Zadání domácího úkolu

Jako správný absolvent Žabologie byste se měli umět postarat o žábu. A to ne jen tak ledajakou, ale čokoládovou.

Proto si každý ode mě vezme čokoládovou žabku, o kterou se bude muset vzorně starat. Nezapomínejte, že hrad je plný žabožroutů bažících po čokoládě, takže to bude skutečně oříšek a na konci roku z vás budou možná lehce paranoici.

Také nezapomínejte, že čokoládové žáby mají svou hlavu a jakmile vycítí nebezpečí, snaží se zdrhnout.

 

 

Je nanejvýš pravděpodobné, že se během svého hlídání setkáte s:

1)     Úprkem žáby

2)     Hladovými žabožrouty

3)     Vysokými teplotami

 

Jak si s tím poradíte? A co na to váš svěřenec? PřeKVApte mě na minimálně 9 palců. A nezapomeňte mi žáby vrátit!

 

Pokud se vám délka nelíbí, nebo jí neumíte naplnit, můžete si ji zkrátit. Přiložte k eseji důkazy o žabožroutství na našem hradě (print snězení žabky ve VS, ideálně s vaším viditelným jménem a časem pořízení). Připište ke každému zaznamenanému žabožroutství, jak byste toho konkrétního žabožrouta potrestali. Za každého uloveného žabožrouta půl palec dolu, ale pamatujte, že minimální délka se takto může dostat pouze na 6 palců a ani o kvak míň!

Pokud ulovený žabožrout chodí na Žabologii, tím hůř pro něj!

Vypracování

Vážená paní profesorko, předkládám vám svůj deník Já a Žába Čoko.

Děkuji

 

Den první

Můj milý deníčku, dnes jsme dostali žábu. Čokoládovou. Normálně by to člověka potěšilo, jenže... nebyla u ní zabalená kartička, žába byla už vybalená a navíc trochu olezlá (byly na ní chlupy a prach) a co je nejhorší, nesmíme ji snít, naopak máme se o ní starat! Že já si tu Žabologii zapisovala, odolávat takovému čokoládovému pokušení,  to není úkol, to je mučení! no, ještě, že vypadá tak... použitě. Strčím ji do akvárka po rybičce a snad tam ten měsíc vydrží...

Den druhý

Ráno jsem trnula, jak si žába vede v akvárku. Docela dobře. Nevím, jestli se ty čokoládové něčím krmí, ale třeba nám pozabíjí nějaké mouchy, co poletí kolem. A raději jsem jí tam strčila salát. Nemám tušení, co se s ním stane, až přijdu z výuky. Můžu to brát třeba jako pokus.

Den druhý večer - večer

Žába je stále na místě. Se salátem udělala jen to, že si na něj sedla. Po mrtvých/ snězených mouchách ani stopy. Uvažuju, jestli se tam nenudí. Ale je čokoládová. Může se čokoládová žába nudit? Musím o tom popřemýšlet.

Den třetí

Noc nic nepřinesla, neuším, zda se čokoládové žáby nudí. Nebo prožívají emoce. Ta má pořád sedí na místě, ale mám pocit, že se v noci po akvárku pohybovala, slyšela jsem slabé nárazy do skla. Salát je pořád na místě. vypadá dost zvadle.

Den osmý

Vůbec jsem na žábu nezapomněla. Ani trochu. Salát shnil. Strávila jsem hodinu sezením na posteli a přemýšlením, jestli si někdy budu moci pořídit alespoň křečka.

Den desátý

Dneska to hřálo. Konečně to začíná vypadat na léto. Když jsem se řítila do pokoje, abych si vytáhla své superletní hábity, ve kterých vůbec nemám vypadat jak královna letních dnů, všimla jsem si zvláštních hnědých šmouh na akvárku. Než jsem stačila podezírat některého ze spolunocležníku, že si neumyl ruce, koukám, že žába teče! Neměla by, je přece kouzelná! Musel a jsem okamžitě jednat. mrazící kouzlo! ne, to bych ju už nemusela rozmrazit, to nás ještě neučily. Hm. odnesu ji do kuchyně. Tam ji ale sežerou. Co teď? Chtělo by to mudlovskou ledničku. Lednička! Odnesu ji do sklepa. Tak.

Den jedenáctý

Akvárko bylo umyté a spolu s žábou odneseno do nenápadného kumbálu ve sklepení. To jsem to na to ale vyzrála, pomyslela jsem si. Od žáby klid, nebude mě rozrušovat a vyvolávat ve mě pocity absolutní bezradnosti. Bude si dorážet na sklo někde dole. Nikdo ji nenajde, na konci semestru ji jen donesu k odevzdání, v pořádku. JENŽE ONA TAM NEBYLA! Já ji dala do sklepa a ona zmizela! Akvárko prázdné, žába nikde! Já propadnu i z Žabologie! Můj stav hraničil s infarktem i mrtvicí dohromady. Dýchat, dýchat, dýchat, dýchat. Zabírá to i v deníku. Žába se musí najít, okamžitě a pokud možno potichu, nesmí na to nikdo přijít, byla by ostuda. Ještě dnes procházím celé sklepení. Bez výsledku, Noc bude bezesná.

Den dvanáctý

Noc bezesná nebyla. zaspala bych i vlastní smrt. jen ty sny. Žába mi kroužila kolem hlavy i KVÁkala "Ani křečKVA, ani křečKVA, ani křečKVA!" a pak ta byl křeček na kolotoči, běhal rychleji a rychleji a já si všimla, že se začíná rozpouštět, protože byl z čokolády! S přibývající byl jedná velká šmouha a pak už kaluž a pak. Ještě, že jsem se vzbudila. Musím ho jít hledat, okamžitě, tyhle sny nesnesu.

Do oběda nic. A zatímco zasmušeně křoupu mrkev, zaslechnu ten rozhovor: "Čuč, to nemáš!" "Vždyť je to nějaký hnusný..." "Ale zadarmo, to jen tak nenajdeš" "Takhle hnusnou bych ji nesnědla." "Já nevim, tak ji strčíme pod vodu a opláchnem, oškrábem, pak to bude dobrý." Pochopit, že nemluví o mrkvi mi trvalo dobrou minutu. Má žába! Okamžitě jsem vyrazila k protějšímu stolu a skutečně, nějaké dvě oprsklé nádovky tam drží mou žábu! 

Můj pohled je myslím k smrti vyděsil. Ale žába je zas u mě  pokoji, v akvárku. A dala jsem jí nový salát. Třeba jí to jednou zachutná.

 

Den XXX

Dny plynou. Já i žába jsme v pohodě. Občas u ní sedávám a vyprávím jí o životě. Je dobrý posluchač. Neskáče mi do řeči a sem tam pronese terapeutické KVA. Myslím, že si rozumíme, vracet ji už vlastně ani nechci. Zítra ji zkusím od madame vyprosit natrvalo. Jen kdyby jedla ten salát. Ale třeba jednou... Koupím jí křečka.