Soutěže 1936
Výuka 2273
Semináře 765
Hogwarts.cz

Autor: James Watfar
Práce odevzdána: 20. 3. 2016 19:36
Předmět: Soví orákulum, 3. A
Termín: 3. termín

Zadání domácího úkolu

Vyspaly jsme se výborně, děkujeme za optání. Navíc jsme se od sovopánů doslechly, že jste si exkurzi náramně užili a dokonce jste všichni toužili po první fázi sovopanského výcviku! Dmeme se pýchou. 

Rozhodly jsme se proto, že budeme té dobroty a přání vám alespoň částečně splníme. Zajistily jsme vám školu v přírodě, tedy školu v Aréně suboddělení Sovopánů. Potrvá jeden týden v rámci tohoto termínu. Vaším úkolem bude školu v přírodě absolvovat a podat nám report, jak se vám pobyt líbil a jak se vám vedlo. Alespoň 3,5 palce!

Vypracování

Pobyt se mi, až na pár výjimečných případů, líbil velice. Je to opravdu vítané osvěžení, být chvíli někým jiným. Zvlášť když je tím někým sova! Ale vezmu to po pořádku, nebyla to zrovna idylka od samé první minuty.

První den svého pobytu jsem strávil mlácením křídel o dveře arény. I hlavou jsem chvilkama tloukl a druhý den bylo v plánu zařadit do programu i vzteklé dupání nožičkama. Oni mi totiž dali špatné křídla! Já chtěl být výr, to velké majestátní zvíře co sežere jako deset jiných sov a je kvůli němu třeba vybourat okénko do sovince. A ne sova postarší. Celý den se vymlouvali! Nejdřív, že prý mě urči los. No to je argument, co mě má co nějaká kráva s parohama určovat, to snad mají dělat odborníci. Pak, že křídla výrů nemají na skladě. Tomu jsem nevěřil, protože nás bylo míň než normálně a nemohl tak hrozit problém se zásobováním. Potom tvrdili, že se člověk co vydává křídla ze skladu ztratil. A když se našel, zkoušeli to na mě s tím, že nelze dělat změny v průběhu. Brilantně jsem oponoval, že bušení na dveře za průběh nepovažuju a oni ustoupili, stal jsem se tedy nakonec, po vyčerpávajícím boji, výrem. Akorát jsem se první den nevyspal, no.

V noci to bylo lepší. Vydali jsme se na průzkum a protože se ostatní pokoušeli ve dne spát, sdělovali si nejnovější zážitky v pokusech udržet se na bidýlku a já tak měl náskok, prozkoumal jsem vůbec největší kus arény ze všech a docela jistě jsem se dostal i nejdál do jejích útrom. Být všude první je obrovská výhoda! Teda byla, než jsem jako první našel nastraženou past. Věděly jste, že se do pytláckých želez může chytit i sova? Já ne. Ale už to vím.

Druhý den mi ošetřovali zraněný pařátek. Protože to byl už druhý den bez spánku, z večera jsem usnul. Pod bidýlkem, přece jenom nejde stát na jedné noze, nejsem plameňák, jsem sova.

Prospal jsem celou noc a probudil jsem se svěží až třetího dne večer, asi tak dvě hodiny před tím, než se začaly budit ostatní sovy, které šly spát normálně až ráno. Trochu jsem si pod sebou uklidil... a vylétl opět do lesnatých strání arény. Protože mi chyběla jedna noc průzkumu, věnoval jsem se špehování. Veden stopami ostatních, počíhal jsem si na ně tam, kde nejspíš minule skončily a sotva se ostatní rozlétli po denním spánku pokračovat ve svých cestách, byl jsem jim na každém metru v křídlech. Takto se mi podařilo zaznamenat stejný postup jako ostatním, o nic jsem tedy kvůli zranění nepřišel.

Ani čtvrtý den se mi nepodařilo prospat na bidýlku, doporučili mi pařátek ještě nenamáhat. Pokusil jsem se tedy alespoň o pár shybů na křídlech, abych si na bidýlko aspoň sáhnul, ale byla to hloupost a brzy jsem si sám doporučil nenamáhat ani křídla. Ale jak to tak pozoruju, pod bidýlkem se stejně spí líp než na něm. Noc se nesla pro změnu zase jednou v objevování nového. Objevoval jsem a objevoval, až jsem objevil bludný balvan. Ono nás nad ním přelétlo víc, ale těžko se počítá kolik, protože jsme se pak jeden druhému tak nějak... ztratili. Půl noci jsem hledal směr s pocitem, že chodím v kruhu a druhou půlku noci jsem chodil v kruhu při hledání směru.

Pátý den jsem byl donucen přečkat denní světlo v přírodě. Na větvi, ze kterém jsem spadnul, protože zadul vítr a strom jakoby se otřepal. Snažím se nebrat si to osobně. Následovala snídaně z toho, co pod mechem les dal, osvěžení v křišťálové studánce a nové hledání směru. Moc balvanu asi pominula, protože jsem směr našel jen kousíček od místa své večerní snídaně. A byl to směr přímý a já už páté noci slavil úspěch, dosáhnul jsem bodu B! Podle všeho jako první ze všech, protože okolo nebylo po žádné sově ani vidu, ani slechu. Slavil jsem až do úplného rozednění a spokojeně usnul přímo na bodě B, aby mi někdo přes den nemohl cíl cesty obsadit.

Večer, když padla šestá tma a měsíc ozářil svět tak, abychom v něm my sovy lépe viděly, dočetl jsem se, že bod B není bod B ale začátek poznámky, kterou si udělal nějaký konkurent. „Byl jsem tady.“ Podepsal jsem vztekle konkurenta do kůry taky něčím co začíná na B a vrátil se do sovince.

Návrat to byl dlouhý a zamotaný, na půli cesty roznesl se arénou rozruch o tom, že snad už někdo našel onen vysněný cíl a všichni se snažili ze všech sil zjistit něco víc. Mě se to povedlo, protože jsem dostal křídla výra a výrové se umí hrozivě naježit a zatvářit a vymoci si tak informaci hrozbou použití hrubé síly. Získal jsem drobný náčrt na kůře.

Díky tomu jsem našel cíl, bod B, právě sedmou noc. Jen to bidýlko jsem si nakonec vůbec nevyzkoušel. Celý sedmý den jsem musel bdít a držet hlídku, aby mi ve spaní někdo nákres neukradnul. Mají to ty sovy těžké!