Zadání domácího úkolu
Vašim dnešním úkolem bude navázat na domácí úkol z minula a napsat pohádku. Vaše pohádka bude napsaná podle pravidel a představ, které jste mi napsali minulou hodinu. Rozsah bude minimálně 3 palce, maximálně 10 palců.
Vypracování
Za devatero horami a devatero řekami bylo devatero lesů, které obklopovaly velké město. A v těchto nekonečných lesích žila dívka. Dívka, která se v lese narodila a nepochybovala o tom, že v lese i umře. Celé dny běhala po lese se zvěří, hledala jedlé rostlinky a kořínky, vlastnila luk a šípy, kterými sestřelovala nejzralejší plody z vrcholků stromů aniž by kdy minula. Byla oděná v pohodlném chlapeckém oblečení s čepicí schovávající její dlouhé vlasy a kšiltem alespoň částečně kryjícím obličej.
Jednoho dne však jednu část lesa zachvátil oheň. Bohužel se dívka zrovna v této části lesa nacházela. Bez meškání se dala na útěk, ale oheň pohltil její milovanou zbraň. Měla jedinou možnost kam utéct - pryč z lesa. Jakmile opustila poslední řadu stromů octla se tváří v tvář obrovskému městu. A neboť les byl pohlcován ohněm, rozhodla se najít útočiště v té kamenné jungli před sebou. Zanedlouho zjistila, že hledání jídla je na ulicích skoro stejné jako v lese, jen s tím, že se většinou nejedná o rostlinky a kořínky. Po několika týdnech byla na ulici jako doma.
A stalo se, že když se jednou procházela nočním městem a užívala si ticha, zaslechla na schodech domu plakat malého chlapce.
"Co se ti stalo?" zaskřehotala svým dlouho nepoužívaným hlasem. Chlapec sebou trhl, ale když spatřil dívku v chlapeckém oblečení, uklinil se.
"Moji rodiče umřeli a já teď nemám kam jít. Asi skončím v sirotčinci!" vysvětlil nešťastně.
"Pojď se mnou." A dívka jej odvedla na tajná místa ulic města. Na střechy, do neviditelných zkratek... Našla mu pořádný kus chleba k jídlu a uložila ho na několik dek.
Mezi chlapcem a dívkou se po čase vyvinulo silné pouto - přátelství. Nyní byli dva, kdo běhali ulicemi a cítili se volní. Pak byli tři... pak čtyři... pak pět... Kolem dívky se začalo sbíhat spoustu dětí z ulice. Bylo třeba začít si říkat jmény a najít si nějaké stálé ubytování. Dobře posloužilo podkroví opuštěné budovy. Dětská kolonie si vytvořila vlastní hierarchii, vlastní zákony... Život šel skvěle dál.
Jenže pak se začala formovat tichá hrozba. Byl to muž jménem Barabas, který neměl s chudáky a tuláky žádné slitování. A nic na tom, že to byli jen děti. Život na ulici se začal podobat hodu na lišku, přičemž naše děti byli lišky. A Barabas byl neodbytný.
Netrvalo dlouho a objevil jejich skrýš. Neváhal a spolu se svým komandem honicích psů liščino doupě zapálil. Liška s liščaty se dali na útěk. Už podruhé v liščině životě. Podařilo se jim proklouznout mezi psy a dát se na cestu k lesu o němž jim liška každý večer tolik vyprávěla.
"Utíkejte! Bene, ty kolem zvedneš mříže na bráně do města a já je podržím, dokud všichni nebudete venku!" křičela liška na své nejdávnější lišče. Ben si byl jistý, že tento plán nemůže vyjít, ale nebyl čas odporovat. Vrhl se s několika dalšími liščaty po kole a zvedli mříže. Liška se pod ně postavila a silnými pažemi je držela nahoře. Liščata se rozutekla do všech koutů lesa. Jenže Barabas se před ničím nezastavil. Popadl samostříl. Liška v přístím okamžiku klesla o palec níž, neboť šíp provrtal její koleno. Ben se na útěku zastavil a hodlal se vydat dívce na pomoc, ale to už byla všechna liščata venku a Barabas podruhé zmáčkl spoušť. Šíp si našel cestu do dívčimy paže, která í spadla bezvládně podél boku. A vzápětí těžké mříže dopadly na liščino bezvládné tělo.
Barabas zvítězil, ale liščata se zabydlela v lese, kde vytvořila mohutný a silný národ.
