Soutěže 1205
Výuka 1130
Semináře 404
Zmijozel

Autor: Nena Campbell
Práce odevzdána: 22. 5. 2016 00:26
Předmět: Žabologie, 1. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Jako správný absolvent Žabologie byste se měli umět postarat o žábu. A to ne jen tak ledajakou, ale čokoládovou.

Proto si každý ode mě vezme čokoládovou žabku, o kterou se bude muset vzorně starat. Nezapomínejte, že hrad je plný žabožroutů bažících po čokoládě, takže to bude skutečně oříšek a na konci roku z vás budou možná lehce paranoici.

Také nezapomínejte, že čokoládové žáby mají svou hlavu a jakmile vycítí nebezpečí, snaží se zdrhnout.

 

 

Je nanejvýš pravděpodobné, že se během svého hlídání setkáte s:

1)     Úprkem žáby

2)     Hladovými žabožrouty

3)     Vysokými teplotami

 

Jak si s tím poradíte? A co na to váš svěřenec? PřeKVApte mě na minimálně 9 palců. A nezapomeňte mi žáby vrátit!

 

Pokud se vám délka nelíbí, nebo jí neumíte naplnit, můžete si ji zkrátit. Přiložte k eseji důkazy o žabožroutství na našem hradě (print snězení žabky ve VS, ideálně s vaším viditelným jménem a časem pořízení). Připište ke každému zaznamenanému žabožroutství, jak byste toho konkrétního žabožrouta potrestali. Za každého uloveného žabožrouta půl palec dolu, ale pamatujte, že minimální délka se takto může dostat pouze na 6 palců a ani o kvak míň!

Pokud ulovený žabožrout chodí na Žabologii, tím hůř pro něj!

Vypracování

Z deníku chovatelky žab

16.2.2016
Milý deníčku! Neuvěříš, co se dneska dělo ve škole. Nejenom, že jsem konečně našla předmět, který je naprosto žabózní, ale ještě k tomu jsem dostala na hlídání svojí vlastní žábu! Čokoládovou sámo, ale o to větší to bude švanda. Pojmenovala jsem jí Žofka, protože vypadá jako…prostě jako Žofka. Chápeš, ne? Škoda, že jí musím na konci roku vrátit. Je to takové neetické, nechat nás vytvořit si citové pouto ke zviřátku a potom ho chtít zpátky. Ale co dneska člověk s těmi profesory nadělá. Musím ji jít nakrmit, tak zatím pá!

29.2.2016
Drahý deníčku, tak ti teda nevím, jak to s tou žábou vlastně bude. Jasně, jsem flákač a mám jenom jeden předmět, ale co ti ostatní chudáci, kteří musí stíhat taky jiné věci? Ráno vstanu a jdu krmit žábu. Cestou šlápnu do její loužičky, běžím pro hadr, a jak běžím zase zpátky, abych stihla snídani, udělám na podlaze přemet a přistanu rovnou v ní. Když to celé uklidím a převléknu se, vzpomenu si, že jsem ještě nenakrmila a hážu žábě do terárka krmení. Při té příležitosti zjišťuji, že ho zase celé zaprasila a bude potřeba koupit podestýlku. Aha, ale že by nám na to škola přispěla, když je to školní projekt? Ještě abych si na to sháněla brigošku, nebo co. Ach jo. Jdu na tu snídani, ještě se ozvu.

3.3.2016
Tak už je to venku. Někdo se prokecnul o našem projektu a celý hrad teď ví o tom, že někde schovávám čokoládovou žábu. Prváci dokonce pořádají hony na žáby a snaží se je u mých spolužáků hledat, stal se z toho takový nový kouzelnický sport. Vylepila jsem si k posteli plakátky jako „pozor, kouše“, „agresivní trojhlavé monstrum, vstup na vlastní nebezpečí“ a „riskujete nákazu kapavkou“, ale nepomáhá to. Musela jsem přistoupit k obrannému kroku č. 1 – schovat žábu. Usoudila jsem, že po pobytu v komnatě jí prospěje trocha čerstvého vzduchu, takže jsem jí našla perfektní místo u jezera, aspoň si třeba pokecá s kámoškama. Vážně doufám, že v křoví ji nikdo hledat nebude. Má to ale taky svoje nevýhody – při ranní cestě na krmení a čistění podestýlky musím překonat zhruba padesátinásobek překážek, o něž jsem schopná hodit tlamu. Ale jo, uznávám, že za to žába až tak nemůže.

21.3.2016
Jsem v koncích. Proklínám Lecterovou i všechny žáby světa. Jdu dneska krmit, mám skvělou náladu a říkám si, jak bych tu nenažranou prasáckou bestii mohla vzít odpoledne na chvíli na procházku, když je tak pěkně. A hádej co? Přijdu k terárku a ta malá proradná zmije nikde. Prostě nikde, je fuč. Už jsem zvažovala možnosti, že jí někdo vážně našel a snědl, ale po zkontrolování hradní tabulky „hon na žáby“, která visí u vstupu do velké síně, mne naštěstí uklidnilo, že u mého jména ještě není nakreslená zelená fajfka. Takže Žofka žije. Snažím se nepropadat depresím, odpoledne jdu už na dvanáctou obchůzku hradu a nepřestávám doufat. Však ono se jí ještě bude stýskat po hodné paničce…

23.3.2016
Mám jííííí! Našla jsem Žofinku! Už tři dny chodím několikrát denně kontrolovat okolí terárka, obcházím jezero, a najednou -  je tam! Seděla si v klídku na šutru a dělala, jako že nic. Jakože vůbec nic. Neseděla tam totiž sama, nýbrž s nápadníkem. A já si naivně myslela, že čokoládové žáby jsou vážně jen „kus čokolády bez citů“. No co, nedalo se svítit, šli do terárka oba, přeci je nenechám znovu se ztratit. Třeba za to dostanu nějaký bonus, že nevracím žábu jednu, ale dvě. Fakt jenom doufám, že ještě nebudou mít mladé, protože to bych se šla preventivně rovnou oběsit. Jo, a mám novou brigádu v Prasinkách, uklízím klece u prodejních sov. Tajně po kouskách kradu piliny, abych měla co dávat pod žáby, ale pssst!

14.5.2016
Další komplikace na obzoru! Pomalu přichází léto a s ním i letní počasí, tedy horko. Dneska jsem při návštěvě žab zjistila, že kapičky na jejich kůži pravděpodobně nebudou jenom pot (a nestačí je tedy opláchnout vodou), nýbrž se jedná o čokoládu v tekutém skupenství. Což může znamenat jenom jedno – žába se rozpouští. No, ano, mohlo mne to napadnout dříve, ale co se dá dělat. Záchranný bod č. 1 tedy selhal, Žofka už venku dál být nemůže. Do karet mi v tuhle chvíli hraje už jenom to, že lovci žab (Jak si někteří prváci začali říkat. Dokonce už existují i placky na jejich podporu) pomalu vzdávají své šance na dopadení posledních kvákajících obětí a věnují se přípravám na zkoušky. Žofka tedy i se svým novým přítelem (říkám mu pracovně fouňa Albert, protože má strašně nafouknuté tváře) putuje zpátky do chládku uvnitř hradu. Ukryla jsem jí na zadním záchodku v umývárně třetího patra, tam co nikdo nechodí, protože je už několik let rozbitý. Samozřejmě jsem na kabinku seslala „protego totalum“, aby byly žáby v bezpečí, i kdyby do umývárny někdo vešel. Ten smrad jim sice nezávidím, ale alespoň nebudou tekuté a sežrané. To se taky cení, ne?

22.5.2016
A je tady den D, dneska jsem se loučila se svými novými kamarády. Byl to strašný rok, uznávám. Po ranních honičkách k terárku ani neustávajícím stresu se mi opravdu stýskat nebude. Konečně nebudu muset řešit starosti, jestli mi nějaký nenasytný prvák nekazí postup do dalšího ročníku (i když jo, žab by mi asi taky bylo trochu líto), nebo jestli se mi během teplého dne nerozpustily. Mladé nakonec neměli, což je dobře. Fakt nevim, co bych s nimi dělala, a madam Lecterová by nejspíš také neskákala radostí. Budiž tedy mise „odchov žab“ považována za splněnou, já si jdu hodit nohy nahoru a dát si lázně, protože po tomhle půl roce si je vážně zasloužím. Ale stejně se mi bude po těch mrňavých bestiích stýskat…