim to dávají za svinstvo, ale bylo jí jasné, že to nebude nic lepšího, než nějaké obyčejné drogy. Údajně to mělo pomáhat, jenže její démony to nijak neodradilo. Na chvíli je to poslalo pryč, aby se po vyprchání účinků vrátili, silnější a krutější než dřív. Nenáviděla to. Nemohla s tím však nic dělat. Ven se člověk většinou dostal až po smrti, občas ani to ne. A obyčejně se to nedalo uspíšit, všechno, co by se dalo použít k sebevraždě, se hlídalo, takže zubatá s kosou musela přijít sama. Když nemohla utéct doslova, snažila se to dělat aspoň metaforicky. Jedna věc se těm práškům nemohla upřít – vždycky po nich byla nesmírně ospalá. Trvalo jenom chvíli, než se její oči zavřely a ona odplula na vlnách spánku. Pryč. Daleko od všeho. A protože její démoni byli odsunuti na vedlejší kolej, dostala se ke slovu zasněná část její mysli. Pryč. Daleko od všeho.

*

Říkala tomu Kraje věčného šumu. Netušila, jestli opravdu existují, nebo jsou jen výplodem její choré mysli, ale milovala to tam. Líbil se jí šelest větru v korunách stromů, šum vody omývající břehy jezera, dunění vln rozbíjejících se o útesy, zpěv ptáků a všechny ty barvy a zvuky, které ji obklopovaly. Vždy, když se tam dostala, se objevila na té samé louce. Odtamtud proto vedla všechny průzkumné výpravy, a i když se nikdy nedostala nijak daleko, pokaždé byla jako uhranutá. Louku ze všech stran obklopoval les, ne všude však byl stejně hustý a rozlehlý. Pokud správně určila světové strany, tak na severu se táhl nejdál a na jihu se z něj dalo dostat po několika desítkách kroků, ale s těmi směry si moc jistá nebyla. Sice uměla v přírodě určit, kde je sever, jenže tady většina jejích metod troskotala už na takové prosté věci, že po obloze putovala hned dvě slunce, proto zde nastávala noc vždy jenom na několik málo hodin, kdy se oba sluneční kotouče nacházely pod obzorem.

Rozhodla se, že se tentokrát vydá přímo do těch míst, kde byl les nejhustší a nejtemnější. Zatím tam byla jen jednou, a to nebyla zrovna povedená výprava, protože se po asi půlhodině otočila a vrátila zpátky ze strachu, že tam bude navždy bloudit. Dneska byla odhodlaná dostat se dál. Do útrob lesa vedla malá vyšlapaná pěšinka, po níž se vydala vstříc svému osudu. Po cestě si občas natrhala nějaké borůvky ze všudypřítomných keříků a dvakrát si svlažila hrdlo v potůčku, který příhodně tekl vedle pěšinky. Čím však byl les hustší, tím víc se ztrácela, až zmizela dočista. V tomhle bodě to minule zabalila, protože se bála, že nebude vědět, jak by se vrátila zpátky. Tentokrát se rozhodla vytrvat. Rozhlédla se po stromech natěsnaných k sobě a začala se mezi nimi proplétat dál. Tenhle postup už byl pomalejší, ale po nějaké době s úlevou zaznamenala, že se les začíná prosvětlovat a že se stromy pomalu vzdalují od sebe. Dokonce objevila i nějakou další cestičku. Říkala si, že už nemůže být daleko od nějakého kraje lesa.

Jenže ve skutečnosti byla. Nebjližší okraj byl tím směrem, odkud přišla, což samozřejmě nemohla tušit, proto stále se stejným nadšením pokračovala po vyšlapané pěšině. Občas se zastavila, aby si trochu odpočinula, natrhala nějaké lesní plody k jídlu nebo se napila ze studánek, které v pravidelných rozestupech lemovaly cestičku. U druhé si pomyslela, že to je zvláštní, u třetí byla překvapená a u čtvrté usoudila, že to nemůže být náhoda, v čemž ji utvrdila ta pátá. Jenže jí nějak nebylo jasné, čeho to může být známka. Bylo jí jasné, že v lesích musejí žít různá zvířata, od ptáků, zpívajících ve větvích, přes slimáky, kteří ožírali houby, až po nějaké větší tvory, jejichž stop si všímala v měkkém blátě. Nikdo z nich by však nebyl schopný udržovat studánky. Možná k nim tato zvířata chodila pít, ale prostě nebylo možné, že by byly jejich dílem. Najednou dostala strach.

Někde tady žijí nějaké lidské bytosti. Dost možná jenom žily, než se daly na cestu pryč, ale něco jí říkalo, že nikam neodešly.

Zamyšleně se opírala o strom, koukala mezi stromy a vůbec si nevšímala, co se děje okolo. Z úvah ji probral až zvuk natahované tětivy. Vyskočila na nohy, aby si o moment později vyděšeně sedla zpátky, jak ji k tomu šípem pobídla osoba před ní.

„Sai ne tenek ra?“ zeptal se jí ten člověku podobný tvor nějakým cizím jazykem. Měla chuť vyhrknout, že nerozumí po jejich, ale pak se přistihla, jak mu na jeho otázku, co tam dělá, odpovídá.

„En heanie ra.“ Nedělám tu nic nepatřičného.

„Cizinci,“ odfrkl si lučištník. „Neumějí ani pořádně vyslovit haenai. Haenai. Ne heanie, děvče. Heanie je taková ošklivá nadávka, haenai znamená nedělat. Kdyby tě tu našel někdo jiný, tak už by ti asi svým šípem vystřelil život z těla. Jenže já už pár cizáků potkal, takže vím, co komolí. Ačkoliv ani jeden z nich nebyl člověk.“

„Nevěděla jsem, jestli umíte po našem, tak jsem zkusila to, co... se mi zničehonic objevilo v hlavě? Dává to smysl?“
„Ne,“ ujistil ji, „ale věř mi, že vím, co myslíš.“
„A neublížíte mi?“
„Já? Ne. Ostatní? To nevím. Ale předvést tě před ně musím.“
„Musíte?“
„Musím, ne musíme. Tahle vaše vykací osoba mi vždycky lezla na nervy. Jsem Ren. Jsem, ne jsme.“ Natáhl k ní ruku, jako kdyby si s ní chtěl potřást, ale když se ho chytila, tak ji vytáhl na nohy.
„Já jsem... třeba Kouzlo.“ Nevzpomínala si na svoje jméno, tak plácla to první, co ji napadlo. „Ráda tě poznávám, Rene.“
„Kouzlo?“ podivil se.
„Nevím, jak se jmenuju.“
„Jémine, holka! Ještě mi řekni, že jsi spadla na louku —“
„Ale já jsem se objevila na louce.“
„— a bude to fakt divný. No dobře. Kouzlo... kouzlo... to se lorsky řekne Kauana... To je ošklivý. Tak dobře, Kouzlo, teď budeme muset k mému kmeni.“
„Lorsky?“
Přikývl. „Jsme Lorové. Dřív jsme si říkali Lornové, ale slova jako lornský a lornština jsou hrozně krkolomná, takže se to en přestalo používat.“
„A vy jste nějací elfové, či co?“
Rozesmál se na celé kolo. „Podívej se na mě, prosímtě, haha. Vypadám snad jako nějaký elf?“

Prohlédla si ho od hlavy k patě. Dlouhé tmavě hnědé vlasy svázané nějakým stonkem do ohonu, bystré oči, malé špičaté uši, potměšilý úsměv, temně zelená kůže, luk přes rameno, oblečení z nějakých neurčitých kožešin a bosé nohy. „Trochu. Jenže elfové nejsou zelení.“

„Jsme lesní mužíčci. V našem jazyce Lorové. Ono je to teda trochu složitější, ale to tu teď nebudu pitvat. Prý elfové, haha,“ ušklíbl se. „Elfové tu nežijí už tisíce let, Kouzlo. Lidé je povraždili. A pak vymřeli i lidé. Jenom Lornové přežili, aspoň z těch inteligentních bytostí. Pak tu jsou ještě soví lidé, ale s těmi by sis asi moc nepopovídala. Jsou krutí a mají rádi maso. No ale konec povídání, brzy se budu muset vrátit. A ty půjdeš se mnou.“

„A co když ne?“

Dloubl do ní lukem. „Hele, Kouzlo, když to je potřeba, tak umím být zlý. Nenuť mě, abych to zkoušel na tobě. Přijdeš mi celkem sympatická a nerad bych tě k nám tahal v bezvědomí za nohu. Ty bys byla ta omráčená, aby bylo jasno.“

„Dobře, dobře,“ zabručela, „vždyť jsem to myslela jenom čistě hypoteticky.“

Celou cestu byli oba zticha. Ona se soustředila na cestu, aby se v případě nouze nejvyšší dokázala vrátit zpátky na svou louku. On se soustředil úvahy o tom, co ho čeká, až ji přivede do 

tábora. Kdykoliv se v jejich okolí potloukalo něco podivného, tak to přivedli a většinou zkonzumovali, protože z toho měli strach. Jenže on by nerad, aby Kouzlo stihl stejný osud. Za tu chvilku, kdy spolu mluvili, si ji stihl oblíbit, což bylo dost zvláštní, protože jinak patřil k těm, kdo nikdy neměli rádi nikoho, vyjma sebe sama. Fascinovala ho. Ještě nikdy neviděl člověka. Když lidé vyhynuli, tak nebyl naživu ani jejich lorský Starý, natož pak takové pískle, jako byl Ren, který, ačkoliv už žil přes dvě stovky let, pořád patřil mezi ty nejmladší. Kouzlo. To k ní sedělo. Jako kdyby ho očarovala. Na lidské poměry nebyla nijak přehnaně krásná, ale to nemohl tušit. Pro něj byly její rusé vlasy, zelené oči a bledá tvář plná pih něco magického.

Když se k táboru přiblížili na doslech, sklonil se k ní a popadl provaz, omotaný okolo svého pasu. Během chvilky ho kolem ní pevně uvázal, a pak ji omráčil. Ze rtů jí unikl bezhlesý vzdech. Tiše se omluvil jejímu bezvládnému tělu a táhl ji směrem k táboru. Samozřejmě z toho bylo pořádné pozdvižení. Než se s ní dostal k chýši Starého, tak o tom, že Ren našel v lesích nějakou lidskou holku, už věděli všichni Lorové. Starý byl překvapený a nejdřív vůbec nevěřil tomu, že to, co má před sebou, je skutečný člověk, ale po důkladném prozkoumání musel konstatovat, že to je přesně tak. Ren opravdu přivedl lidské děvče. Teď vyvstala otázka, jíž se celou dobu bál, co s ní udělají. K projednání dívčina osudu se sešla celá Rada Starších, jenže Ren bohužel nebyl jejím členem, takže mohl jenom stát za dveřmi chýše a čekat. Mezitím se rozhlížel po táboře, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Do této části moc nechodil, ale bylo mu jasné, že chýše hned u té patřící Starému budou ostatních Starších. Od zbytku tábora je oddělovala nízká kamenná zídka, za níž už stály o dost větší obydlí, protože v nich bydlely celé rodiny, zatímco Starší nic takového nevedli. Tím, že se rozhodli stát se vzdělanými, se zároveň zavázali k tomu, že nebudou mít rodinu.

Z jeho přemýšlení ho vytrhl proud Lorů vycházející ze dveří Starého chýše. Ten vnitřek snad musí být nafukovací, pomyslel si, protože tolik by se jich tam normálně asi nevešlo. Taky že to tak bylo. Když vešel dovnitř, Starý stál uprostřed ohromné místnosti, která se najednou smrskla do původní velikosti. Lhostejně, jako kdyby právě nesfoukl zasedací místnost Rady Starších, se otočil na Rena a oznámil mu, že se rozhodli, že dívka musí pryč. Neposlouží jako potrava, ale nemůže s nimi žít v jednom společenství, protože lidé vždy byli úhlavními nepřáteli všech lesních mužíčků, nejen Lorů, a kdo ví, třeba funguje jako nějaký agent, který v noci všechny pozabíjí. Po zbytek dne bude u Rena v chýši a jakmile se setmí, tak ji odnese někam do lesa, kde ji nechá, a vrátí se bez ní do tábora. Starý potom provede rituál, aby všichni zapomněli na to, že tady nějaký člověk byl, a život poběží dál ve stejných kolejích. Ren souhlasil, uvnitř ale zuřil. Odnést Kouzlo do lesa a vrátit se, aby si na ni nechal vymazat vzpomínky? To neudělá.

Odnesl ji jako hadrovou panenku do své chýše. Naštěstí nebyla spojená s prostory, kde bydlel zbytek jeho rodiny, takže se mohl vyhnout všem připomínkám a zvídavým dotazům. Žil odděleně, stejně jako všichni ostatní Lorové jeho věku, aby si k sobě mohl vodit návštěvy a nikdo je neodrazoval. Myslely se tím pochopitelně dívčí návštěvy, protože dvě stě let byl ten nejlepší věk na spojení dvou Lorů a založení rodiny. Obyčejně se k tomu stavěl pohrdavě, ale teď byl za toto drobné privilegium rád.

Až do tmy na ni koukal. Jenom seděl na posteli a sledoval ji, jako kdyby si chtěl vrýt do paměti každý rys její tváře, každou nerovnost jejího těla, každý detail, jímž se lišila od lesních mužíčků, a konkrétně od Lorů. Jakmile zapadlo i pomalejší slunce, Terran, hodil si ji na záda a vyrazil z tábora, přičemž se snažil vyhýbat těm největším a nejjasnějším ohňům. Nechtěl, aby ho kdokoliv viděl. Zamířil do lesa. Když už byl dost daleko, jemně ji položil na zem a trochu ji propleskl. Pravda, nebylo to zrovna romantické, ale účelné ano. A účel světí prostředky. Zmateně se posadila, pak si ho všimla, zamračila se na něj a pokusila se odsednout si, ale pořád byla svázaná. Na chvíli se zarazila. A vzpomněla si. Jak si s ním povídala, on ji vedl někam ke svým lidem, ale omráčil ji. Chtěla vyštěknout, aby ji rozvázal, ale v tu chvíli si všimla, že provaz už je pryč. Pochopila, že to asi neudělal schválně, ale proto, že musel. Sice jí nebylo jasné proč, ale rozhodla se, že mu bude důvěřovat.

Vyrazili tím směrem, kam by Kouzlo nejspíš pokračovala sama, nebýt toho, že ji někdo zdržel. Šli celou noc, jenom s několika málo přestávkami na jídlo a pití. Ren si s sebou nesl malý kožený vak, v němž měl několik zvláštních nádobek s vodou a několik kusů lorského jídla, které si schovával ve své chýši na horší časy. A ty právě nastaly. Svítání Terranu je zastihlo ještě hluboko v lese, ale když na oblohu vystoupalo i rychlejší slunce, Narral, nechávali už stromy kus za sebou. Ocitli se na rozlehlé louce plné roztodivných kvítek a zástupců hmyzí říše. Ren vypadal trochu nesvůj, ale to přešlo, jakmile se dostali do stínů keřů na druhém kraji louky, za nimiž se skrývala úzká pěšinka. Na chvíli se na ní usadili, aby si odpočinuli, ale netrvalo to dlouho. Renovi bylo jasné, že touhle dobou už ho Starší bude hledat, a nechtěl dopustit, aby se mu to povedlo. Chtěl být tak daleko, jak to jenom půjde. Kouzlo pochopila, že jejich úprk asi bude mít nějak důvod, ale nechtěla přerušovat ticho ptaním, proč tomu tak je, takže byla zticha a držela krok. Ren nemluvil hlavně proto, že nechtěl nic upozorňovat na jejich přítomnost. Takhle daleko ještě nikdy nebyl, takže netušil, co tu na ně může čekat.

Terran i Narral už stáli vysoko na obloze, když se objevil první mrak. Ren a Kouzlo postupovali po cestičce, která je dovedla až na vrcholky útesů a klikatě pokračovala dál, a nejdřív si toho vůbec nevšímali. Ale jakmile další mrak přikryl Terran, tak si všimli, že je něco špatně. To, co byl nejdřív jeden mrak, se stalo stahujícími se mračny hrozící bouří. Během chvilky šedá masa zastínila i Narral a na krajinu se sneslo pochmurné šero. Kouzlo se nervózně podívala na Rena. Oběma došlo to samé. Jsou na pusté pláni bez jediného stromku či keře. Pokud opravdu propukne bouřka, znamená to i blesky. A ty obyčejně zasahují nejvyšší body, což byli v tuhle chvíli na tomhle místě oni dva. Mohli být přesně uprostřed planiny. Na jedné straně měli vysoké útesy, padající do zpěněné mořské vody. Na druhé straně se rovina táhla do dáli. Za nimi byl les a před nimi také, ale oba byly moc daleko na to, aby se do kteréhokoliv z nich dostali dřív, než se mraky protrhnou. Stejně se však rozběhli, doufajíce, že se pod stromy dostanou včas.

...Nám neunikneššš...

Oba sebou škubli. Ren si pomyslel, že to určitě budou nějaké temné čáry Starého, který zjistil, že utekl s lidskou dívkou a chce se mu pomstít. Mělo mu hned dojít, že bouře nemůže být přirozená. Tady pršelo jenom v průběhu zimy, po zbytek roku nikdy nespadla ani kapka, ani mráček nezakryl Terran nebo Narral. Kouzlo bleskla hlavou nějaká zasutá vzpomínka z hlubin její mysli, jak leží v nějaké malé místnosti a kolem hlavy jí poletují temné stíny. A tehdy se jí to spojilo. Obě části jejího vědomí se v ten moment spojily v jednu, což ale znamenalo, že se brzy musí objevit ta temnota, která doprovázela tu slabší část, tu racionální, neschopnou snění.

„Rene!“ zaječela a doufala, že jí silný vítr nevzal slova od úst.
„Kouzlo! Musíme běžet!“
„Nestihneme to. Hlavně tomu nemůžeme uniknout!“
„Co to říkáš?! Poběž, to zvládneme!“
„Rene.“ Chytila ho za ruku, aby zastavil. Překvapeně se podíval nejdřív na ruku, jež držela tu jeho, a do její tváře. „Ta bouře, to je můj doprovod. Je čas, abych se zase vrátila zpátky.“
„Zpátky?“ nechápal.
„Nežiju tady. Je pravda, že tady lidé už dávno vyhynuli. Já to tu jenom navštěvuju, když je tohle,“ ukázala na bouři, „na chvíli odsunuté.“
„Ne,“ hlesl.
„Je mi to líto,“ zašeptala a po tváři se jí řinuly slzy. „Nikam nechci, ale nezabráním tomu.“
Pevně ji objal. „Nepustím tě.“

...Ale pustíššš...

Trhl sebou, ale nepustil ji. Kolem Kouzlo se začaly zhmotňovat stíny. Cítil, jak kolem něj něco pleská, a pochopil, že to nebude obyčejná bouřka a že tohle rozhodně nejsou žádné obyčejné stíny. Stíny jsou nehmotné. Tohle byli spíš... démoni. Polekaně se rozhlédl, protože tohle slovo 

neznal, a ačkoliv mu přišlo, že je naprosto dokonale výstižné, pochopil, že mu ho někdo musel pošeptat. Ano, poradili jsme ti. Krásné slovo, že, Rene?

„Nechte ho!“ vykřikla Kouzlo někde daleko od něj. Aspoň mu to tak přišlo. Jenže pořád drželi jeden druhého v náručí, takže nemohla být daleko.

Zvládáme toho hodně, pokračoval temný hlas v jeho hlavě. Mohli bychom zničit celý tenhle svět. Měli jsme to udělat už dávno, jenže dokud to tu objevovala na vlastní pěst a vracela se bez keců a sama od sebe, tak nám to tolik nevadilo. Jenže si tu našla přítele. Kamaráda, důvěrníka. Někoho, komu věří. A to nemůžeme dopustit. Měli bychom zničit celý tenhle svět. Nebo bychom měli zničit tebe.

„NEEE!“ ječela Kouzlo. Teď už ho pustila. Mávala kolem sebe rukama, jako kdyby něco odháněla. Snažila se zbavit stínů kolem sebe, jenže každý, který odletěl pryč, ihned nahradilo několik dalších.

...Ale to víššš, že ano...

„Vzali jste mi všechno! Proč i Rena? Proč i tenhle svět?!“

Tak sssi vyber... Rena nebo sssvět...

„Ani jedno!“

...Rozhodla sesss sssama... nevybralasss ani jedno, tak my vybíráme obojí...

„Kouzlo!“
„Rene!“

*

Ležela na tvrdé posteli. Po tváři jí stékaly slzy a na rukou pořád cítila, jak jí Ren odmítal pustit. Je pryč. Otevřela oči. Všechny barvy, které viděla v Krajích věčného šumu, byly pryč. Nahradily je odstíny šedé a černé. Cítila otupělost, jako kdyby přes ni někdo přehodil tlustou deku. Tlustou černou deku jejích démonů. Pochopila, že Kraje věčného šumu už neexistují, stejně jako neexistují žádní Lorové nebo soví lidé. Došlo jí, že její démoni o tom celou dobu věděli, jenom nemohli nijak zasáhnout, protože se vracela sama. Udělala chybu a bude za ni muset pykat.

Opatrně se posadila a všimla si, že v rukou něco svírá. Byl to Renův vak a jeho toulec se šípy. Toulec. Šípy. Šípy mají ostré hroty. Šípy mohou zabít. Počítali s tímhle démoni? Předpokládala, že ne, protože když se jeden šíp popadla, stíny ji chvíli nechaly, ale pak se na ni překvapeně vrhly. Tohle nečekaly. Nebyly však tak hmotné jako v Krajích věčného šumu, takže jí nedokázaly zabránit v tom, po čem toužila už několik let. Pomalu sledovala, jak démoni postupně mizí, až je nahradilo všeobjímající nic.

* * *

Tyjo, já jsem tak ráda, že to omezení na 35 palců platí až od dalšího termínu, protože tady jsem prostě sedla a psala a psala a nechtělo se mi skončit… :D