Zadání domácího úkolu

Každý člověk vidí různé věci jinak. Napište tedy povídku o třech postavách. Vymyslete si děj. Radím vám něco, co vás bude bavit, protože to samé budete psát třikrát - ale pokaždé z jiného pohledu.

Tj například: <i>1) Vanessa už po mě zase něco chce. Copak nevidí, kolik mám práce? A do toho venku prší. Ach jo.

2) Mohl by si už konečně uvědomit, že se tu nemůže jen tak válet a vymlouvat se na práci. Já do ní také chodím! A nestěžuji si! Jestli to takhle půjde dál, nevím, co budu dělat.

3) Ti dva už se zase hádají. Jakoby nestačilo, že venku prší a já prý nesmím jít ven. Byl bych celý zablácený a ona by po mě musela uklízet. Ne, že by mi to vadilo ... </i>

A minimální délku si dáme na sedm palců. Vy stejně máte průměr kolem jedenácti.

Vypracování

Domácí úkol – Literární seminář
Lily Angelina Johnsonová

Už jsem se někdy zmínila, jak bytostně nesnáším povinnou četbu? A zvlášť takovou, která se nedá pořádně najít nikde na internetu. To byl taky nápad, dávat nám číst něco, k čemu se nedá najít správné shrnutí, z něhož bych vypsala ty nejhlavnější body obsahu, sesmolila jednou větou názor a měla bych to odbyté. Jenže ne, nic takového prostě neexistuje. Respektive existuje, ale je to jenom jedna stránka a z té se to ani nedá pořádně přežvýkat. Všichni šprti navíc odmítli to napsat za mě za nějaký obnos, takže jsem namydlená. Musela jsem si dojít do knihovny, obnovit si průkazku za šedesát korun, pak utratit ještě celých deset korun za to, aby mi knihu přivezli na tu pobočku, kterou mám kus od domu, proč bych taky jezdila na druhou stranu města, že. Potom jsem musela pár dní čekat a dojít si tam znovu. A to všechno jenom kvůli jedné hloupé útlé knize. No, vlastně bych měla být ráda za to, že je tak tenká, protože kdyby to mělo víc než tři stovky stránek, tak se na to vykašlu a buď přikážu mladší sestře, aby to přečetla a poreferovala mi o tom, nebo si nechám napařit pětku a doufat, že to učitel nebude chtít dodat později.

Tohle každopádně bylo už před nějakou dobou. Pomalu se blíží odevzdání, takže bych se na to možná mohla podívat, abych aspoň zhruba věděla, co to má být. Samozřejmě se k tomu dostanu večer před termínem, na druhou stranu jsem ale docela ráda za to, že jsem si tu blbost obstarala už dřív, protože teď bych s tím asi měla trochu problém. Křiknu z pokoje, že se učím, aby mě nikdo nerušil, shodím hromady oblečení ze židle a odhrnu šminky, obaly od jídla a pár kusů nádobí na stranu, aby se na stole dalo aspoň trochu operovat, a usadím se ke knize. Je relativně malá, nevypadá ani tak strašně staře, jak jsem se obávala, ale číst se to nedá, jak usoudím o tři stránky později. Přečtu si anotaci, nějakou náhodnou stránku z prostředka a konce a napíšu pár vět obsahu a ještě méně o tom, jak se mi kniha líbila, či spíš nelíbila. Odstrčím ji a sáhnu po novém laku na nehty, ten starý se mi pomalu začíná loupat. Přitom převrhnu poloprázdnou sklenici s džusem a ten se rozlije všude okolo. Vyletím a honem začnu odstraňovat všechno, co by se mohlo namočit, ale nejsem dostatečně rychlá. Knížka je úplně durch. Pokouším se ji usušit, abych z toho neměla problém, jenže to nevypadá moc nadějně.

* 

Už když si mě ta holka vzala, věděla jsem, že se stane něco špatného. Jednak se na mě zle koukala, na knihovníky byla úsečná a když se ke mně dostala, ledabyle mě hodila do své obří kabely. Nutno dodat, že po cestě domů mě počmáralo několik korektorů a tužek na oči, několikrát mě praštila nepřátelská peněženka a navíc jsem byla namáčknutá mezi nějaký notýsek a sešit, které se celou dobu hádali. Doma mě ale nevyndala, nýbž na mě snad zapomněla, takže jsem v tašce zůstala ještě nějakou dobu. Když jsem se dostala ven, už jsem vypadala trochu zuboženěji, ale jí to asi bylo úplně jedno, protože mě jenom odhodila na podlahu na hromadu dalších opuštěných věcí a šla si zase po svých. Víc než mně se věnovala počítači, telefonu nebo sama sobě. Nostalgicky jsem si vzpomněla na tu poslední dívku, která si mě půjčila posledně, ta byla vážně hodná. Byla opatrná, poctivě mě četla a dokonce opravovala to, co na mě poškodili jiní čtenáři.

Dlouho jsem ležela na zemi, už jsem ani nepočítala, kolik dní uplynulo. Ale nakonec se ke mně taky dostala. Když mě otevřela, pocítila jsem záchvěv vzrušení jako vždy, jenže to netrvalo dlouho. Odložila mě přesně po deseti minutách. Co jsem vlastně taky mohla čekat od téhle zmalované blonďaté nány, jejímiž největšími problémemy jsou stejně jen kluci a to, jak vypadá. Příšerně, kdyby to náhodou chtěla slyšet. Opuštěně jsem se válela mezi kancelářskými potřebami a dalšími malovátky, odhozená, rozcapená. Něco mě zastudilo na jedné stránce a za chvíli se ten pocit rozšířil na ty ostatní. Dívka zaječela a rychle mě popadla a snažila se usušit, ale moc se jí to nedařilo. Jsem kniha a přeci jenom mi voda a jiné tekutiny moc nesvědčí. Zkouší na mě pouštět horký vzduch, narovnat mě pod komínkem nějakých těžkých věcí, ale nic z toho nefunguje, pořád jsem celá krabatá a ošklivá. V koutku duše ale cítím jisté spoluuspokojení. Nečetla mě a nestarala se o mě, tak za to bude pykat hned, jak mě půjde vrátit do knihovny.

*

Knihovny jsou útočištěm všemožných podivných lidských bytostí. U některých by se vlastně dalo polemizovat i o tomto faktu. Kromě nich sem chodí rodiče s dětmi, kteří se chtějí svých ratolestí zbavit, tak je vypustí do dětského oddělení a sami se někam usadí a na nějakou dobu se o haranty nestarají. No a potom čtenáři. Je smutné, že je zmiňuju až jako poslední, ale nedá se nic dělat, ti opravdu věrní jsou totiž podobně častým jevem jako jednorožci nebo úplné zatmění Slunce v naší zaplivané republice. Ostatní lidé chodí do knihovny hlavně tehdy, když něco potřebují. Novou knihu od známého autora, povinnou četbu a cokoliv, co je momentálně v módě. Teď vedou takové ty divné naučné knihy o dietách a alternativní výchově dětí nebo svazky, které patří pod filozofii, ale předkládají spíš tipy, jak se zbavit prokrastinace nebo lenosti. První typ knih si půjčují ti lidé, kteří chtějí vypadat dobře před odstatními, druhý školáci, studenti a zejména maturanti, případně vysokoškoláci píšící diplomky, třetí potom matky s dětmi, protože chtějí, aby jejich miláček vyrůstal ve zdravé a spokojené děcko.

Většinu lidí dokážu zařadit už na první pohled hned jak přijdou a něco chtějí. U té odbarvené blondýny mi to bylo hned jasné, že by se dobrovolně ke knížce ani nepřiblížila, takže její přítomnost mohla znamenat jenom dvě věci – buď měla nějakou povinnou četbu, kterou nemohla obšlehnout z internetu, nebo měla přinést knížku někomu jinému. Podíval jsem se na její rezervovaný titul a usoudil jsem, že to bude povinná četba. Knihu jsem jí podával obezřetně a ona se na mě ještě zle podívala, že ji asi zdržuju od nějaké daleko důležitější činnosti, jako je chatování na Facebooku nebo lakování nehtů. Trochu mi té knížky bylo líto. Šlo o dobrý počin, ale bylo mi jasné, že ona to neocení. Ona z toho bude otrávená a nejspíš to vrátí pozdě nebo v poškozeném stavu. Být knihovníkem, který má rád knihy, je těžký úděl. 

*

Škola je hrozně namáhavá. Když jsem z ní konečně propuštěná, tak bych nejradši došla domů, hodila věci na zem a usnula, případně jenom tupě koukala na seriály, protože to je naprosto nenáročná činnost, u které se vůbec nemusí přemýšlet. Jenže ne, já musím jít vrátit tu knížku, abych nemusel zbytečně platit pět korun za každý den, co bych ji měla vypůjčenou nad limit. Divná instituce, ta knihovna. Na vracení přede mnou stojí zástup dalších lidí, takže mám čas se pořádně rozhlédnout kolem. Hm, všude samé knihy. Tak to asi nic. Pak už jen pozoruju špičky svých nových bot. Přijde na mě řada. Mile se usměju na hezkého knihovníka, jenže on mi úsměv neopětuje, dokonce má tu drzost se na mě zle podívat. Ještě jednou znechuceně prolistuje útlý svazek, pak ho vezme, jako kdyby to bylo něco hnusného, a odnese to za někým jiným. Chvíli tam spolu mluví, než se ten hezký vrátí a pošle mě za tím druhým. Poznám ho, je to ten, u kterého jsem si tu knížku půjčovala.

„Klidně si sedněte, asi to bude na delší dobu,“ řekne mi, naskenuje knížku do počítače a něco tam kliká. To je tak těžké to prostě vrátit? Pak se narovná na židli a podívá se mi přímo do očí. „Bohužel, tak kniha, co jste vracela, je zlitá tak, že bude potřeba ji kompletně nahradit.“

Nevěřím svým uším. „Cože? Jak jako, kompletně nahradit?“

„Že jste ji poškodila tak, že není možné, aby dál zůstávala v našem fondu. Teď je vaše a musíte nám ji nahradit.“

„Ale já ji nechci,“ ohradím se.

„Ať ji chcete nebo ne, budete nám muset koupit nebo zaplatit novou.“

„Super,“ zahučím. „Jak se to dělá?“

„Máte dvě možnosti, buď můžete jednorázově zaplatit tři sta sedmdesát korun, což je takový základní limit, do něhož se tahle konkrétní kniha vejde, nebo nám můžete koupit to samé či novější vydání, to byste ale ještě musela doplácet sto padesát korun za knihařské zpracování.“ Zní to, jako kdyby spolkl nějakou jejich příručku špatných zpráv.

„To je bezva. Tak asi rovnou ty čtyři stovky.“

„A jste si jistá? Tohle byste možná mohla pořídit i levněji.“

Pokrčím rameny. „Moc práce.“

Trochu nadzvedne obočí, ale nic neříká. Zase něco klape do počítače, potom mi načte průkazku a zopakuje: „Tak, poprosím vás o tři sta sedmdesát korun.“

„Nejsem hluchá,“ zamumlám a podám mu peníze. Už se chystám odejít, když mi podá tu nemožnou knihu s tím, že teď je přece moje. Otráveně se na něj podívám a odkráčím pryč. Už sem nikdy nevkročím. Po cestě na autobus hodím svou krásnou novou knížku do odpadkového koše.

*

Když je člověk několik hodin na jednom a tom samém místě, tak ho to vede k úvahám nad tím, které je vlastně jeho oblíbené. Je lepší čtyři hodiny sedět na vracení, na informacích, na registraci, nebo na pokladně? Jaká část informací je lepší, u internetů, nebo u rezervací? A co zakládání, je to lepší než někde sedět? Nebo bych byl radši na nějaké menší pobočce, kde musejí všichni dělat všechno? Ještě chvíli a bude ze mě filozof. Ve chvíli, kdy mi kolega přinese příšerně zlitou knížku, už jsem rozhodnutý, že vracení je to úplně nejhorší. Zároveň mi dojde, že když je člověk směnař a má právo rozhodovat o tom, zda bude poškozená kniha vrácená do oběhu nebo ne, tak je vlastně úplně jedno, kde sedí, protože humusy si ho stejně najdou. Jako teď. Tu knihu poznávám, ačkoliv už to je nějaký ten pátek, co jsem ji na rezervacích vydával. No ovšem. Načtu kód a jméno mi potvrdí, že jsem se nesekl. Přesně jak jsem předpovídal.

Vypadá poněkud rozčarovaně, když jí řeknu, že to je na kompletní náhradu. Asi netušila, že se tu něco takového vede. Takové slečinky mám vážně hrozně rád. Koukají na ostatní, jako kdyby jim nesahali ani po kotníky a jako by byly vládkyněmi světa. Úplně čekám, až vytáhne nějakou módní peněženku a z ní tři sta sedmdesát korun, protože by pro ni bylo moc náročné knihu shánět na vlastní pěst. A taky že to udělá, akorát u toho má ještě blbý kecy. Být to moje dcera, tak ji čas od času preventivě proplesknu. Naštěstí ještě nejsem tak starý, aby na mě doma čekalo něco takového. Chystá se odejít, ale nechává tady tu knihu. Váhám, jestli s ní nemám něco udělat, když řekla, že ji nechce, jenže pravidla jsou pravidla a zlitý výtisk je její. Chudák knížka. Zavolám na ni, že ji tady zapomněla, a doufám, že s ní neprovede nic zlého. Ta holka s knihou, ne naopak, ačkoliv pak by se obnovila rovnováha vesmíru.

Pokladna asi taky nebude moje nejoblíbenější místo. 

*

Celou noc jsem byla přimáčknutá na zem pod hromadou nějakých těžkých věcí, což není zrovna příjemné. A ještě lepší bylo, jak mě ráno ledabyle vytáhla a hodila do tašky, kde jsem se musela natřásat jako dlouho. Tentokrát jsme si nepadly do oka s učebnicí češtiny, která se vychloubala, že ji tak holka otevřela víckrát než mě. A pak se na mně samozřejmě musely trochu vyřádit šminky. Trvalo to celou věčnost, než jsem se zase pořádně dostala na světlo. Mou radost pak jen znásobil fakt, že jsem se ocitla v knihovně. Hurá! Už žádná tyranie v kabele, žádné válení na zemi! Zase se dostanu na nějaký regál a příště snad k nějakému knihomilovi. Na pult u vracení jsem samou nedočkavostí skoro skočila. Jenže něco bylo špatně. Ten knihovník se na mě divně podíval, opatrně mě vzal do ruky a odnesl k nějakému dalšímu, asi výše postavenému. Důkladně si mě prohlédl a prolistoval, zavrtěl hlavou a sedl si se mnou. Za chvíli přišla ta holka a sedla si naproti, aby si vyslechla ortel.

Jenže to už jsem neposlouchala. Stačilo mi slyšet kompletní náhrada a celý můj život se zhroutil. Byla jsem vyhozena z knihovny, ode dneška mě tu nikdo nebude chtít. A to všechno jenom kvůli té lidské potvoře! Brzy přijde nějaká nová a hezčí knížka, aby získala moje číslo a kód a stala se novou mnou. Zatímco já budu... no, nevím, co budu a kde budu, ale bylo mi jasné, že kdekoliv jinde, jen ne v knihovně. Mezi knihovníkem a holkou zatím proběhla nějaká výměna a ta obluda odchází. Hodím vyčítavý pohled po tom mladém muži a vidím mu na očích, že by se mě klidně ujal, ale zároveň vyčtu, že to nemůže, že to se nesmí. Zavolá na ni a předá jí mě. Poslední, co z knihovny vidím, je smutek, s nímž se na mě dívá. Ani moc nesleduju, co se děje, protože se pořád upínám k tomu důkazu, že stále existují lidé, kterým na nás záleží. Jenže bych svoje okolí sledovat měla. Během chvilky se totiž z její ruky dostanu do tmy. Už zase?

Tohle však není kabela. Tohle je daleko plnější... a hnusnější. Něco mě oslizne a já omdlím. Poslední moje myšlenka je věnovaná těm hnědým očím, tak mladým, a přitom tak smutným. A tomu, že žádnou knihovnu už nikdy neuvidím.