Zadání domácího úkolu
V dnešním úkolu Vám zadám tři situace, vy si vyberte jednu (nebo klidně všechny, to opravdu záleží jen na vás) a napište ji!
1, Jsem redaktor Tryskomyš a bez
vašeho vědomí jsem rozeslala sovy všem zaměstnancům a profesorům školy
s žádostí o finanční dar pro náš časopis. Napište mi, jak celou
záležitost budete řešit, ale hlavně mi napište do slova a do písmene řeč,
kterou ke mně pronesete, až u Vás budu sedět na koberečku (myšleno na
podlaze, na koberce ještě nemáme!).
-----
2, Máme poradu. Vy jste unavení po
uzávěrce a tak jste si neuvědomili svou chybu, když jste mi přede všemi
vytkli, že jsem měla v článku příliš pravopisných a stylistických
chyb, kromě toho jste mě vůbec za nic nepochválili. A ouvej. Niane je Hujer.
Nejprve začnu před celou redakcí plakat, pak vyčítat. Nakonec navýším obrátky
a hystericky rozbíjím vše, co mi přijde pod ruku. Vyřešte tuto situaci.
Ale nezapomeňte - jsem jediný redaktor, který vám dodá mnoho článků, zajistí
administrativu a udělá práci, kterou nikdo dělat nechce.
-----
3, Opět máme poradu a já jsem Buřič se smyslem pro humor. Donesla jsem párek bobrů ze Zakázaného lesa, abych udělala trochu rozruchu. Jenže tentokrát se situace vymkla. Bobři jsou infikovaní a do večera všichni do jednoho trpí nazastavitelným růžovým průjmem a lentilkovým zvracením. Za tři dny má vyjít další číslo časopisu a já vás ujišťuji, že do té doby se nikdo neuzdraví. Vyřešte tuto situaci.
Je mi jedno, jak úkol pojmete, ale udělalo by mi velkou radost, kdybyste do něj zařadili přímou řeč - promluvu přímo ke mně, abych si ověřila, že víte, "jak na daného redaktora" a nějaký pěkný popis toho, jak situaci vyřešíte. Zbytek je na vás, fantasii meze nekladu! Těším se!!!
4 palce před uložením
Vypracování
3)
S napjatým úsměvem v duchu spočítám všechny přítomné. Výborně, celá redakce. U jednoho stolu. Hurá na přednes návrhů a nových článků do časopisu, upozornění na blížící se termín a pozdvižení morálky redakce!
Tlesknu, aby mi všichni věnovali pozornost, a obzvláště hodím káravým pohledem po redaktorovi, který svou pusu prostě nezavře. Po chvílise místnosti rozezní ticho.
"Takže...," hodlám začít - úplně vidím, jak se nadechuji a dávám jim přednášku o tom, že naše redakce není žádná opičárna, ale seriózní práce, která se bez kávy a čokolády prostě neobejde - když v tom mi něco prosviští kolem nohy.
Úlekem ztuhnu, na to vypísknu a najednou jsem na stole. Půlka lidí kolem mne vřeští a piští, kdosi peprně kleje, zatímco... ano, můj zrak padne na nejhoršího komika a vtipálka, co svět viděl. Nemístně se hihňá, ačkoliv zlostně mhouřím oči.
Na chvíli se mi na tváři objeví škodolibý škleb (to když kolega vtipálek spadne ze židle), který je však okamžitě nahrazen šklebem bolestným. Teče mi krev. V mém vidění umírám a vidím hřejivé světlo na konci temného tunelu. Kdosi mi klepe na rameno, že už tu zvěř zahnali.
Důležitě poukazuji na fakt, že mě to zvíře hryzlo, zatímco se snažím zjistit, jestli právě prožívám klinickou smrt, neboť jestli takto vypadá nebe, tak chci zpátky na zem.
Někdo přede mne ledabyle pohodí mého vraha. Až teď vidím, co si za žertík si můj redaktor na nás přichystal tentokrát. Bobry.
Okolí mě začíná ujišťovat, že neumírám. Upadám do stavu těžké deprese.
Zhruba o tři hodiny později, kdy se pořád nacházím v embryonální poloze na stole v poradně a zároveň v místnosti s mrtvými bobry, mi přijde sova. Infikovaní bobři, to mi tak chybělo.
Z dopisu se mi chce brečet. Odcházím domů, kde trávím převážnou většinu času přemítáním o smyslu čísi existence na záchodě. Toaleta je růžová a z lentinek, které mi pořád odpadávají od pusy, se najedly sousedovic děti.
Z žalu a marnosti se přemisťuji k Buřiči, kterému uštědřuji pořádnou ránu pěstí a na to ho zahrnu další salvou lentilek. Není rád, není nerad, je mu to tak nějak jedno.
Domlouvám mu, aby něco sepsal, posléze se uchyluji i k vyhrožování. Když ho zasypávám asi sedmdesátým lentilkovým vodopádem, napadne mě, že bych z téhle situace vlastně mohla udělat senzaci.
Když nezvracím, diktuji Buřiči, ať píše o tom, že naší redakci postihla naprosto děsivá nákaza. Nechávám se fotit odamatérského fotografa a svoji otřesnou podobiznu připlesknu ke zprávě. Pergamen následně posílám do bulváru a čekám.
Jestli tohle vyjde, tak si bude moct celá redakce oddychnout. Lítost okolí totiž zapříčiní posunutí deadlinu nejméně o týden.
Píšu všem redaktorům dopis a informuju je o tom, co bude a nebude. Schválně vynechávám skutečnost, že jim výplaty přijdou o týden později. Raději ani nemyslím na tu skutečnost, že mám hlad už teď.
Z nouze si dělám zásoby z lentilek a uvědomuju vtipálka, že za trest nedostane prémie k Vánocům a bude muset sepsat články nebo minimálně sehnat nějakou celebritu na rozhovor.
Zamlčím fakt, že jsem mu znesvětila toaletu. Beru to jako součást jeho trestu.
