Zadání domácího úkolu

Celý rok jsem na Vás byl hodný a nechával jsem Vás si vybrat, zda budete kreslit, uvažovat, básnit, tak v eseji na Vás pak budu zlý. Abyste mi ukázali, že jste schopni pokračovat ve výuce tohoto předmětu, musíte splnit esej se všemi částmi. Téma bude úplně jednoduché. Co byste též čekali, tématem je Mantichora. A Vy musíte mít alespoň 8 veršů básně (rýmující se!), jeden obrázek a pak nějaký ten příběh. Je jedno, zda báseň s obrázkem budou součástí příběhu, nebo budou jenom 3 části vzájemně nesouvisející. Je to na Vás!

Vypracování

Otevřela jsem svoje oči a oslnilo mě ostré světlo. Posadila jsem se a cítila hebkou trávu pod sebou. Kde to proboha jsem? Všude kolem jsou nádherné zelené stromy a slunce prostupuje svými paprsky mezi listy až dolů k zemi. Co tu ale dělám? Naprosto nic si nepamatuji. Byla jsem ve společenské místnosti a šla si lehnout, tak co dělám proboha tady?

Zvedla jsem se na nohy a rozhodla se prozkoumat okolí. Slyšela jsem pár ptáků někde v dálce, ale jinak kromě šumu listí nebylo slyšet vůbec nic. Vypravila jsem se hledat něco, či někoho, abych zjistila, kde to jsem a jak se vrátím zpátky do školy. Jak jsem procházela mezi stromy a prodírala se vysokou trávou, uslyšela jsem v dáli šumět vodu. Šla jsem tedy tímto směrem a doufala, že u vody potkám třeba nějakého člověka či rybáře. Po pár zakopnutí a asi kilometru chůze jsem se dostala na okraj jakési skály.  Přímo pode mnou bylo nádherné modré jezero ,do kterého z druhé strany přepadával menší vodopád z přitékající říčky. Vůně stromů a vlhkost vzduchu mě donutila sednout si, nohy spustit dolů a sledovat tu nádhernou přírodu. Ani jsem nepřemýšlela o tom, že jsem ztracená někde v neznámu.

Všimla jsem si, že na druhé straně jezera se něco pohnulo. Bylo to daleko, neviděla jsem tedy přesně a stromy se mi pletly do výhledu. Vypadalo to, jak veliké zvíře. Možná medvěd, nebo nějaký obrovský jelen. Nedokázala jsem zvíře identifikovat. To zvíře sebou mělo asi mládě, protože kolem něho pobíhalo něco menšího. Konečně zvířata vyšla ze stínů stromů a keřů a já málem omdlela strachy. Byla to Mantichora a ještě si vedla svoje mládě. Našlapovala lehce do trávy s elegancí svého lvího těla, lidská hlava stále směřovala směrem k mláděti a štíří ocas se za ní pohupoval. Co budu proboha dělat? Jestli si mě všimne, je po mně.

Mantichora se šla napít k jezeru a mládě se posadilo vedle ní. Lidskou řečí, kterou mantichora ovládá, mu vysvětlovala, jak si dát pozor a do jezera nespadnout, že je ještě maličký a neumí plavat. Mládě ale jen pískalo svým vysokým hlasem a neodpovídalo lidskou řečí. Asi se učí pomalu, stejně jako lidské mládě a schopnost mluvit se vyvine až později.

Dospělá mantichora si lehla pod velký strom hned u jezera a zavolala své mládě k sobě. Chtěla aby odpočívalo, že je dneska čeká velký lov. Mláděti se evidentně nechtělo a nechalo se přemluvit až s příslibem strašidelné říkánky, které má asi rádo. Lehl si hned vedle své matky, ona ho tlapou pohladila po zádech a začala vyprávět.

 

Jednou, dávno v temné noci,

Těžko otevíráš oči.

Víčka těžká, chceš jen spinkat,

v dáli začne něco cinkat.

 

Vypravíš se za tím zvukem,

chceš být odvážnějším klukem.

Náhle vidíš velkou bytost,

spoléháš na svoji hbitost.

 

Ze stínu vystoupí stvůra,

je to tvoje noční můra.

Pětinoh se z dáli blíží,

k tobě si to rychle míří.

 

Tvoje nohy ztěžknout v mžiku,

ale ty máš velkou kliku.

Přiběhla sem tvoje máma,

Hodila tě na svá záda.

 

Rychle běží dál od tvora,

co je velký jako hora.

Donese tě zpátky domů,

Daleko od těch zlých tvorů.

 

Máma je tu vždycky s tebou,

zahřeje, když nožky zebou.

Nikomu tě máma nedá,

vedle tebe teďka lehá.

 

Bylo vidět, že mládě u toho příběhu pomalu usnulo. Upřímně nechápu, jak ho mohl uspat takový horor. Já jeden zrovna prožívám a spánek je to poslední na to myslím. Vůbec se nechci ani pohnout, protože se bojím,že mě Mantichora uslyší. Když má sebou mládě, byla by určitě ještě nebezpečnější. Najednou jsem si uvědomila, že jsem procházela kolem velké jeskyně. To bude určitě jejich doupě. To znamená, že se tudy mohou s velkou pravděpodobností vracet. Musím jednoduše zmizet. Pomalinku jsem se zvedla a udělala pár kroků. Při mé smůle jsem šlápla na velkou větev, která pod mou vahou křupla a vydala dost hlasitý zvuk. Viděla jsem jsem v dálce, jak Mantichora hbitě vyskočila, něco řekla svému mláděti a rozběhla se kolem jezera rovnou ke mě. Běžela jsem, co nejrychleji, zakopávala, padala a větve mě šlehaly do obličeje. Nechtěla jsem zemřít jako Phosgen. Otočila jsem se a viděla ji tak 200 metrů ode mě. To nemohu zvládnout. Když v ten moment se zastavila, vytřeštila své oči, otočila se a utíkala pryč. Chtěla jsem se smát, ale to mě okamžitě přešlo. Za mnou něco zašustilo a udělalo několik kroků směrem ke mě. Nemůžu se ani otočit. Všichni víme, kterých tvorů se mantichora bojí. Stojím tam a čekám až mě Akromantule nebo Pětinoh zabijí.....

 

VSTÁVAT.. ozvalo se. Slečno Adelino, okamžitě vstávat a za spaní v hodině mi napíšete 1000x jako trest větu "V hodině profesora McCollina se nespí a kdo tu usne, odnese to pěknou noční můrou" a škodolibě se zasmál. Nevím jak to udělal, ale jsem si jistá, že mi profesor poslal do snů svoji probíranou látku. Jsem naštvaná, ale zasloužila jsem si to. V hodině se spát nemá.