Zadání domácího úkolu

Každý člověk vidí různé věci jinak. Napište tedy povídku o třech postavách. Vymyslete si děj. Radím vám něco, co vás bude bavit, protože to samé budete psát třikrát - ale pokaždé z jiného pohledu.

Tj například: <i>1) Vanessa už po mě zase něco chce. Copak nevidí, kolik mám práce? A do toho venku prší. Ach jo.

2) Mohl by si už konečně uvědomit, že se tu nemůže jen tak válet a vymlouvat se na práci. Já do ní také chodím! A nestěžuji si! Jestli to takhle půjde dál, nevím, co budu dělat.

3) Ti dva už se zase hádají. Jakoby nestačilo, že venku prší a já prý nesmím jít ven. Byl bych celý zablácený a ona by po mě musela uklízet. Ne, že by mi to vadilo ... </i>

A minimální délku si dáme na sedm palců. Vy stejně máte průměr kolem jedenácti.

Vypracování

Dobrý den,

mám rozepsaný příběh z prostředí Velké vlastenecké války. Pořád jsem přemýšlela, jak tam popsat jednu situaci, a to Vaše zadání mě nakoplo :-)   Takže jsem sedla a napsala...  Začátek popisů od jednotlivých postav jsem označila čísly 1-3 :-)   Plus krátký úvod, aby to nebylo vytrženo z kontextu.  A jo, je to dlouhé.  Jenže, co ode mne také čekat, že... :-)

 

„Jak to, že dosud nejsou vytažené vozy ze sněhu?” zeptal se přísně generál polní maršál von Bock svého pobočníka, když za svítání, tedy kolem deváté hodiny ranní, vyšel ze své pozorovatelny, aby osobně zkontroloval plnění zadaných úkolů.

Pobočník nechtěl vzbudit nelibost svého nejvyššího nadřízeného, ale nezbylo mu, než vyrukovat s pravdou ven. „Máme málo lidí,“ odpověděl tedy.

Von Bock se na něj podíval s mírně zvednutým obočí v grimase překvapení. „Major Schulze mě ještě včera odpoledne ujišťoval, že ruští zajatci tenhle problém vyřeší.“

Pobočník přikývl. „To bylo v plánu, pane polní maršále. Jenže ruští zajatci zmrzli,“ odtušil.

„Všichni svou neschopnost plnit zadané úkoly omlouvají tím, že je zima, na kterou jsou Rusové zvyklí, ale pro naše vojáky je likvidační. Neříkejte mi teď, že jsou na tom Rusové stejně, jako my. To by znamenalo, že jsou všichni němečtí vojáci a jejich velitelé zbabělci.“

„Rusové jsou opravdu zvyklí na krutější zimy, než naši vojáci, pane polní maršále. Jenže když jsme přivedli oddíl zajatců, naši vojáci se na ně vrhli a svlékli z nich vše, co na sobě měli. Sami se do těch hadrů zabalili, aby jim nebylo zima. Takže zajatci zmrzli. Proto jsme dosud nestihli vyprostit všechna vozidla ze závějí,“ vysvětloval nepříliš ochotně.

Von Bock přísně sevřel rty. Na tohle se dalo těžko něco normálního odpovědět.  „Pošlete do práce ty, kteří se takhle oblékli. Jsou oblečení a při práci se zahřejí. Jistě jim zima nebude. Za dvě hodiny odjíždíme.“

„Provedu!“ zasalutoval pobočník.

„Zařiďte, ať mi přinesou dalekohled. Můžete jít.“

 

Dívali se znepokojeně, když viděli, že chce vystoupat po schodech na zvonici kostela Nanebevzetí Bohorodičky. Při posledním útoku Rusů byla zvonice zničena a s ní i navigátoři německého dělostřelectva. Pohybovat se v sutinách bylo velmi nebezpečné a generálů polních maršálů neměl Wehrmacht tolik, aby jimi mohl plýtvat. Ale on ignoroval všechny nesouhlasné, výstražné pohledy. Do odjezdu zbýval nějaký čas, tak ho chtěl využít k něčemu důležitějšímu, než čekání na to, až někdo vyhrabe ze sněhu to zatracené auto.

Chtěl vědět, co se stalo s Vůdcovým oblíbencem. To proto, že to bude on, kdo Vůdci donese zprávu o mladíkově smrti. Nepochyboval o tom, že ho Rusové zlikvidují. Jeho i celý oddíl SS, který s ním poslal. Neměl na vybranou. Nesouhlasil s tím, ale neměl čas ani náladu se s mladíkem hádat. Proto mu určil doprovod a nechal přinést mapu s vyznačeným místem posledního odpočinku plukovníka Obersta. Považoval to za zbytečné.

 1)

Viděl malou skupinu německých vojáků opatrně se přibližujících ke stanoveným souřadnicím. Jejich bílé maskování jim příliš nepomohlo. Země byla rozoraná dělostřeleckou palbou nepřítele, takže sněhu již nebylo mnoho. Spíš se ve svém bílém oblečení obzvlášť pěkně vyjímali na pozadí hnědo černé země. Po levé straně je mohl částečně krýt  remízek zasahující hluboko do oraniště. Kdyby plukovníka Obersta pohřbívali v létě, jistě by ho pohřbili tam, pod ochranu keřů a nízkých stromů. Jenže byla krutá zima, takže ho pohřbili tam, kde to bylo možné.  Když Rusové zaútočili, nebylo už nutné zachovávat ticho, takže rozkázal vyhloubit ve zmrzlé půdě hrob granáty. Milého plukovníka tam zarovnali, pronesli pár neupřímných slov, ze kterých se mu do teď dělalo nevolno, a rychle zasypali. Pak už jen ustupovali. Nejprve vzdali jeden zákop, pak pomalu, za aktivní obrany, druhý. Zákopy došly.

Všiml si, jak se všichni skrčili ve zbytcích posledního zákopu. Zřejmě odpočívali. Nemusel být s nimi, aby věděl, jak moc naštvaní všichni jsou. Neodvážili se nic namítat, jistě, jsou to němečtí vojáci a ti si nestěžují. Ale on to věděl. Rozhodl se navrhnout je na vyznamenání.

Zvedl dalekohled a zaostřil na obzor. Viděl obrysy ruských zákopů, viděl míhající se postavy. Ještě dál jelo nějaké auto. Zahlédl záblesk a podvědomě se přikrčil za zbytek zdiva. Nic se nestalo, žádná rána nezazněla. Nic. V duchu si náležitě vyčinil. Není možné, aby byl tak nervózní. Je přeci voják. Nenechá se rozhodit nějakou palbou. Jenže co to mohlo být, když ne palba? Co ho to téměř oslnilo? Zkusil vyhledat to místo, odkud se záblesk přišel. Nic tam neviděl. Ne… nebo přece?  Krátce se zasmál, když mu došlo, že ten záblesk pochází zřejmě od čočky dalekohledu.

Znovu zaměřil svou pozornost na postupujícího poručíka SS Carla Wernera a jeho oddíl. Pokud mohl soudit, byli již blízko hrobu. Ano, nemýlil se. Viděl, jak se oddíl rozložil tak, jako by chtěl odrazit případný útok Rusů. Směšné. Jestli se Rusové rozhodnout pokračovat ve včerejším útoku, a nebyl důvod, proč ne, toho oddílu a jeho snahy si nikdo ani nevšimne.

Kdosi, zřejmě sám Werner, se pustil do kopání. V tomhle mrazu příliš nepomůže, že kopá v místě, kde se kopalo před pár dny. Už je to stejně všechno zmrzlé na kámen.

 

Ječivě burácivý zvuk mu zježil chloupky na těle a svou pozorovatelnou v polorozpadlé zvonici opustil rychlostí sotva důstojnou generála polního maršála. Asi dva kilometry od něj začaly do německých pozic dopadat první rakety ruských raketometů. Obyčejní němečtí vojáci jim říkali „Stalinovy varhany“ a měli z nich mnohem větší hrůzu, než by odpovídalo ničivému efektu raket. Von Bock právě pochopil, proč. Obojí.

 

*

2)

Plukovník Polosuchin se podíval na hodinky. Nejraději by vlastnoručně tlačil ručičky, aby se pohybovali rychleji. Kalininský front přešel včera do útoku. Něco, na co všichni tolik měsíců čekali. Teď je řada na nich. Západní front se, podle rozkazu velení, připojí dnes. Za chvíli. Za pár minut.

„Soudruhu veliteli, soudruhu veliteli,“ volal ho náčelník štábu, „kapitán Čermakov hlásí, že se blíží Němci!“

Zvedl se a zamířil po hlase. „Útok?“ chtěl vědět. Ne, že by nehořel nedočkavostí začít ničit německé jednotky, ale právě teď by se jejich útok opravdu nehodil. Narušilo by to plán.

Sebral telefon a sám se pustil do výslechu velitele předních zákopů. „Co tam vidíš, Jeframe Ignatijeviči? Útočí? Ne? Tak co tam, sakra…“ praštil s telefonem. „Ať mi přinesou dalekohled!“

 

„Co to…“ dumal si polohlasně, když viděl malý oddíl německých vojáků blížící se ani tak ne k pozici, kterou držela jeho 32.střelecká divize, ale trochu stranou. Tam, k tomu remízku. Evidentně něco hledali. Co to bylo, to netušil. Zaměřil se na skupinku a snažil se zjistit, co se tam děje. O co jim, sakra, jde? Teď se na chvíli zastavili a přikrčili do trychtýřů v zemi, kde se původně klikatily německé zákopy. Včera jim je dělostřelci drobet pocuchali. Jak fricové zdrhali, vida je. Stačí drobet přitlačit. Polosuchin se až zadýchával vzrušením při představě, jak asi poletí, až zaútočí celý front!

Snažil se myslet pouze na oddíl německých vojáků, který se pohnul dál směrem k remízku. Bylo až smutné vidět, jak jsou bezradní. Sice si oblékli přes uniformy bílé krycí návleky, ale vzhledem k rozoranosti země spíš zářili na pozadí hnědo černé půdy. Jako zaječí zadečky, pomyslel si.

Zahlédl záblesk, zřejmě odstřelovačské pušky, a zarazil hlavu do hlíny a sněhu, aby se skryl před bdělým okem odstřelovače. Změnil místo, ze kterého přibližující se oddíl sledoval. Snažil se zjistit, odkud ten záblesk přišel. Pak se začal smát. Došlo mu, že ho zřejmě někdo pozoruje z té zvonice, která zůstala po včerejším útoku dělostřelectva stát s bídou z poloviny. Polosuchina mrzelo, že bylo nutné ten kostel zničit. Bez ohledu na to, jestli bůh je nebo není, památky by se ničit neměly. A tenhle kostel tu stál téměř čtyři sta let. Jenže německé dělostřelectvo se zaměřovalo na základě hlášení hlídky právě ze zvonice tohoto kostela. Bylo nutné Němce oslepit a kostel to odnesl.

Raději se odplazil zpět do svého zákopu. Neměl náladu stát se případným terčem nějakého odstřelovače. I když tak vzdáleného. To by byla smůla zemřít teď, když co nevidět začne útok.

Znovu se podíval na hodinky. Už jen pár minut. Vrhl poslední pohled na oddíl německých vojáků. Zřejmě našli, co hledali, protože někteří z nich začali kopat do zmrzlé půdy. Nechal je být. Spokojil se s tím, že pověřil kapitána Čermakova hlídkou. Až začne útok, smetou je.

Poslední pohled na hodinky.

Jako první spustily oddíly gardových minometů a svou hudbou ohlásily začátek sovětské ofenzivy pod Moskvou.

 

*

3) 

Poprvé po strašně dlouhé době se mu chtělo brečet. Ano, brečet. Z pocitu bezmoci. Ne proto, že byla zima, jakou v životě nezažil. A to doma zažil ledasjakou zimu, byl přesvědčen, že nic horšího jej již potkat nemůže. Evidentně se mýlil.

To nebyla jediná věc, ve které se mýlil. On, ale především Vůdce. Vůdce se zmýlil v tom, že věřil svým generálům.

Poručík SS Carl Werner zaklel, když mu podjela noha a on se rozplácl na zem. Nechápal to. Byl fyzicky velmi zdatný, vynikající sportovec, neúnavný lovec, neměl by padat jak shnilé švestky. Co je s touhle zemí, že tu nic není, jak by mělo být? A kde to skončil? Ano, že se Vůdce zmýlil ve svých generálech.

Jak je možné, že ustupují? Jak je možné, že ani Vůdcův průvodní dopis nepřinutil toho zbabělého prušáka zaútočit?

Tlustou rukavicí si vytřel sníh z očí. Nebyla to skutečná chumelenice, jen sem tam spadla nějaká vločka. Jenže to „sem tam“ bylo s železnou pravidelností na jeho pomalu omrzající obličej. Vytáhl mapu a podíval se, kam vlastně jdou. Zvedl hlavu a hledal orientační bod. Remízek zasahující hluboko do zdejšího oraniště.

Lhostejně šlápl na bramboru, která vykukovala ze země. Zřejmě tu bylo bramborové pole, které nikdo nesklidil. Vrátil se, bramboru zvedl a strčil do kapsy. Kopl do vedlejší hroudy, aby zjistil, zda tam neleží ještě nějaká, ale jediným výsledkem jeho snažení bylo, že si málem ukopl palec.

Viděl, že se jeho lidé přikrčili za nějakou terénní nerovností. Teprve po chvíli mu došlo, že to asi původně byly zákopy. A teprve teď mu došlo, že jejich maskování na bílou pláň z nich na hnědo černém oraništi udělalo prvotřídní terče.

„Už jsme blízko, pane poručíku,“ vysvětloval jeden a ukazoval mu na mapě místo, kde přesně by měl být hrob. „Asi pět set, šest set metrů napravo od nás.“

„To už zvládneme snadno,“ rozhodl. Doufal, že je tím povzbudí.

Podívali se na něj jako na naprostého hlupáka. Ignoroval to. „Jistě, je to nedaleko. Ale dostaneme se tím Rusům přímo pod nos. Bude štěstí, jestli alespoň někdo z nás přežije.“

„Nechte těch poraženeckých řečí, desátníku,“ řekl příkře. „Vůdce mě pověřil tímto úkolem a tak neexistují žádná ale nebo kdyby. Prostě splníme rozkaz. Jasné?“

„Jasné,“ zamumlali. Ještě chvíli odpočívali a pak se pustili dál. Teď už se téměř plazili, ukrývali se za každou vyvýšeninou, za každou terénní nerovností.

Konečně došli na místo. „Zaujměte polokruhovou obranu,“ přikázal poručík Werner. „Vy mi pojďte pomoc,“ zastavil tři muže, kteří se rovněž vydali splnit původní rozkaz.

Brzy bylo jasné, že vykopat zemřelého bude obtížnější, než si Carl myslel. Po čtvrthodině s bídou odstranili vrchní zmrzlou vrstvu půdy… aby narazili na spodní zmrzlou vrstvu půdy. Ale co bylo fajn, na zimu už si stěžovat nemohli. Pot se z nich jen lil, jak se snažili vykopat nebožtíka co nejrychleji.

 

Ten zvuk srazil poručíka SS Carla Wernera k zemi. Něco takového v životě neslyšel. Nebo ho možná srazil desátník velící doprovodnému oddílu, protože ten na něm ležel a pevně ho tiskl k zemi. „Zůstaňte ležet, slyšíte!“ křičel na něj, aby překřičel jekot zaplňující jejich uši, pronikající do mozku a probouzející neutuchající touhu zahrabat se hluboko pod zem.

„Co je to?“ ptal se Werner a doufal, že v tom hluku desátník nepozná, jak je vyděšený.

„Ruské raketomety,“ odpovídal desátník. „Musíme pryč, tohle nám neublíží. Ale za chvíli tady budou Rusové. Tohle znám. Dodávají si tím odvahu před útokem. Musíme se stáhnout.“

„Ne!“ přikazoval poručík Werner. „Musím splnit rozkaz!“

„Ty idiote!“ řval už na něj sprostě desátník. „Zhebnem tady kvůli ňáký mrtvole!“